Vážený pane předsedo, kolegyně, kolegové, vážený pane poslanče. Já se problematikou poválečného uspořádání, otázkou vyrovnávání se s nacismem, s kolaboranty, s německou otázkou zabývám bez nadsázky nějakých 30 let. Je to problematika, kterou podle mého názoru docela dobře znám.
Vůbec nijakým způsobem nezpochybňuji prezidentské dekrety doktora Edvarda Beneše, ale to, co říkám, je, že není možné dávat rovnítko mezi etnickou a politickou příslušnost. To je to podstatné. Tedy když mluvíme o nacistech, tak bychom neměli říkat Němci, protože mezi Němci byla také celá řada těch, kteří bojovali proti nacismu, nakonec koncentrační tábor Dachau byl v roce 1933 otevřený právě pro německou protifašistickou opozici, a bylo tak tomu i mezi Němci z Čech, Moravy a Slezska. Já se snažím inspirovat těmi dokumenty, právními předpisy, které vydávaly státy, které se vyrovnávaly s touto otázkou po druhé světové válce, jako například Francie, Dánsko, Belgie, Itálie. Země, které se staly součástí pozdějšího sovětského impéria, tuto otázku řešily optikou etnickou, tedy bez rozlišování osobní viny nebo neviny. Kdo byl příslušníkem etnika, v tomto případě německého, byl postižen. To je prostě fakt. I když teorie v některých právních předpisech je jiná. Bohužel praxe byla velmi smutná.
To, jak vy vykládáte historii, ukazuje, že jste se nepoučil z toho, jak se skutečně věci staly a že stále přetrvává určité klišé, které jsme tady slýchali v době vlády komunistické strany. Je třeba hledět dopředu. Jsme součástí Evropské unie a země, které jsem vyjmenoval, docela jistě neudělaly žádné kompromisy s historickou pravdou, naopak dokázaly se s velmi těžkou otázkou vyrovnat stejně tak, jako to dokázala Spolková republika Německo, která by nám mohla sloužit jako příklad vyrovnání se s velmi temnou vlastní minulostí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
