Vždyť do českého zdravotnictví nateče v letech 2014, 2015, 2016 a 2017 o 50 miliard Kč navíc, takže s nedostatkem finančními prostředků tento sektor rozhodně problém nemá. Na druhou stranu se v něm ale plýtvá penězi a potýká se v některých regionech s nedostatkem zdravotního personálu, především zdravotních sester. Špatně nastaven je i systém financování, který nebere ohled na preference a potřeby pacientů a místo kvality péče hradí pouze její množství.

Moje spory s ministrem zdravotnictví Svatoplukem Němečkem o to, jakým způsobem by měl z hlediska hospodaření ideálně fungovat český zdravotní systému, jsou veřejně známé. Přimět ho k tomu, aby se zasadil o rozumné změny, se mi prozatím bohužel nedaří. Budu se o to však dále snažit. V českém zdravotním systému totiž stále mizí miliardy korun, které by při minimálním úsilí ze strany Ministerstva zdravotnictví mohly být použity ve prospěch pacientů i zdravotního personálu.

Nejsem člověk, který by mluvil do větru. Za poslední dva měsíce jsem navštívil desítky nemocnic, kde jsem jako ministr financí diskutoval s managementy a zaměstnanci a ptal jsem se, co je trápí a kde vidí problémy českého zdravotnictví. Rád bych se s vámi teď podělil o hlavní zjištění z mých cest.

V první řadě musím říci, že naše zdravotnictví nekolabuje, nemocnice fungují a ošetřují pacienty. Zdaleka nehrozí to, co slýcháme v médiích, že již zítra se všichni čeští lékaři a zdravotní sestry seberou a půjdou do Německa. To je nesmysl a vážím si toho, že valná většina zdravotnických pracovníků chce pracovat pro české pacienty. České zdravotnictví se primárně nepotýká ani s nedostatkem peněz, ale hlavně se systémovými chybami, které nás stojí nemalé peníze a mnoho zbytečně vydané energie.

Financování nemocnic

Při svých návštěvách krajských nemocnic jsem zjistil, že všechny nemocnice shodně kritizují úhradovou vyhlášku z dílny Ministerstva zdravotnictví, která je příčinou neefektivity českého zdravotnictví a mimo jiné umožňuje různé platby za stejné výkony. V praxi to znamená, že nemocnice ve městě A za ošetření pacienta dejme tomu s poraněnými vazy v koleni dostane bezdůvodně od zdravotní pojišťovny více peněz, než nemocnice ve městě B. To je obrovský problém, protože všechny nemocnice čerpají peníze z jednoho balíku peněz na zdravotnictví. Pokud si některé nemocnice účtují více peněz za stejné výkony než jiné nemocnice, značí to, že zatímco někde peníze přebývají, jinde se jich nedostává. Z celkového pohledu pak peníze chybějí neustále. Úhradová vyhláška nejenže podporuje netransparentní nakládání s veřejnými penězi, ale podporuje i nespravedlivý systém odměňování nemocnic, na což doplácejí hlavně pacienti. Problém je, že Ministerstvo zdravotnictví se při tvorbě vyhlášky dostává do jasného střetu zájmů, když nastavuje úhrady péče pro všechny nemocnice, ale zároveň je zřizovatelem jednoho segmentu velkých fakultních nemocnic, jejichž ředitelé jsou tak schopni si prosadit lepší podmínky, než jejich kolegové v menších krajských nemocnicích Je jedno, že je operace prováděná ve stejných podmínkách a ve stejné kvalitě jako v sousední nemocnici. Jeden ředitel za ní dostane od zdravotní pojišťovny více peněz než ten druhý. Velký problém také je, že zdravotní péče je hrazena paušálně podle objemu péče, který je limitován. Kdo poskytne zdravotní péči přes svůj roční limit, nedostane jí zaplacenou. Nemocnice, které jsou kvalitní, pacienti je proto vyhledávají, se tak v určitých chvílích dostávají do situací, kdy zdravotní péči poskytují zadarmo, protože peníze nejdou za pacientem. Proto se logicky snaží poskytnout jen takovou péči, na kterou mají rozpočet. Což není v zájmu pacientů a je to demotivující i z hlediska nemocnice. Ty nemocnice, které se poctivě věnují svým pacientům, místo toho, aby za to byly oceněny, na tom jsou finančně bity.