To opakovala i zde v České republice nyní v pondělí.

Dosažení pokroku ve vyjednávání je také jednou z priorit současného italského a nadcházejícího lotyšského předsednictví. Návrh směrnice byl projednáván ve čtvrtek 11. prosince 2014 na jednání Rady EU pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele, na které ministryně práce a sociálních věcí informovala o současné pozici České republiky.

Druhým návrhem, který bych měl nyní představit, je návrh směrnice Rady, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich náboženství nebo víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci. Tento návrh doplňuje evropské antidiskriminační právo tak, aby pokrývalo přístup ke všem statkům v kompetenci práva EU i všechny oblasti diskriminace upravené v zakládajících smlouvách. Návrh vychází z toho, že rovné zacházení a zákaz diskriminace jsou základními principy mezinárodního práva, práva EU i právních řádů členských států včetně České republiky, což potvrzuje i Listina základních práv a svobod.

Návrh je proto i prioritou nové Evropské komise, kde jej má na starosti komisařka Jourová.

Návrh obecný zákaz diskriminace pouze upřesňuje a specifikuje a nepřináší nic výrazně nového. Navíc diskriminaci v oblastech podle návrhu již zakazuje platný český antidiskriminační zákon, tedy nepřináší nic moc nového z hlediska vnitrostátního práva ČR.

Zákaz diskriminace může vyžadovat změnu chování a postupů veřejných i soukromých subjektů, ale zároveň pro ně může znamenat lepší naplňování jejich úkolů a otevření nových ekonomických i sociálních možností. Pokud budou moci veřejné statky, zboží a služby využívat skutečně všichni lidé bez rozdílu, povede to k jejich úspěšné sociální integraci a k úspěšnému ekonomickému a sociálnímu rozvoji státu a celé společnosti. Naopak diskriminace s sebou nese sociální vyloučení určitých skupin a s tím ušlé ekonomické příležitosti a naopak náklady veřejných rozpočtů.

Minulé vlády i Senát se k návrhu stavěly negativně přesto, že diskriminační jednání, proti kterému návrh směřuje, by bylo v rozporu i s platným českým právem. Vláda v souladu se svým programovým prohlášením, ve kterém klade důraz na ochranu před diskriminací, svůj postoj změnila a přijetí směrnice nyní podporuje. Jejím cílem je zajistit nejen svým občanům na evropské úrovni komplexní, jasnou a kvalitní ochranu před diskriminací na základě náboženství nebo víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace. Vláda v tomto směru chce samozřejmě spolupracovat i s oběma komorami Parlamentu. Uvítám proto, pokud nyní Senát vládu v její snaze podpoří a přehodnotí své stanovisko k návrhu.

K jednotlivým bodům navrhovaného usnesení.

V části I. Senát upozorňuje, nebo zdůrazňuje, že by měl obdržet pozici, kdy gestor daného legislativního návrhu EU zahájí práci na změně rámcové pozice. Já bych tady chtěl zdůraznit, že vláda postupovala v souladu s jednacím řádem Senátu i Poslanecké sněmovny, stejně jako interními dokumenty vlády. V tomto případě se nejedná o záležitost, kde je vyžadován předběžný souhlas parlamentních komor. Jedná se o politické stanovisko. Navíc běžný postup je, že vláda formuluje svoji jednotnou pozici a tu představí Parlamentu. V okamžiku tvorby pozice na úrovni gestora se nedá mluvit o vládní pozici a tedy v zásadě není v tu chvíli v Parlamentu co projednávat, neb projednávat se má vládní pozice a nikoli pozice příslušného gestora na vládní úrovni.

Debata o směrnici probíhá jak v Evropském parlamentu, který je zastupitelským orgánem občanů EU včetně občanů ČR a musí dát s návrhem souhlas, tak v národních parlamentech, které se k němu mohou vyjádřit, ale nemají v tomto případě závaznou možnost jej ovlivnit.

K části III., kde mimo jiné jsou zmíněny náklady na veřejné rozpočty a dále Senát, respektive výbor pro EU v navrhovaném usnesení rozporuje právní základ a dodržení principu subsidiarity a proporcionality, navíc konstatuje, že v našem právním řádu v podstatě ty principy už jsou zahrnuty, k tomu bych řekl, že je pravda, že antidiskriminační zákon již v tuto chvíli směrnici více méně implementuje, až na některé drobnosti, které by bylo potřeba doplnit. Směrnice má však právě výrazný nadnárodní rozměr, neboť může zaručit ochranu našim občanům i v jiných státech, kde úprava dosud tak velkorysá není. Vzhledem k volnému pohybu občanů EU včetně občanů ČR v rámci EU by měla mít vláda i Parlament zájem, aby ochrana před diskriminací byla na stejné úrovni poskytována českým občanům právě i ve všech státech EU a nikoli pouze na základě vnitrostátního právního řádu pouze u nás doma, dokud nepřekročí hranici.

Co se týče nákladů, tak tady bych zdůraznil, že náklady může mít tato směrnice v případě implementace zejména ve vztahu ke zdravotně postiženým občanům, protože směrnice požaduje zlepšení bezbariérovosti. Tady bych zmínil, že to už je princip, který je zakotven v našem právu i v mezinárodních smlouvách, kterými je ČR vázána, takže tyto náklady bychom měli vynaložit v každém případě bez ohledu na to, zda tato směrnice bude přijata či nikoli a následně implementována v ČR. Nicméně asi by bylo vhodné mít přesnější data, tedy zpřesnit analýzu nákladů, které s posílením bezbariérovosti souvisejí.

Nicméně je tady obecně platný zákaz diskriminace na základě zdravotního postižení. Proto tato výhrada ze strany Senátu podle mého názoru nemá racionální základ.

K výhradám z roku 2008 z původní pozice Senátu k této směrnici – tam se namítá nesoulad s principy subsidiarity a proporcionality. Tuto námitku vznesl paradoxně pouze český Senát a irský parlament v celé EU. Jinak od nikoho jiného nezazněla, což ukazuje na poměrně jednotný pohled na úrovni EU a určitou subjektivnost posouzení, které zde v minulosti proběhlo. Senát navíc nikdy blíže tento postoj nezdůvodnil. Pak by navíc v rozporu s těmito principy byly asi již i platné antidiskriminační směrnice, které mají jasný základ v primárním právu, konkrétně v článku 19 Smlouvy o fungování EU, rovněž v rozporu s těmito principy.

Názor, jaká regulace diskriminace a na jaké úrovni je vhodnější, je rovněž víceméně subjektivní a politický v tomto případě. Komise provedla analýzu otázky a dospěla k názoru o vhodnosti a potřebnosti směrnice, věcný rozsah návrhu pak přesně odpovídá rozsahu již platné rasové směrnice, kde nejsou žádné problémy s překročením pravomocí EU, ani obecnou aplikací, byť samozřejmě nelze vyloučit některé dílčí problémy s aplikací, což v této oblasti asi platí vždy.

Já bych tady zdůraznil, že doopravdy právní základ v primárním právu je v tomto případě zcela nepopiratelný, protože ochrana proti diskriminaci v primárním právu je výslovně založena.

Co se týká přesunu důkazního břemene, tady bych zdůraznil, že nejde o prokazování skutkových okolností, ale úmyslu, respektive vnitřní motivace osoby, která se brání, resp. která uplatňuje svoji obranu před antidiskriminační žalobou. V tomto případě toto nelze objektivně řešit jinak, než otočením důkazního břemene.

Já bych tady zdůraznil, že tento princip vyplývá i z judikatury Evropského soudního dvora a ani v našem vnitrostátním právu s ním nemáme žádný problém, protože Ústavní soud provedl již před deseti lety jeho ústavně konformní interpretaci a nejsou zde žádné odborné výhrady.

Co se týče části IV. navrhovaného usnesení Senátu, tak Senát na své schůzi dne 22. března 2013 přijal k návrhu směrnice usnesení, ve kterém označil zavedení závazných cílů v oblasti zastoupení žen a mužů ve vedení obchodních společností za předčasné a navrhl, abych se legislativně iniciativy Evropské komise soustředily především na odstraňování překážek bránících ženám v plném uplatnění ve společnosti. V této souvislosti bych konstatoval, že návrh směrnice o genderové vyváženosti směřuje právě k tomuto odstraňování překážek. Stanoví totiž, že předmětné obchodní společnosti se mají při obsazování pozic v dozorčích a výkonných radách řídit transparentními a objektivními kritérii a provádět komparativní analýzu kvalifikace každého uchazeče a uchazečky.

Tady bych zdůraznil, že nejde o pozitivní diskriminaci, jak to někdo označuje, protože k tomuto principu se přihlédne ne tehdy, kdy je ta reprezentovaná strana méně kvalifikovaná, ale pouze v případě stejných předpokladů na obou dvou stranách. Pouze v takovém případě se přihlíží k principu vyrovnávání zastoupení.

Problémem diskuse o návrhu směrnice o genderové vyváženosti v českém prostředí je mimo jiné i to, že málokdo návrh přesně zná, jak jsem demonstroval i na tom zkreslení o pozitivní diskriminaci, o které se tam vůbec nejedná, a že je právě prezentován jako zavedení závazných kvót a nikoli obecného rámce. Zdůraznil bych tady, že také v průběhu projednávání byl návrh směrnice výrazně změněn a v současnosti návrh ponechává širokou flexibilitu na straně členských států a neobsahuje sankce pro případné nesplnění stanovených cílů. Členské státy také například směrnici nemusí uplatňovat v případě, že přijaly na vnitrostátní úrovni jiná efektivní opatření za účelem podpory vyrovnaného zastoupení žen a mužů ve vedení obchodních společností. Vlastně jediná sankce, která v návrhu je, že se společnosti, kterých se tato směrnice má týkat, musí ve své výroční zprávě uvést skutečnosti, které se týkají směrnice.

Doufám, že můj výklad byl dostatečně vyčerpávající a že předešel všem vašim možným dotazům, protože už na ně poskytl dostatečnou odpověď. Děkuji za pozornost.