Konzervativní strana je rozpolcena, premiér D. Cameron ohlásil rezignaci na svou funkci, labouristé  podali návrh na vyslovení nedůvěry svému předsedovi J. Corbynovi a proevropský Londýn vyzývá peticí londýnského primátora Sadika Khana , aby „vyhlásil nezávislost Londýna a jeho kandidaturu na členství v Evropské unii“. 

 

Samotný Khan následně vydal prohlášení, ve kterém vedení státu žádá, aby při „brexitových“ rozhovorech měl Londýn své zástupce, podobně jako je budou mít Skotsko, Wales a Severní Irsko, protože za klíčové považuje zachování členství Velké Británie ve společném trhu.

 

Skotská premiérka Nicola Sturgeonová prohlásila, že hlasování o setrvání Velké Británie v Evropské unii jasně ukázalo, že občané Skotska (63 % hlasů pro setrvání v EU) spatřují budoucnost své země v členství v Evropské unii, a proto hlasitě zauvažovala o vypsání nového referenda o vystoupení Skotska ze svazku s Velkou Británií. 

Podobné hlasy zazněly i v Severním Irsku, kde hlasovalo 56 % voličů pro setrvání v EU, a kde uvažují o právu na vypsání referenda o budoucnosti severní části irského ostrova. Panuje zde obava, že brexit oživí snahu místních katolíků o připojení Severního Irska k sousední Irské republice.

 

Po referendu o setrvání v Evropské unii volají také ve Francii (M. Le Penová, předsedkyně francouzské Národní fronty), v Nizozemském království (Geet Wilders, vůdce nizozemské pravice),  na Slovensku (M. Kotleba, předseda LSNS). Hlasy po referendu se prý jednotlivě objevují v Itálii, ve Švédsku a dokonce i v Texasu, kde šéf Texaského nacionalistického hnutí (TNM) Daniel Miller volá po „texitu“. Stoupenci samostatnosti Texasu poukazují na skutečnost, že Texas byl v letech 1836 – 1846 nezávislým státem a fakticky byl USA anektován.

 

V České republice premiér B. Sobotka varuje před hlasy volajícími po „czexitu“ - po vystoupení České republiky z EU. Patrně tak reagoval na slova předsedy Svobodných Petra Macha, který prohlásil:“ Bude mi ctí, když odteď povedu kampaň za czexit“. 

 

Tomio Okamura vidí výsledek brexitu jako silný úder bruselské byrokracii a dvojici Merkelová, Junckner, kterým dává za vinu, že svojí politickou podporou muslimské kolonizaci Evropy, vyštvali Brity z Evropské unie.

 

Bývalý londýnský starosta Boris Johnson po zveřejnění výsledků britského referenda prohlásil: „Lidé se vyslovili pro demokracii v Británii i v Evropě. Spojené království nemá zájem, aby se stalo součástí systému federální vlády s centrem v Bruselu. Britové v hlasování rozhodli o tom, že převezmou kontrolu nad svou zemí zpět od EU, jejíž systém je příliš neprůhledný. Británie teď může nalézt své místo v Evropě, které přísluší páté nejsilnější ekonomice. Země má nyní skvělou možnost schvalovat zákony a rozhodovat o daních v souladu s vlastními potřebami“.

 

Druhou stranou referenda o vystoupení z EU je skutečnost, že britská libra dnes strmě padá, klesla cena akcií i ropy a zlato dále podražilo. Své hlasy pro brexit dali především lidé z venkova, kterých se politika EU nejvíce dotkla. Odmítli tak politiku bruselského politického monstra, které svými mnohdy zbytečnými nařízeními, absurdními regulacemi a směrnicemi znepříjemňuje život občanů členských států. Nejvíce to je vidět u britských rybářů, kteří díky bruselským kvótám přišli o živobytí, zatímco jejich loviště zaujali rybáři z jiných zemí EU. Nikdo jim nevymluví, že to nebyl řízený lobing ve prospěch předem určených firem a států.

 

Podobně je to v řadě odvětví i u nás. Česká republika, která byla v minulosti soběstačná ve většině potravin, a které v mnoha případech i vyvážela, doplatila na bruselské kvóty. Kdysi jsme byli cukrovarnickou velmocí a cukr jsme vyváželi, dnes je tomu naopak. Ve velkém dovážíme vepřové i drůbeží maso, vejce i mléčné výrobky, zeleninu i brambory. Bruselem nařízené obchodní sankce vůči Ruské federaci po připojení Krymu poškozují export nejen České republiky, ale celé EU.

 

Po „sametové revoluci“ jsme očekávali, že vše špatné bude napraveno a dobré bude rozvíjeno a navážeme tak na prvorepublikovou ČSR, která ve své době byla centrem evropské demokracie a hospodářské stability.

Bohužel se toho nepodařilo dosáhnout. Místo abychom obnovili osvědčený model zemského uspořádání a řízení státu, tak jsme se opět vrátili ke komunisty zavedené krajské samosprávě. Dnešní kraje jsou svojí rozlohou, daňovou výtěžností i počtem obyvatel nevyvážené a svým počtem  14 samospráv představují příliš velký a drahý luxus pro tak malou zemi jakou je Česká republika.

 

V zemích našich sousedů – v Rakousku, Německu a Švýcarsku mají po staletí zavedený osvědčený systém spolkových samosprávných zemí. Zatímco u nás totalitní režim zemskou samosprávu zrušil k 31. 12. 1948, tak oni své zemské zřízení vypilovali k dokonalosti. Dnes na jednoho zaměstnance veřejného sektoru v Rakousku připadá 17,4 obyvatele, v Německu je to 17,8 obyvatele a ve Švýcarsku je to dokonce 25,3 obyvatel. Zatímco v České republice jeden zaměstnanec veřejného sektoru připadá pouze na 9,1 obyvatel, z čehož jasně vyplývá, že zemská samospráva je daleko efektivnější a levnější než uspořádání krajské!

 

Přitom už od roku 1968 a následně od roku 1989 obyvatelé Moravy a Moravského Slezska požadovali obnovení zemské samosprávy v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Bohužel jejich hlasy zůstaly dodnes nevyslyšeny. Praha na požadavky Moravy a Slezska nechce slyšet. To raději bude zbytečně utrácet miliardy za krajskou samosprávu, než aby obnovila historické zemské uspořádání státu, které je v podstatě daleko ekonomičtější než stávající krajské.

 

Z Prahy je nám vnucován jednoslovný název České republiky – Česko a dnes již i Czechia, i když tyto názvy prezentují pouze západní polovinu České republiky. I když součástí Ústavy České republiky je i Listina základních práv a svobod, nejsou tato práva a svobody v ČR dodržována. Moravané dodnes nejsou uznáni Českou republikou jako národní společenství ani jako národnost. Přitom článek 3. odstavec 2. Listiny základních práv a svobod jasně říká: „Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování“.

 

V loňském roce podal Moravský národní kongres prostřednictvím ministra Jiřího Dienstbiera  vládě ČR podnět na novelizaci zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, kde by Moravané byli spolu s Čechy uznání jako národ. Pan ministr prostřednictvím svého tajemníka poděkoval a nic se nestalo. Pouze autorům novely zákona popřál v jejich snažení mnoho úspěchů. Se stejnou novelou zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin se Moravský národní kongres počátkem letošního roku obrátil na 200 poslanců Poslanecké sněmovny  a na 81 senátorů Senátu Parlamentu ČR. Z 281 oslovených politiků se ozval pouze jediný poslanec. Jinak je ticho po pěšině. I ti poslanci a senátoři, kteří slíbili při osobním jednání, že vypracovaný návrh novely zákona o národnostech podají, tak mlčí a nic pro Moravany neučinili. Raději pobírají tučné diety, voličům slíbí vše, ale pro uznání moravské národnosti neudělali nic. Tak k čemu jsou nám takoví poslanci a senátoři, když se stydí za svoji zem a národ.

 

Že vám to něco připomíná? Že Praha jedná podobně jako Brusel? To se potom nelze divit, když dnes už je slyšet, že za Rakousko-Uherska měla Morava se Slezskem větší samosprávu než dnes. A po „brexitu“ dnes na Moravě zaznívají požadavky po „morexitu“, ale od Prahy. A nelze se divit!!! Vždyť o emancipaci regionů, které se historicky dostaly do vlivu regionů sousedních píše i Jan Keller, europoslanec za ČSSD, ve svém článku „Napodobíme Brity? (viz Právo, 1. 7. 2016).