Jedná se o pohled všemožných „sluníčkářů“ (jak se této skupině začalo říkat – je to pojem nesprávný, typická nálepka, ale vžil se a většina lidí si pod ním dokáže představit relativně homogenní skupinu lidí, proto jsme se rozhodli jej v omezené míře používat), „humanrightistů“ (lidskoprávních aktivistů) a havlistů – mnohdy se tyto pseudosměry a přístupy vzájemně překrývají, prostupují a mají společný nejen systémový základ (jsou poplatné kapitalistickému systému), ale také názory na většinu dílčích a kosmetických otázek.
Hodnotíme-li názory těchto lidí, zeptejme se nejprve (stejně jako jsme učinili u odpůrců imigrace), jaké je sociálně-třídní pozadí jejich názorů. Dotazujme se, které sociální třídě prospívají postoje těchto lidí, kde je hmotný (materiální) zájem, určující jejich chování. Na tuto otázku jsme v první části analýzy odpověděli v případě havlistů a sluníčkářů. Které třídní zájmy však reprezentují neomarxisté a trockisté? Jedná se většinou o úzké třídní zájmy maloburžoazie, zejména nevýrobních účelných činností (obchod, finanční poradenství, pojišťovnictví) a části vrstev středně a vysoce příjmových sloužících pracovníků převážně z regionů velkých, odprůmyslněných měst – Prahy a Brna. Jejich třídním a sociálním zájmům vykořisťování levné pracovní síly krátkodobě zdánlivě pomůže – růstem počtu klientů, tržeb, platů, bude se však jednat o pověstné drobky z velkého koláče, který si rozparceluje zejména mamutí zahraniční kapitál. A jeho síla, výhody, útlak, monopolní ceny, sociální a cenový dumping (kartelové dohody), další konkurenční výhody nakonec začnou dopadat i na maloburžoazii (přestože si to možná nebude uvědomovat), určitá část sloužících zaměstnanců doplatí zase na atomizaci zájmů proletariátu právě způsobem začleňování uprchlíků do společnosti a propagandistickým krytím této akce.
Moderní epocha zahnívajícího kapitalismu přináší zajímavé rozpory. Kapitalismus na jednu stranu nemůže zastavit nutný dějinný vývoj. Dochází tedy v jeho rámci k objektivně zákonitému rozkladu a narušení postupně se přežívajících institucí a jistot. Je skutečností, že ve „vyspělých“ kapitalistických státech se „tradiční“ rodina, „tradiční“ škola, národ, stát a národní stát dostávají do krize. Jak jsme již řekli, tento stav je zákonitý a pokrokový. Ovšem všechny tyto procesy naráží na svoji kapitalistickou slupku. Kapitalismus staré instituce ničím nenahrazuje. Rozkládá staré, ale nevytváří nové. Je tedy logické, že se lidé cítí nejistí a nezajištění. To je vede k náchylnosti k různým reakčním ideologiím, které jim slibují vývoj zastavit, zakonzervovat. Nemá snad ani smysl říkat, že v minulosti takové snahy násilím odvrátit nutný vývoj vždy skončil pouze bolestnějším prosazením nutného vývoje. Ovšem takový stav je právě zdrojem podpory reakčních, zaostalých myšlenek v širokých masách společnosti. Dravému kapitalismu totiž není vlastní jakýkoliv respekt k tradicím, trvalým institucím nebo abstraktním hodnotám. Vše, co ho brzdí ve snaze udělat ze zeměkoule obrovský trh s volně směnitelnými komoditami, je pro něj překážkou. Proto je paradoxní hlásání idejí volného trhu bez přívlastků zrovna konzervativní pravicí. Je ovšem také příkladem toho, jak se „liberální“ i „konzervativní“ (i představitelé neoliberálního slepence, který je přesným ideovým – nadstavbovým – výrazem stavu materiální základny zahnívajícího kapitalismu) zastánci kapitalismu doplňují.
Objektivní základ současného kapitalismu však vytváří i druhou část jednoho politického spektra, operující reakční ideologií a hovořící podobně jako konzervativci, nacionalisté a fašisté o typických produktech kapitalismu – tradiční rodině, národním státu a národu. Touto skupinou je ortodoxní část trockistů, maoistů a anarchistů. Ti v prvé řadě rozpad tradičního národa a národního státu vítají jako vítězství nutného pokroku, považují je buď za staré haraburdí, nebo za čistý produkt kapitalismu, který neměl a nemá co dočinění s pokrokovým hnutím. Jejich nevědecký pohled na skutečnost stojí zcela v opozici nejen k historickému vývoji, ale i k současné praxi. Národ bez přívlastků není produktem kapitalistického vývoje, ale vznikal v mnohem delších a letitějších procesech. V rámci kapitalistické industrializace začala vznikat jeho ve své době moderní, dnes už tradiční podoba, zneužívaná různými politickými odnožemi kapitálu ke krvavému útisku mnohých národů, ke koloniálním a jiným výbojům. Na druhou stranu sehrálo národní a národně-osvobozenecké hnutí řadu pokrokových úloh, velmi často bylo předehrou socialistických revolucí, a to tehdy, chápala-li politická složka, která v revoluci působila, národností otázku správně.
Zahnívání tradičního národa neznamená, že národ jako takový začíná z objektivních důvodů zanikat. Kdyby tomu tak bylo, zanikaly by i národy, jejichž buržoazie stojí v čele imperialistických bloků – Američané, Němci a Francouzi (USA), Číňané, Rusové a další. Vznikalo by něco jako nadnárodní, kosmopolitní vládnoucí třída, postupně se shlukující do jediné celosvětově vládnoucí skupiny. Nic takového však neprobíhá a probíhat nemůže, zákonitosti vývoje imperialismu (nerovnoměrný vývoj kapitalismu, koncentrace bohatství na jedné straně, chudoby na druhé straně – podstatou všeho je zákon konkurence a jeho podmínky) to znemožňují. I praxe nám ukazuje, jak se v současném světě začínají hlásit o svůj podíl na kořisti i další imperialistické bloky – v prvé řadě Rusko a Čína, ale také další země sdružené do BRICS, které by chtěly podobnou roli vbrzku hrát, ale prozatím na ni nemají sílu (Indie, Brazílie a Turecko). Tento jev, velkou částí „pokrokového tábora“ v českých zemích vnímaný jako pokrokový vznik multilaterálního světa, ve skutečnosti neznamená rovnováhu sil, větší bezpečí, ale vyšší počet mocností nárokujících si rozdělení světa. Zatím ekonomicky a mocensky, válkou proti drobným soupeřům…
Národ v jeho třídním pojetí (jeho vykořisťovaná a ožebračovaná většina, nikoliv celý národ) se stal v zemích kolonizovaných mocnostmi (včetně ČR) terčem odnárodňování, zbavování jeho pokrokových vývojových tradic (v našem případě historicky jednoznačně převažujících), obětí zásahů také do jazyka, ale zejména do vědomí. Prostředkem tohoto tažení byl zejména kosmopolitní multikulturalismus (materiálně podmíněný vlastnickou dominancí zahraničního kapitálu v průmyslu, obchodu a službách ČR), cílem je pak zbavit většinu národa po odstranění proletářského společenského vědomí další formy kolektivního vědomí, které mu ještě zbývalo – vědomí národního. Beztvarému společenství jednotlivců se lépe vládne. Tyto snahy se žel do velké míry podařilo realizovat. Mimo jiné i díky tomu, že na ně nedokázalo antikapitalistické hnutí v ČR reagovat – odpovídalo na ně směsicí nacionalismu a kosmopolitismu, jak ostatně činí dosud. Iniciativy se v případě nespokojených občanů, kteří nastalý proces zpozorovali a nesouhlasili s ním, chopili nacionalisté a fašisté. Podobný proces probíhal v jiných kapitálem kolonizovaných zemích nejen Evropy.
Národní stát zanikal v procesu imperialistické globalizace, který ovšem nechápeme tak, jako mnozí trockisté a neomarxisté. Nedomníváme se, že by bylo vývojově nutné (bez ohledu na společenskou formaci), aby se jednotlivé země spojovaly do nadstátních útvarů, aby tak činily firmy a instituce, a to i za případného vítězství socialismu. Takové pojetí globalizace, která v různých formách objektivně probíhá, považujeme ryze za formalistické. Národní stát je likvidován v procesu vytváření EU řízeném zájmy zejména francouzského a německého kapitálu, z jejichž hlediska (nikoliv z hledisek obecného dějinného vývoje) je jeho likvidace zákonitá a prospěšná. V případě objektivity tohoto vývoje by byl národní stát likvidován i v USA, Německu a Francii, přes povyk různých nacionalistů se tak v těchto zemích neděje. Národní stát, jak už jsme psali, stojí v cestě snaze kapitálu utvořit z co největšího území volný trh bez různých bariér, národních parlamentů a vlád, které ač mají pouze formální, buržoazní pravomoci, proces obíhání kapitálu, jeho zhodnocování a akumulace zpomalují. Proto mimo jiné dochází k jeho likvidaci.
Domníváme se, že budoucí možný pokrokový vývoj povede cestami národně osvobozenecké a národně demokratické revoluce (nejen) českých zemí, jejichž cílem by mělo být vystoupení ze všech kapitalistických struktur, ale i zespolečenštění rozhodujících výrobních prostředků a kapitálu a demokratizace veřejného života (zapojení masových společenských organizací, odborů do rozhodování, kontrola výroby lidem, spoluřízení výroby, rozdělování a směny třídními odbory). V prvé fázi se bude opírat o vzedmutí národního vědomí, které však bude současně internacionalistické a bude vycházet z většinově pokrokových tradic našeho národa (nikoliv ze všech – rozhodně ne např. z odkazu knížete Václava a jeho dědiců), bude v něm hrát dominující roli antikapitalistická politická síla, která mu v praxi vtiskne určující sociální obsah. Národní stát v takovém procesu bude zákonitě dočasně posílen.
Nechápeme zde národní stát etnicky, podle našeho pojetí se jedná o společenství všech národů, které žijí v některém z historicky (hospodářsky, jazykově) vzniknuvších států, v tomto případě v ČR. Jeho posílením pak máme na mysli obnovení jeho skutečné suverenity (zejména ekonomické, ale i politické), rozbití utlačovatelského státního aparátu a jeho nahrazení zástupci většiny národů.
Popsané postoje některých ortodoxních trockistů, maoistů a neomarxistů souvisejí s jejich kampaní „Uprchlíci vítejte,“ která v českých zemích nemá téměř žádné podpory, masově je propagována částmi antikapitalistického hnutí v západní Evropě. Strany a hnutí propagující tento přístup často patří k těm, které otázky národa a národního státu považují buď za zbytečné a přežilé, případně za zpátečnické. Najednou však přicházejí s kampaní, v rámci níž ze zjevně nacionálních a náboženských příčin vydělují jednu část proletariátu, a ve své zemi ji vítají. Proč tak činí? Protože celému problému rozumí abstraktně – romanticky, eticky, vidí v uprchlících oběti západní expanze, útlaku, kteří jsou morálně čistší a mají podle jejich názoru větší práva nejen než evropská buržoazie a její spojenci, ale také než většinové obyvatelstvo Evropy. Bláhové naděje těchto směrů spatřují v uprchlících masy snadněji oslovitelných a organizovatelných proletářů. Určitá část maoistů, která tvrdí, že v západní Evropě neexistuje proletariát, vítá uprchlíky jako proletáře, okysličující evropskou společnost. Jelikož k otázce nepřistupuje vývojově (dialekticky, jejich přístup je metafyzický), ani materialisticky (na základě podmínek a vývoje v sociálně-ekonomické oblasti, zde postupují subjektivně idealisticky), vůbec nevidí, že pokud bychom vycházeli z jejich tvrzení, muselo by proletářské sociální určení většiny uprchlíků zákonitě v západoevropských ekonomických podmínkách zaniknout, stala by se z nich dle těchto názorů další část vykořisťovatelské třídy. Někteří maoisté proto dle vlastní zvrácené logiky jásají nad předposledním zvonění před zánikem uprchlického proletariátu!
SMKČ byl a je ochoten proletářům z řad uprchlíků pomáhat, organizovat je a pracovat s nimi. Nehodláme je však vyčleňovat z místního proletariátu, a tímto upřednostňováním ho stavět proti němu. Uvědomujeme si také, jak zneužitelná je přítomnost uprchlíků na českém či jiném území ze strany nacionalistického a fašistického kapitálu a jeho sdělovacích prostředků. Je takovou o to víc, o co slabší a neschopnější je naše pokrokové hnutí. To však není vinou uprchlíků, ale naší! O to více bychom se měli snažit s proletariátem bez rozdílu etnik a jazyka pracovat a organizovat ho. Jedině pak můžeme čelit buržoazní kampani zneužívající přítomnosti uprchlíků k dalšímu oslabení zbytků naší samostatnosti. Vítací akce rovněž vycházejí ze zcela mylného předpokladu, že bude proletariát z neevropských zemí lépe přístupný antikapitalistické argumentaci. I tento přístup už na začátku štěpí jednotu proletariátu na daném území, vede k rezignaci nebo polevení v působení v řadách původního proletariátu, čímž ještě více žene vodu na mlýn všemožných kapitalistů a jejich sluhů. Navíc vychází z nesprávné premisy: Tak jako proletariát evropských zemí je obětí „domácí“ vládnoucí třídy a za svou nečinnost ve prospěch zemí tzv. třetího světa nemůže (nic mu nedluží), stejně tak příchozí uprchlíci nebudou nic dlužni evropskému proletariátu, pakliže podlehnout vlivu nových materiálních a politických podmínek, a budou vděční novým vykořisťovatelům. Právě tento moment „vítací akce“ naprosto opomíjejí, neschopnost evropského antikapitalistického hnutí, ale i objektivní rozdíly mezi projevy materiálních podmínek života v původních zemích a např. v Německu, vedou k tomu, že jsou imigranti vděční imperialistickému Německu a jeho vládnoucím kruhům. A zde znatelně působí neschopnost pokrokového hnutí nejen Německa, které, místo toho, aby uprchlíkům vysvětlovalo příčiny rozdílu mezi jejich postavením např. v Sýrii a v Německu, ještě jejich možnou jednotu rozbíjejí nebezpečnými kampaněmi.
Jak již jsme zmínili, jedním z rozkladných procesů je i likvidace národního státu. K tomu dochází např. prostřednictvím imperialistické instituce EU. Samotná EU ve svých počátcích znamenala přesně toto: Umožnit volný pohyb kapitálu a pracovní síle. Všechny další projevy politické, právní a jiné dominance EU jsou od toho podstatného procesu jen odvozené. A příliv levné pracovní síly ze zemí „třetího světa,“ státy rozvrácené v imperialistických válkách a rozdělení světa na vykořisťované a imperialistické státy, to všechno jsou faktory podkopávající národní stát a podřízené, ovládané národy vůbec. Vše z toho se děje ve shodě se zájmy mezinárodního kapitálu.
Tyto procesy ovšem potřebují i ideologické opodstatnění. Tam, kde nestačí polovičaté fráze evropských politiků, nastupuje právě malá, ale hlučná skupina ideologů a aktivistů liberálního kapitalismu, „neomarxismu,“ všemožných „lidskoprávních“ organizací a také média. Pohled této názorové skupiny na imigraci může být v dílčích věcech různý, ovšem je spojen snahou ji podpořit, obhájit. K nesmyslnosti, nelogičnosti takových snah jsme již v předchozí části řekli své. O příčinách vzniku imigrace tato skupina mnoho nemluví (podobně je tomu i u jejích nacionalistických kolegů, se kterými se pravidelně vídá na malých, a po všech stránkách nevýznamných, demonstracích na Václavském náměstí). Za důležitější považuje otázku přijímání a způsobů přijímání uprchlíků, která je pro ni a podle ní otázkou „morálky“ a „lidských práv“. Tento naivní pohled by ještě nejspíše nikoho neurazil. Příčina nepopulárnosti této názorové skupiny mezi lidmi spočívá v jejím pohledu na protiuprchlickou hysterii. Příznačný pro tuto část zastánců imigrace je například ten moment, že vůbec nerozlišuje mezi tím, kdy je nějaký rasistický či fašizoidní projev vyvolán frustrací a dezorientací obyčejných lidí a kdy je součástí systematizovaného prosazování fašistických a nacionalistických politických prvků zájmovými skupinami napojenými na kapitalistický režim. Nemůžeme se tedy divit tomu, že tato část zastánců imigrace má většinu českých občanů za rasisty a zabedněnce. Stejně jako odmítají ujasnit si příčiny imigrace, nechtějí pochopit ani příčiny odporu relativně velkého množství lidí vůči uprchlíkům. Nezdráhají se tedy velkou část českých občanů nejen častovat různými politickými urážkami, ale ještě se nad ni elitářsky povyšovat, považovat je za burany, nevzdělané a „neosvícené“ („nekosmopolitní“) provinční dělníky. Není také divu, že v tomto názorovém proudu hrají často zásadní roli intelektuálové soustředění v Praze a Brně, jejichž sociální motivaci jsme již nastínili.
Odcizenost této skupiny většině společnosti, která je možná ještě silnější u „nestranných“ (buržoazních) médií, je jenom důkazem jejího kapitalistického pozadí. Charakteristické pro ni je také pokrytectví, kdy sice básní o těžkých osudech a lidských právech uprchlíků, ale vůbec nereflektuje svoji přímou i nepřímou podporu režimu a světovému společenskému uspořádání, které vede k rozvracení domovských států imigrantů a které rozděluje svět na vykořisťované a imperialistické státy. K těmto objektivním faktorům vývoje stoupenci imigrace vůbec nepřehlížejí, ba co víc, vůbec je nechápou a nechtějí chápat. Přemýšlejí totiž velmi podobně jako jejich nacionalistické a rasistické protějšky. Soustředí se pouze na dílčí otázky, neujasňují si pojmy, s nimiž pracují, zcela libovolně si strukturují význam témat, jimž se věnují. Jestliže jsme v předchozích částech této práce ukázali, že soudobí nacionalisté a fašisté vidí svět jako střet kultur a civilizací, jako svět „tradičního“ a „přirozeného“ na jedné straně a „nezdravého“ a „degenerujícího“ na straně druhé, pak tito buržoazní stoupenci imigrace vnímají svět v podobných kategoriích, ale naruby. Pokud nacionalisté a fašisté rozdělují proletariát tím, že vědomě staví jeho jednotlivé složky proti sobě na základě barvy pleti, kultury, zvyků nebo náboženského přesvědčení, potom „sluníčkáři“ kráčejí stejnou cestou z opačného směru. Tyto nepříliš podstatné a mnohdy překonatelné rozdíly uvnitř proletariátu a dělnické třídy ve své rétorice neustále zdůrazňují. Bojují za práva žen. Bojují za práva homosexuálů. Bojují za práva přistěhovalců. Bojují za práva zvířat. Bojují tedy prý za práva menšin. Ovšem boj za práva většiny, za práva obrovské masy lidí spojené svou třídností, svým postavením vůči společenskému bohatství, ten jim již uniká. Ten by se totiž musel dotknout takových hodnot, jakými je soukromé vlastnictví, což se samozřejmě politickým zástupcům liberální buržoazie nehodí do krámu. Tito lidé tedy vlastně pracujícím říkají: „Nebojujte za svá sociální práva ve svém celku, bojujte za ně jako homosexuál, jako žena, jako přistěhovalec.“ V důsledku toho pak vznikají takové okrajové a často bizarně působící směry jako je moderní feminismus, hnutí za pochody homosexuálů atd. Největší obětí takového přístupu jsou právě dotyčné menšiny, kterých se tento boj týká. Dostávají se do izolace, jejich boj se stává osamoceným. Nejsou jej schopni spojit s bojem celospolečenským. Pro buržoazní režim není nic jednoduššího než na tato hnutí ukázat a říci, tyto menšiny jsou nepřizpůsobivé, jsou zdrojem problémů. Tímto způsobem může vládnoucí třída vykládat zmíněné otázky pouze proto, že se dotyčné skupiny často už dopředu omezují pouze na boj za „svá“ práva a v ostatních složkách společnosti tím vzbuzují pochopitelnou nedůvěru, pocit ohrožení, nutnosti odpovědět na jejich jednání vlastním postupem – podobným (konkurencí). Další odvedení pozornosti od jádra problému je na světě. Poddaní se perou a pán se směje.
Tento přístup se pak promítá i do uprchlické krize. Už dříve jsme říkali, že i přesto že z dlouhodobého hlediska je otázka uprchlictví a imigrace relativně důležitá, v současné době jde o uměle nafouknutou bublinu. Kdo na tom nese podíl? Z jedné strany hysterické populistické spolky fašistů a rasistů. Z druhé strany ale právě jejich protějšky, „nevládní organizace“ a média. Mnozí režimní stoupenci imigrace v celé věci jako kdyby viděli vyvrcholení svého „humanistického“ poslání. Boj za uprchlíky. Boj jejich jménem, ale bez nich. Boj za skupinu lidí, která se výsledkem objektivních okolností octla v podmínkách, o něž nestála. Člověka dokonce napadá parafráze známého Palackého výroku, že kdyby neexistovaly problémy uprchlíků, museli by si je jejich „stoupenci“ vymyslet. Jenže když budeme toto tvrzení analyzovat, zjistíme, že právě jejich parazitování na tomto problému, tzv. obhajoba, demonstrace, ale zejména angažmá sociálních tříd a vrstev, které zastupují, ať už v politice, kultuře nebo v médiích pomáhá z této otázky vytvářet do značně míry umělý problém, mnohem větší téma, než ve skutečnosti je. To jim na jednu stranu pomáhá ke zviditelnění, na druhou stranu tento postup odvrací pozornost od jádra základních společenských problémů dneška a od jejich řešení. V konečném důsledku tedy pro uprchlíky vykonávají medvědí službu.
Znovu se objevuje potíž, se kterou jsme se již setkali: Že boj není veden za lidi, nebo ještě lépe za lidi, jakými jsme i my, tedy za pracující s podobnými starostmi, ale za imigranty. Je vždy zdůrazňováno jejich právo na kulturní odlišnost. Na náboženskou svobodu. To, jakým způsobem se zde budou tito lidé živit, to, jak se stanou pro ně i pro nás (myšleno občany ČR) co nejlepším způsobem součástí společnosti, se řeší nejméně. Můžeme za tím znovu pozorovat zájem vládnoucí třídy. Je mnohem jednodušší nově příchozí imigranty orientovat od začátku na boj za právo na svoji „odlišnosti,“ kulturní „svébytnost“ a náboženskou identitu než na boj za jejich pracovní práva, za odborová práva atd. Projevuje se zde také vliv a praxe multikulturalismu.
Jak známo, soudobý imperialismus je zdrojem národnostního, náboženského, rasového a jiného útlaku. V takové situaci je zakládání společenské existenci na „kulturním obohacení a koexistenci“ zcela nesmyslné. Tyto kategorie (kultura, tradice, civilizace, náboženství) budou v tuto chvíli vždy poznamenány stopou konfliktu mezi jednotlivými složkami společnosti, které proti sobě navzájem režim poštvává. Konec konců, dnešní multikulturalismus téměř žádné obohacení nepřinesl. Spíše naopak, stal se pouhou frází, která dodává trochu ideologického zabarvení aktuální evropské realitě, jež je charakterizována právě ztrátou identity a svérázu svoji proměnou na obří trh plný rasové a sociální segregace. A to vše pod hlavičkou imperialistické EU.
Chceme za sebe jako za komunisty říci, že se skutečně domníváme, že integrace uprchlíků do evropské společnosti je možná. Ovšem nikdy toho nebude dosaženo žabomyšími válkami o to, zda někde bude nebo nebude stát mešita. Nikdy toho nebude dosaženo nekonečnými „studiemi“ o jakýchsi „kulturních zvláštnostech“ těch či oněch imigrantů. A nakonec, co je nejdůležitější, nemůže toho být dosaženo v dobách panování imperialismu s jeho podstatnými vlastnostmi i jevovými stránkami, které jsme charakterizovali výše.
Zmínili jsme se v předchozích řádcích o tom, že v Evropě existuje rasová a sociální segregace. Obě její složky jsou v přímém propojení. Vyloučenost určitých skupin z celé společnosti (muslimů, Turků, černochů) vůbec nevyvěrá z jejich kulturních nebo náboženských odlišností. Vyvěrá z jejich ekonomické situace, kdy se stávají součástí jedné sociální třídy, vrstvy, profesně-příjmové skupiny. Žijí spolu, mají stejné problémy, jsou v každodenním kontaktu. Nečiní tak ale kvůli své přirozenosti, povahovým vlastnostem, příslušnosti k dané civilizaci, kultuře a náboženství, ale proto, že jsou k tomu ekonomickým násilím, ale i politickým a ideologickým tlakem kapitalistické státní mašinérie tlačeni. Díky tomuto faktoru se uzavírají do svých komunit, jejichž vnějškovým pojícím znakem je právě zachování „vlastní“ kultury, tradice atd. A „domácí“ proletariát reaguje instinktivně v zájmu domnělé obrany vlastních zájmů a zejména proto, že není dlouhodobě veden, organizován a vzděláván silnou a kvalitní antikapitalistickou stranou, stejně. Začíná se upínat ke „svému“.
Alžírský dělník v Paříži, který si není jistý náklonností francouzského dělníka, se raději ztotožní s místní arabským mafiánem, se kterým sdílí alespoň to, že oba chodí do mešity, jenom aby se identifikoval s nějakou skupinou. Stejně tak se ve stejném případě i francouzský dělník ztotožní s místním velkopodnikatelem. Buržoazní multikulturalismus tedy v sobě samém nese v současných podmínkách zárodky svého krachu. Kapitalismus na jednu stranu deseti rukama dennodenně rozbíjí společnost na atomy, na druhou stranu se ji snaží jednou falešnou kartou spojovat. Takže i ten „nejhumanističtější“ úmysl je k ničemu, slouží-li objektivně zájmům velkého kapitálu.
Zaměřme se ještě na jednu otázku, která dnes trápí mnoho lidí. Je to již zmiňovaná likvidace národního státu, s níž imigrace také souvisí (už jenom proto, že pohyb uprchlíků a uprchlické kvóty upozornily na absenci státních hranic a nastolily otázku suverenity členských států EU.) Stát slouží v kapitalismu vždy třídě kapitalistů. A identifikace na základě etnicity je reakční nesmysl, který má zakrýt třídní podstatu společnosti. Ovšem tyto konstatace nám nesmí bránit v tom, pozorovat jednotlivé procesy odehrávající se v mantinelech kapitalismu. Většina vládnoucí třídy v současné době zjišťuje, že koncept národního státu je pro její zájmy zastaralý. I buržoazní národní stát totiž může vykazovat tendence k nezávislejšímu vývoji v rámci imperialistické soustavy. Může pod tlakem vlastní dělnické třídy zavádět taková opatření, která omezují pohyb kapitálu. Může se v některých oblastech mezinárodní imperialistické soustavy tak vzdálit, že v ní vytvoří menší trhlinu. Současný režim potřebuje Evropu regionů, kdy je samostatným státům zlomena páteř, jsou deindustrializovány a jejich národní hospodářství je ničeno. Dostávají se do závislosti na bohatších, mocnějších státech. Stávají se smetištěm pro západní zboží v době hospodářských krizí. Jak ukazuje případ Řecka, nejsou tyto státy schopny zavádět jakákoliv opatření, která by zamezila neomezené vládě zahraničního velkokapitálu. EU, spravována armádou bruselských byrokratů a řízena mezinárodním kapitálem, to je současný nepřítel evropských národů.
Na tomto místě je vhodné říci, že my komunisté jsme vlastenci, nepovažujeme v současném stádiu společenského vývoje národ za přežilé haraburdí, které už dnes nehraje žádnou roli, vždy patřilo a patří na smetiště dějin. Historický vývoj dokazuje pravý opak. Na rozdíl od mnohých „neomarxistů“ národnostní otázku neodsouváme do pozadí. Vlastenectví však pro nás neznamená obhajobu jakýchsi symbolů, abstraktních hodnot a tradic. Vlastenectví pro nás znamená skutečnou, praktickou svobodu a suverenitu nejen našeho národa (přičemž platí Marxovo že „Nemůže být svoboden ten národ, který bere svobodu národům jiným“). Z tohoto hlediska je mnohem větší ohrožení pro naši národní existenci právě likvidace naší ekonomické soběstačnosti, naše podřízení diktátu EU a NATO.
Imigranti bez majetku a prostředků nejsou pro naši nezávislost zdaleka takovým ohrožením jako bohaté korporace a finanční instituce, které nás nyní ovládají. Každopádně chceme říci, že buržoazní obhájci imigrace (včetně již zmíněných „neomarxistů“ a různých „levičáků“), činí ignorováním nebo nezdůrazňováním tohoto procesu našeho zotročení Západem minimálně propagandistickou chybou, spíše však slouží zájmům kapitalistů.
Přibližme si ještě postoj médií k celé otázce, ta jsou totiž snad nejpříznačnějším zástupcem přístupu režimních struktur k celé krizi. Často můžeme slyšet nespokojené hlasy, že média šíří proimigrantskou propagandu. Že neinformují otevřeně a pravdivě o uprchlickém problému. Pravdou je, že z pohledu imigrantů jsou možná právě hlavní média jejich největšími nepřáteli. Ta totiž šíří protiuprchlické nálady. Jak to činí? Média hlavního proudu totiž skutečně neinformují v plné šíři o imigrantské krizi, jak by také mohla, když by se musela dotknout zásadních režimních nedostatků. Ovšem místo toho šíří nálady proti imigrantům. Skladba úderných zpráv a titulů jako by se snažila o to, ukázat např. muslimy (ale i Romy) opakovaně v problémových, nenávist vzbuzujících situacích. Sdělovací prostředky sice mnohdy tyto skupiny prezentují jako utlačované, ovšem činí tak takovým způsobem, že tento přístup nemůže vzbudit jiné reakce než nenávist čtenářů právě vůči oněm skupinám. Vytvářejí stereotypy. Útlak výše zmíněných skupin prezentují tak, jak by za něj mohli všichni, jako kdyby od svých čtenářů (či diváků) čekaly dané skupiny omluvu a slitování. Není divu, že se na takovéto zprávy často reaguje komentáři typu „Koho čekáte, že tím dojmete, já je tady nechci.“ Tyto reakce navíc souvisejí se širším poznáním velké části společnosti, ke kterému dospěla v podstatě živelně ve vývoji posledních let: Že hlavní sdělovací prostředky neinformují objektivně, že slouží určitým zájmům a šíří propagandu. Oficiální televize, noviny, internet a jiné informační kanály současně pravidelně přinášejí zprávy o muslimském terorismu (o křesťanském téměř nikdy, a ten skutečně existuje a je relativně častý) nebo uprchlické kriminalitě. Jaký vzniká z těchto vlivů výsledný společenský dojem, je celkem jasné. Utečenci jsou v důsledku mediální propagandy bráni jako z velké části teroristé a zločinci, kteří si ještě k tomu pořád stěžují na diskriminaci a útlak.
Ústřední rada SMKČ
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: SMKČ
