Takže, jak je všem známo, potřeba mít tady tento zákon, ta už trvá opravdu velice dlouho. Diskutovalo se o tom už mnoho let, než nastoupila tato vláda.
Tato vláda si dala přijetí zákona o sociálním bydlení do vládního prohlášení a do koaliční smlouvy. Nicméně tady celou dobu kvete byznys s chudobou a samozřejmě tento zákon by měl tento byznys postupně, určitě ne najednou, ukončit. Samozřejmě tento zákon je předmětem nejrůznějších dohadů. Spousta lidí na něj má nějaký názor. Když se připravoval, tak vlastně od začátku jsme se potýkali s tím, že na něj máme jako ministerstvo práce, které to nakonec dostalo na starost, my jsme měli jiný názor, jiné názory mělo Ministerstvo pro místní rozvoj, v jehož gesci problematika bydlení je. A do toho samozřejmě vstupují nejrůznější aktéři typu obce, typu nejrůznější organizace, které třeba pracují s lidmi bez domova, vstupují do toho různá sdružení majitelů družstevních bytů nebo majitelů bytů v soukromém vlastnictví. Ty zájmy jsou velmi protichůdné.
Tento návrh zákona, tak jak je vám předkládán, je výsledkem obrovského kompromisu. Mně se nezdá ideální, paní ministryni pro místní rozvoj se také nezdá ideální zase z jiných důvodů než mně. Spoustě dalších lidem se nezdá ideální zase z důvodů třeba úplně jiných. Ale my jsme se snažili dojít k nějakému kompromisu a konečně tady takový systém, který je normálně běžný v civilizovaných zemích západní Evropy, zavést. To je ten hlavní účel.
V průběhu těch diskusí a připomínek, a těch diskusí bylo opravdu obrovské množství, pak také zazněl požadavek Svazu měst a obcí a Sdružení místních samospráv, aby vstup do tohoto systému pro obce byl dobrovolný. A protože moje zkušenost tady v Poslanecké sněmovně je, že co obce opravdu nechtějí, tak tady neprojde, tak jsme jim vyhověli, takže ten systém v tuto chvíli je tedy dobrovolný. Podle mého názoru, stejně jako podle názoru řady jiných lidí, by bylo mnohem lepší, kdyby byl povinný, ale zase, je to jeden z kompromisů, které jsme přijali, aby vůbec tento zákon byl dokončen.
Jinak od samého počátku ho provází řada různých mýtů. Ten hlavní mýtus je, že lidé, kteří nepracují, nikdy nepracovali a pracovat nebudou, teď zadarmo dostanou nějaké krásné byty, zatímco lidí, kteří pracují, je nedostanou. Ale, prosím vás, podívejme se na to, jaká je dnes ta reálná situace. Tento stát vydává každoročně 13 miliard korun na dávky na bydlení. Ti lidé, o kterých mluvíme, ti sociálně nejslabší, ti z toho konzumují tak, podle mého názoru, třetinu. Zbytek té dávky berou úplně normální lidé, kteří jsou prostě jenom trochu chudší. Jsou to třeba senioři, můžou to být třeba samoživitelky, prostě to jsou rodiny, které mají určité nižší příjmy, ale nejsou to zdaleka ti sociálně nejslabší. A zase ti sociálně nejslabší, tam většina bydlí, na ubytovnách, kde stát platí dávky do bydlení, které naprosto neodpovídá nějakým rozumným standardům. S těmi lidmi tam nikdo nepracuje, jsou tam ponecháni sami sobě. Ano, jsou to lidé, kteří jsou často velmi problematičtí, ale musíme také mít na mysli, že v těch ubytovnách žije opravdu hodně dětí. Děti s matkami samoživitelkami nám také hodně často žijí v azylových domech, kde, aby to dostálo tomu systému, kde to má být vlastně bydlení dočasné, jenom proto, že prostě není ve většině měst a obcí v této zemi systém sociálního bydlení, tak ty azylové domy dělají to, že takové rodině prostě prodlužují z roku na rok ten nájem, resp. oni je tam nechají rok a aby dostáli tomu zákonu, tak ona jde na rok do jiného azylového domu, pak se zase na rok vrátí do jiného, takže ty azylové domy takhle suplují situace, kdy takováto matka s dětmi by s nějakou minimální podporou úplně v klidu mohla mít nějaký normální obecní byt za snížený nájem. Ale prostě třeba matce se třemi dětmi ten byt nikdo dát nechce. Na ten komerční ona nemá, nemá na tu kauci. A to je jen zlomek těch problémů.
Já jsem opravdu přesvědčena o tom, že když tento zákon přijmeme, tak postupně během let, ale nejen brzo, ale třeba během pěti deseti let, se ten systém velmi zlevní a ten byznys s chudobou postupně bude přestávat a postupně skončí. Samozřejmě ta ghetta, která dnes existují, ta nezmizí mávnutím kouzelného proutku, ti lidé vždycky někde budou, ale my chceme nebo ten zákon je postaven na třech pilířích. Jeden pilíř je, že se sloučí dávka, příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení, aby byla přehlednější a aby byla velmi adresná. Po tom se tady volá velmi dlouho. To znamená, že většina lidí, kteří dnes bydlí v nějakých normálních standardních bytech a jenom berou tu dávku jako doplněk, tak ti zůstanou tam, kde jsou.
Druhým základním pilířem tohoto zákona je sociální práce pro určitou skupinu lidí. Většinou se jedná právě o ty lidi, které vidíme v těch sociálně vyloučených lokalitách na těch ubytovnách. Bude určen sociální byt jenom s tou podmínkou, že budou spolupracovat se sociálním pracovníkem nebo pracovnicí, jinak ten byt nedostanou.
A teprve třetím pilířem je skutečně ten tzv. sociální byt, tzn. obecní, případně státní byt, jakoby fyzický byt, ale, jak říkám, pro ty lidi my stejně platíme dávky, takže představa, že někdo navíc, kdo dnes nemá ty dávky a nebydlí, by dostal ten byt, ta je prostě lichá. Ta cílová skupina je pořád stejná, jenom my chceme, aby to měly obce, případně stát, když se obec nezapojí, mnohem více ve svých rukou, aby to bylo mnohem více transparentní, mnohem více pod dozorem a v důsledku toho pak na tom můžeme celkově jako stát ušetřit.
Takže já asi tady skončím se svým úvodním slovem. Jestli tady někdo vznese nejrůznější dotazy, tak se samozřejmě budu snažit je odpovědět, ale opravdu se domnívám, že není důvod tento zákon se tady snažit nepustit ani prvním čtením a nepřipustit ho k projednávání a nepřipustit ho k hlasování, protože opravdu nevím, kdo se tady může bát zákona o sociálním bydlení, resp. vím. Můžou to být jedině ti, kteří dnes na těch dávkách a na tom obchodu s chudobou vlastně vydělávají. Děkuji.
Mgr. Michaela Marksová
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
