Od poloviny sedmého století se islám stává nebezpečím pro křesťany. V roce 711 desetiticícové vojsko severoafrických muslimů (Arabů a Berberů), často označovaných jako Mauři, překročilo Gibraltarskou úžinu a během několika let si Mauři podrobili takřka celý Iberský poloostrov, kde se stali na několik století dominantní silou. Vzniklo maurské Španělsko – "Al-Andalus", které výrazně ovlivnilo osudy Španělska a jejích obyvatel.
Muslimská rozpínavost směřovala na východ a Mauři začali obsazovat středomořské pobřeží tehdejší Galie. V říjnu roku 732 se jim u Tours (blízko Poitiers) do cesty postavilo vojsko Franské říše vedené majordonem Karlem Martelem a porazilo armádu Umajjovců emíra Abd ar-Rahmána.
Reconquista, znovudobytí Pyrenejského ostrova křesťany, de facto začala již roku 722, kdy Vizigóti zvítězili nad Maury v bitvě u Covadongy, což umožnilo vznik křesťanského státu Asturias na severu Španělska. Odtud se potom křesťané téměř 800 let snažili získat ztracená území, až se jim to po řadě bitev (v roce 1236 byla dobyta Córdoba, v roce 1248 padla Sevilla) podařilo roku 1492, kdy byla dobyta Granada a Muslimové byli vyhnáni ze země.
Na druhém konci Evropy, po pádu Západořímské říše, se centrem křesťanství a vzdělanosti na mnoho staletí stala Východořímská říše (později zvaná Byzantská říše), která měla centrum v Konstantinopoli (Cařihradu, od roku 1930 Istanbulu), kde vládly řecké dynastie. Byzantská říše téměř 1000 let bojovala se svými východními sousedy o území i nadvládu nad Středozemním mořem, ale 12. dubna 1453 byla Konstantinopol dobyta Osmanskými Turky. Byzantská říše tak difinitivně zanikla.
Křesťanské kostely byly přeměněny na mešity a křesťané byli vyhnáni či prodáni do otroctví. Konstantinopol se stala centrem Osmanské říše, která začala ohrožovat své sousedy a prováděla islamizaci dobytých území. Roku 1522 Turci dobyli ostrov Rhodos. Ve stejném roce byl dobyt srbský Bělehrad. Osmanští Turci postupně obsadili celý Balkánský poloostrov a roku 1526 porazili v bitvě u Moháče křesťanské vojsko, kde padl český a uherský král Ludvík Jagellonský. Cesta do centra Evropy tak byla otevřena.
Turci poté postupovali na sever a zanedlouho obsadili Budín, hlavní město Uher, jehož posádka se vzdala za příslib zachování života a volného odchodu. Po otevření bran byli obránci do jednoho povražděni, což bylo v souladu s islámským právem, protože podle něj muslim může "nevěřícímu" lhát a může ho i beztrestně zabít. Pokud v některých případech křesťan (nevěřící) byl zajat a přežil, tak musel muslimovi sloužit a dát mu vše, co muslim potřeboval!
Zakrátko v roce 1529 již Turci stáli před Vídní a začalo její obléhání. Byl to první pokus Osmanské říše o dobytí Vídně a její pád měl být ukázkou síly sultána Sulejmana. Díky nástupu zimního počasí, na které Turci nebyli zvyklí, se dobytí Vídně muslimům nepodařilo.
Dne 7. října 1571 proběhla v Jónském moři v zálivu Patras u ostrova Naupaktos (Lepanto) velká námořní bitva mezi loďstvem Osmanské říše a spojenými námořními silami Svaté ligy, kterou tvořila loďstva Španělska, Papežského státu, Benátek, několika menších států (Janovské republiky, Neapolského království, Sicilského království, Savojského vévodství, Toskánského velkovévodství a Vévodství Urbino) a rytířských řádů (Maltézského řádu, Řádu sv. Lazara a Řádu sv. Štěpána). Po těžkých bojích padl turecký námořní velitel Ali Paša a křesťanské loďstvo zvítězilo.
Ve druhé polovině 17. století, kdy evropské státy byly vyčerpány třicetiletou válkou mezi katolíky a protestanty, osmanští Turci obsadili většinu Uher a plánovali zničení Rakouska s jeho zeměmi, neboť jim překáželo v jejich cestě do centrální Evropy.
Ke druhému obležení Vídně Turky došlo roku 1683. Po dva měsíce se Vídeň (cca 15 000 obránců) bránila cca dvousettisícovému vojsku muslimů, kteří chtěli Vídeň dobýt za každou cenu. Vídeň zachránil až příchod spojených říšských a polsko-litevských vojsk, která přišla na pomoc a porazila mnohem početnější vojsko Turků, které již bylo decimováno nemocemi a zahnala je na ústup. Zásobovací oddíly Turků tehdy zajížděly na jižní Moravu a dokonce se jednou objevily až u Třebíče.
Turci se nemohli smířit s porážkou u Vídně a chtěli opět získat ztracené pozice. Proto roku 1697 opět vytáhli se stotisícovou armádou proti křesťanské Evropě. Proti nim se postavila padesátitisícová armáda pod velením Evžena Savojského, vrchního velitele habsburských vojsk v Uhrách. A tomu se podařilo překvapit tureckou armádu právě když přecházela řeku Tisu u Zenty. Nečekaným útokem byla osmanská armáda zaskočena a nezmohla se na účinný odpor. Tehdy padlo cca 20 000 muslimů a 10 000 se jich utopilo v Tise. Křesťanské vojsko vedené Evženem Savojským ztratilo cca 500 mužů.
Tato porážka donutila sultána k jednání o míru, které vyvrcholilo stažením osmanských vojsk z velké části Uherska a Sedmihradska a zdálo se, že nastane mírové soužití. To ovšem trvalo jen necelých dvacet let.
V roce 1716 Turci opět vytáhli do boje, aby pomstili své porážky u Vídně a Zenty a získali nazpět ztracená území.
Proti nim se postavilo rakouské vojsko vedené opět Evženem Savojským, které dne 5. srpna 1716 porazilo Turky u Petrovaradína a zastavilo tak nájezdy tureckých muslimů do centrální Evropy a jejich snahy o islamizaci evropského kontinentu. V důsledku šlo o jednu z nejvýznamnějších bitev pro Evropu, neboť po ni Turci postupně ztratili nadvládu nad Balkánem a pokořené národy se postupně osvobodily od jejich okupace.
Ovšem ještě v letech 1877 – 1878, během rusko – turecké války, proběhly čtyři bitvy o průsmyk Šipka, kde Rusové společně s bulharskými dobrovolníky bojovali proti osmanské armádě. Při čtvrté bitvě o průsmyk Šipka ruská armáda překonala osmanskou obranu průsmyku, obránce obklíčila a donutila je složit zbraně.
Dnes, více jak po sto čtyřiceti létech, žije ve státech Evropské unie cca 50 miliónů obyvatel, kteří vyznávají islám a jejich potomci, někdy již ve třetí generaci, ve jménu Alláha terorizují původní evropské obyvatelstvo bombovými i sebevražednými atentáty. V západoevropských státech byly postaveny stovky mešit, jejichž immáni v mnoha případech vedou ideologickou ofenzivu proti hostitelským státům!!! Cílem jejich snažení je připravit cestu ke vzniku evropského kalifátu.
Podstata nebezpečí, které vedení Evropské unie přehlíží, a kterému je evropské obyvatelstvo vystaveno, je postupné vymazání historické paměti, kontinuity života na daném území a zničení duchovního zakotvení a křesťanských tradic jednotlivých národů ve prospěch islámu a islamizace Evropy. A to bychom, ve jménu našich potomků, neměli dopustit. Proto žádejme "STOP" islámu v České republice i v Evropě, neboť historie varuje!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
