Ministr Pelikán: To ve skutečnosti podporuje ekonomický nebo morální hazard

Děkuji. Vážený pane předsedající. Vážené poslankyně, vážení poslanci, pokusím se stručně reagovat na ty připomínky.

Úvodem k tomu chci říci, že zajisté může být i prospěšné připomenout zde nějakým resumé nebo i citací připomínky některých připomínkových míst v rámci legislativního procesu, jenom je dobré přitom nezapomínat na dvě věci.

Jednak, že ty připomínky v rámci legislativního procesu jsou vypořádávány, tzn., že i ty, které zůstanou tzv. nevypořádány, tzn., nebylo jim vyhověno, tak je alespoň vždycky k tomu vysvětleno tím předkladatelem, proč, tzn. existuje vypořádací tabulka, ve které tento dialog je zachycen, a stálo by za to se do něj vždycky podívat. Krom toho, a to je mnohem důležitější, v rámci toho procesu právě také dochází k tomu, že se ten návrh mění v závislosti na těch připomínkách, takže např., když tady bylo dlouze citováno, co tam je o tom obydlí, které obývá dlužník a kdy mu zůstane zachováno, tak v návaznosti na ty připomínky, a po pravdě nejenom v návaznosti na ty připomínky, to pravidlo bylo vypuštěno. Tam žádné takové pravidlo není a není to tak myšleno, takže pak už je trochu nefér citovat připomínky k něčemu, co už tam není.

Když shrnu obsah těch nevypořádaných připomínek, ať už tady byly nebo nebyly citovány, tak ony se z velké části nesou v duchu jediného, a to je, že tedy zavedením tohoto návrhu vznikne morální hazard, protože dluhy se mají přece platit. Překvapuje mě, že tuhle debatu vedeme dnes, že jsme ji nevedli před těmi šesti nebo sedmi lety, vlastně už osmi, kdy pravicové vlády zavedly vůbec ten institut oddlužení a připustily tu možnost, že někomu může být odpuštěno 70 % jeho dluhů. Z toho, že se musí platit celé dluhy, na to, že stačí zaplatit 30 %, to mi připadá výrazně větší posun než z 30 na nulu.

Čekal bych nebo byl jsem přesvědčen, že tuhle debatu už máme za sebou, že už jsme pochopili, že zajisté dluhy se mají, musí platit, ale že zároveň nastane-li taková hospodářská situace u nějakého člověka, kdy on není schopen přes všechno úsilí do konce života se z těch dluhů vymanit, tak že trvat dále na tom, že se dluhy mají v plném rozsahu platit, je ne nelidské, ale i ekonomicky kontraproduktivní. Protože k čemu to vede? Tohle ve skutečnosti podporuje ekonomický hazard nebo morální hazard. Protože k čemu to vede? Vede to k tomu, že ten člověk nutně rezignuje po určité době na tu snahu uspokojit své věřitele. On se dostal do situace, kdy ať dělá, co dělá, bude už platit jenom úroky. A na konci jeho života ten dluh nebude menší bez ohledu na to, co bude dělat, bude větší než dnes. Musel by být člověk asi blázen, který by se v takové situaci snažil zaplatit co nejvíce. A my to pozorujeme. Ti lidé dříve či později, a většinou po dosti krátké době, opouští oficiální ekonomiku, stávají se osobami oficiálně zcela nemajetnými, tzn. jakýkoli majetek je napsán na někoho jiného, ti lidé pracují načerno, pobírají dávky a prostě naučí se žít v jakémsi jiném neoficiálním šedém světě, do kterého věřitelé nemohou. Takže podstata toho našeho návrhu nespočívá v tom, že bychom chtěli podporovat morální hazard, ale naopak v tom, že se mu snažíme zabránit tím, že důsledněji budeme trvat na tom, že lidé mají platit svoje dluhy, ale v míře, které jsou ti lidé lidsky schopni.

To je totiž podstata toho návrhu, ten návrh je přece velmi přísný. Zkuste si to představit sami na sobě, že vám dnes někdo rozprodá všechen váš majetek a dalších sedm let budete žít z životního minima. Všechno ostatní, co vyděláte, odevzdáte svým věřitelům. Sedm let. To jsou v zásadě dvě volební období, aby to bylo srozumitelnější. A jestli tohle někdo chápe jako generální pardon, jako amnestii, tak já tedy ne. To je velice kruté a je to krutější než ve většině okolních zemí. Téměř ve všech.

Tím se také blížíme k odpovědi na tu druhou hlavní otázku, která zaznívá, a to je, zda naše justice a vůbec náš systém je připraven zvládnout nápor dlužníků, protože pravdou je, že v dluhové pasti dnes máme neuvěřitelného půl milionu lidí, možná více, půl milionu lidí, o kterých víme, nebo přes půl milionu, o kterých víme. A tedy teoreticky by celé toto množství lidí mohlo najednou vstoupit do procesu oddlužení, požádat si o oddlužení.

K tomu dvě věci. První z nich, zase, jak jsem si ověřoval na krajských soudech, když se oddlužení jako takové zavádělo a tehdy to znamenalo naprostý přerod insolvenčního práva, tzn. z 5 000 případů obchodních úpadků najednou bylo 30 000 insolvenčních případů ročně, čili nárůst šestinásobný, tak tehdy se nikdo neptal krajských soudů, zda to zvládnou. A dokonce jim nikdo ani nijak zvlášť nepomohl.

My se dnes nejenom ptáme, my to počítáme, vidíme, že jdou proti směru případného navýšení nebo pravděpodobného navýšení nových věcí zase jiné trendy, které by nám to měly vyrovnat, totiž v první řadě, že počet návrhů na oddlužení v současné úpravě, tzn. s tou 30procentní hranicí už nám klesá, protože jednoduše to, co se tam nahromadilo, ti lidé, kteří léta čekali na to, aby si to oddlužení mohli navrhnout, podat, tak ti už tím procesem prošli a dneska už jsou tam jenom ti, kteří průběžně do toho padají, což je mnohem menší číslo.

Druhá věc je, že i s vaší pomocí - já vám za to velice děkuji - tady přednedávnem prošla novela, která výrazně přesunula zátěž spojenou s administrací oddlužení ze soudu na insolvenční správce, tzn. insolvenčním soudům se ulevilo a tato nová volná kapacita tedy jim umožňuje zpracovat více případů. Do toho a zase bez nějakých analýz, ale stalo se, tehdy se to tak dělalo, se před časem přesunula agenda obchodních sporů, to je poměrně významná agenda, z krajských na okresní soudy, takže teď tam dobíhají staré případy. A ti soudci, kteří toto soudili, tak jsou "volní" a tedy mají kapacitu, kterou budou moci případně použít na insolvence, kam je také postupně převádíme v současné době, protože tam prostě už moc jiných agend nám vlastně nezbývá na krajských soudech.

Takže toto všechno jsou věci, které jdou proti a vytvářejí tam nějakou kapacitní rezervu, která umožní nový nápor v zásadě zvládnout. Nemluvě o tom, že celkově počítáme, že odpadne velké množství těch neúspěšných oddlužení, zase díky vám, kteří jste nám pomohli přijmout a přijali náš návrh, tu změnu, že návrh na oddlužení musí podat advokát, takže by tím pádem už nemělo docházet k tomu, že nějaký neumětel dává návrhy v případech, kdy jim nelze nebo nemá být vyhověno. To je to, co říkal Nejvyšší soud k té připomínce, která tady byla citována, že dochází k tomu, že se do procesu dostávají lidé, kteří nejsou způsobilí, nechápou vlastně o co jde a nejsou způsobilí tím procesem projít. A tato změna by měla tomu zamezit.

A poslední, co chci říci je, že nárůst bude pravděpodobně mnohem menší než kolik by vyplývalo jen při pohledu na číslo počtu osob, které jsou dnes v dluhové pasti, z jednoduchého důvodu, a to z toho, že ten proces je, jak jsem řekl, velmi přísný. To, že je někdo v dluhové pasti, ještě neznamená, že bude mít chuť se svou situací něco dělat tím způsobem, že projde takovýmto očistcem. Spousta lidí, které v té dluhové pasti jsou, tak se prostě v tomto naučila žít, a ti, kteří se v tom naučili žít, ti, kteří už opravdu žijí v té šedé ekonomice a netrápí je to, tak ti nebudou mít důvod se trápit v nějakém sedmiletém oddlužovacím procesu, protože jim to nic pozitivního nepřinese. Ten proces je skutečně designován na lidi poctivé. Na lidi, kteří jsou si vědomi toho, že udělali chybu a jsou připraveni za tu chybu zaplatit, odpracovat si to. Sedm let svého života věnovat tomu, aby se mohli ekonomicky restartovat. Bojím se, že jich bude mnohem méně než kolik je lidí v dluhové pasti.

No a to úplně poslední - jsem přesvědčen o tom, že komu má nebo nemá být přiznáno beneficium oddlužení nebo něčeho jiného, nesmí záviset na aktuálních kapacitních možnostech justice. Jsem přesvědčen o tom,že je povinností Ministerstva spravedlnosti kapacitu justice přizpůsobit právně politickým zájmům státu. A ne naopak. Výjimkou by byla samozřejmě situace, kdy by to prostě nebylo možné. Ale to tento případ rozhodně není, takže Ministerstvo spravedlnosti je připraveno vykrýt veškeré případné navýšené potřeby. A z důvodů, které jsem vysvětlil, my nevíme v tuto chvíli jaké a zda vůbec budou.

Když se to pokusím uzavřít a shrnout... Ještě jedna věc, pardon. Ještě nám je vytýkáno, že RIA neobsahuje nějaký výpočet efektu na věřitele. Výpočet opravdu udělat neumíme, to bychom asi zasloužili Nobelovu cenu za ekonomii, kdybychom to dokázali vypočítat. Ale odhad učinit umíme a ten odhad je pozitivní a je to kvalifikovaný odhad vyplývající ze zkušeností v zahraničí. V žádné ze zemí, kde funguje nějaká taková ta forma, jak říkám, většinou podstatně mírnější, možnosti oddlužení, není pozorována signifikantně snížená platební morálka dlužníků proti České republice.

Nic takového prostě neexistuje. A není-li tedy takováto snížená morálka, tak je zřejmé, že tento rozdíl, to znamená, zda tu je, nebo není oddlužení, nemá vliv na platební morálku. Z důvodů, které jsem popsal, to není divné.

Takže pro věřitele to tento negativní efekt mít neude a bude to mít naopak, o tom jsem přesvědčen, efekty pozitivní. V prvé řadě spočívající v tom, že věřitelé se zbaví, jaksi účetně a daňově, nevymahatelných pohledávek. Dnes mnoho věřitelů vede mnoho exekucí zcela marně, zatěžuje celý systém nadbytečnými náklady na exekuční procesy, které nemohou vést k vymožení byť jediné koruny, protože prostě situace dlužníka taková není, aby se tam ještě nějaká koruna našla, když jsem třeba pátý v pořadí, a ty exekuce vedou z jediného důvodu, že si nemohou odepsat ty pohledávky, a tedy dostat zpět to, co zaplatili na daních na tento příjem, protože pro ně finančně, fiskálně už je to příjem. Pokud projde dlužník s těmito dluhy oddlužením, tak oni si to budou moci fiskálně vypořádat, takže se pro ně napraví ta nespravedlnost, kdy na papíře měli příjem, ten zdanili a ve skutečnosti nedostali nic a jenom s tím mají starosti. Takže to je první důležitý pozitivní moment - všichni si vyčistí knihy o tyto pohledávky.

A druhý pozitivní moment je, že se ti lidé, a to je cíl, kteří tím projdou, vrátí do oficiální ekonomiky. Pokud se vrátí do oficiální ekonomiky, tak v té oficiální ekonomice budou zase nakupovat zboží, budou tam zase vydělávat, budou tam zase platit daně. Jak jsem onehdy říkal, v Americe, což asi nezní jako úplně levicová země, nejenom že je dokonce velice jednoduchý proces oddlužení, ale když projdete tím oddlužením, osobním bankrotem, tak potom přichází fáze, kdy dostáváte nejvíc nabídek kreditních karet, protože pro banky nejlepší klient je ten, který právě prošel oddlužením. Tolik na závěr. Děkuji.