Mrázek (S12): Průměrná mzda je jen 58% toho, co odpovídá naší produktivitě. Co s tím udělat

Dlouho jsem čekal, že se ozve: „Už nechceme na tom být hůře, než bychom mohli být“, ale ani když se zcela naplnilo Václavské náměstí, neblahý náčelník odborů se nepostavil do čela nespokojených a šel místo toho s Kalouskem na pivo. Asi se dohodli, že se máme dobře. A proč ne. Na planetě Země je hodně šťastných lidí, kteří jsou podle našich měřítek docela chudí, ale mají, co je k životu v jejich prostředí potřeba a jsou spokojeni, protože nevidí kolem sebe sobě rovné, kteří mají všeho více. V našem případě je to trochu jinak. Většinou nejsme na tom tak dalece špatně, ale my pamětníci vidíme v okolních státech lidi, které si právem troufáme považovat za sobě rovné, a žijí v prostředí docela srovnatelném a kdysi byli na tom stejně, nebo hůře, než my, a teď se jim daří nápadně lépe. To je důvod k zamyšlení, proč tomu tak je a co s tím udělat.

Do roku 1989 se to bralo tak, že žijeme v jiném systému, než naši západní sousedé, a že máme být spokojeni, když uspějeme ve srovnání s východními sousedy nebo NDR a Polskem. Ani to nebylo vždy pravda, ale po roce 1989 jsme očekávali (my optimisté), že dost rychle, během mála let, zaujmeme důstojné místo mezi evropskými národy, jaké odpovídá našim schopnostem a podmínkám. Nijak se to nenaplnilo z důvodů, jejichž přehledem začneme.

Začátek dlouhé špatné cesty

Při zavádění směnitelnosti československé koruny za světové měny na začátku devadesátých let byl stanoven na nátlak Václava Klause směnný kurs mnohem horší, než by odpovídalo paritě - kursu stejné kupní síly - v okolních státech. Poměr těchto kursů byl nedlouho potom (podle zprávy OECD z konce roku 1995) 3.5 proti německé marce, 3.3 proti rakouskému shilingu, a 1.9 proti Slovinsku a byl značně v náš neprospěch i v případě Polska a Maďarska. To znamená, kupříkladu, že bylo třeba vyměnit 330 Kč za shilingy, aby se za ně v Rakousku koupilo to, co v Čechách stálo 100 Kč. Pro cizince bylo velmi výhodné u nás nakupovat, takže se začaly hromadit devizové rezervy, ale bilanci zahraničního obchodu se nedařilo vyrovnávat vzdor tomu, že jsme vyváželi násobně větší hodnoty, než dováželi. Bylo krajně nevýhodné orientovat se jen na vývoz a zanedbávat výrobu pro domácí spotřebu, a tato chyba přetrvává a škodí dodnes.

V souvislosti s divokou nekontrolovatelnou privatizací do rukou vybraného majitele a kuponovou privatizací začal výprodej národního majetku za, v nejlepších případech, šestinu jeho hodnoty, ale i mnohem méně, nebo šlo přímo o jeho ukradení. Celé klíčové výrobní závody byly zahraniční konkurencí lacino kupovány a likvidovány. Beztrestnost pachatelů tohoto ničení státu byla jištěna účelovým zákonem o nepřípustnosti námitek proti privatizaci. Václav Klaus byl chválen Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, v jejichž intencích jednal a nasměroval Českou republiku do postavení vykořisťované kolonie. Nebyl to jen on, ale hlavně on.

Škody vlivem špatného kursu koruny

Uvedené skutečnosti způsobovaly, mimo jiné, každý rok ztrátu hodnoty ve výši rozdílu účtované ceny vyváženého zboží v korunách a obdobně stanovené ceny toho, co se podařilo za prodejem získané peníze v cizích měnách koupit a dovézt. Záleželo tedy nejen na objemu transakcí a směnném kursu, ale také na tom, jaký byl kurs stejné kupní síly české koruny v té které zemi, kde se nakupovalo. Roční korunový objem vývozu podle údajů ČSÚ postupně rostl, například, z 600 miliard Kč v roce 1995 dosáhl asi 3200 miliard Kč v roce 2013. Naproti tomu poměr směnného kursu ke kursu stejné kupní síly ve většině případů postupně klesal a podle údajů ČSÚ se dá odhadnout, že vůči skupině našich důležitých obchodních partnerů byla v roce 1996 jeho hodnota asi 2.5 a v roce 2013 již jen 1.6. To znamená, že jsme v roce 2013 zahraničním obchodováním ztratili v korunovém vyjádření hodnotu 1200 miliard Kč. Ve stálých cenách roku 2013 vychází odhad úhrnné ztráty vlivem špatného kursu koruny za posledních 20 let na 19 bilionů Kč. I kdybychom připustili velkou chybu nesnadných odhadů, nepochybně jde o částku mnohonásobně převyšující státní dluh (ten je pouhých 1.7 bilionu Kč). A roční, například, stomiliardový schodek státního rozpočtu se proti tomu jeví jako velmi malý.

Zrazeni Národní bankou

Je nepochybné, že přirozená zbližovací tendence směnného kursu a kursů stejné kupní síly vůči vyspělým státům, se kterými obchodujeme, měla být podporována, aby se ztráty zahraničním obchodováním omezovaly. ČNB však pod falešnými záminkami českou korunu na konci roku 2013 naopak znehodnotila o nejméně 10% a můžeme natvrdo konstatovat, že to znamená jen za rok 2014 dodatečnou ztrátu 350 miliard Kč (opět srovnej s několikrát menším deficitem státního rozpočtu). Tato ztráta je zcela nepochybná, protože zákrok ČNB nepřinesl nic pozitivního, co by tuto ztrátu kompenzovalo. Zatímco důkazy prospěšnosti zásahu zcela chybí, o ztrátě změnou kursu se můžeme přesvědčovat při každém nákupu dováženého zboží. Žádnou mimořádnou valorizací důchodů ani zvýšením platů to nebylo kompenzováno, také znehodnocení úspor bylo pojato jako samozřejmost.

Jak vidíme, stačil by mnohem menší posun kursu naopak směrem ke zhodnocení koruny a byl by zcela smazán deficit státního rozpočtu, to by ale musel převážně hospodařit sám stát, nebo vzniklou výhodu stáhnout daněmi. V současném systému našeho národního hospodářství poškozuje svévolné opatření ČNB v konečném důsledku především drobné spotřebitele. Za svůj obvyklý nákupní koš v nejbližším supermarketu platím o 17% více při stejných příjmech.

Špatný kurs neboli slabá koruna umožňuje prodej do ciziny za v podstatě dumpingové ceny, čemuž mnozí říkají podpora exportu, ale měli bychom to vnímat spíše jako deformaci poškozující obyvatelstvo exportujícího státu a narušuje to přirozenou regulaci poměru exportu a výroby pro domácí spotřebu.

Sociální stát

Na názor, že v Ústavě ČR by mělo být zmíněno, že jsme sociální stát, reaguje dost těch, kteří se politikou živí, podrážděně, prý se ani neví, co to je. Důvod jejich nevole je ten, že by na lepší sociální opatření bylo potřeba dost peněz, které státu chybí, protože oni a jim podobní promarnili národní majetek, výrobní závody, infrastrukturu a banky a za ty jsme ještě zaplatili (odhad je kolem 1 bilionu Kč) a hlavně ztratili jsme zdroje příjmů. Stále ztrácíme špatnou měnovou politikou a diletantským národohospodářstvím. Nevhodnou privatizací zároveň vzrostly náklady na fungování sociálního státu. Ovšem sociální stát má velký význam hlavně pro ty občany, kteří nemají dost velký příjem a proto jeho benefity potřebují. Zabývejme se tím, proč je takových občanů v České republice tak mnoho. Klamavý výpočet, podle kterého je chudý, kdo dostává méně než 60% mediánu mezd, nás má přesvědčit, že stejně chudý je Čech i Rakušan, když oba mají 60% mediánu mezd ve svém státě, ale ten Rakušanův má 2.24 krát větší kupní sílu. Když to, pochopitelně, neuznáme, vyjde, že sociální stát potřebuje nejméně 70% občanů ČR a pro ty zbylé by jeho fungování mělo být otázkou cti.

Mzdy, platy a důchody

Každého by mělo zajímat, jak to je s našimi mzdami, platy a důchody. Dodnes nikdo lidem pravdivě nevysvětlil, jak je to u nás s cenou práce. Místo toho slýcháme lži, že musí být nízká, nejlépe jako ještě nedávno čínská. Pravda je toto: Za komunistů byly téměř všechny výsledky produktivní činnosti obyvatelstva v rukou státu a občané byli odměňováni dvojím způsobem, jednak dostávali mzdy a platy, důchody a dávky a dále, měli nižší životní náklady díky dotacím, které umožňovaly, aby byly nízké ceny vody a kanalizace, energií (paliva, elektřiny a plynu), stavebního materiálu, nájemného, dopravy, kultury, potravin, rekreace a bezplatné byly školy a školky a zdravotnictví atd.

Při takzvané transformaci po roce 1989 byly mzdy a platy ponechány, jak byly, a nerostly dostatečně ani s inflací (v polovině devadesátých let při meziroční inflaci 56,6% klesly reálné mzdy o 26%) a důchody zaostávaly ještě více. Zároveň klesaly reálné příjmy tím, že v souvislosti s privatizací rostly ceny životních potřeb nejen o zisk soukromého sektoru, ale významně také tím, že byly odbourávány dotace, které stát předtím poskytoval z toho, co vytěžil díky nízké ceně práce. Když po zastavení dotací nebyla přiměřeně upravena cena práce, začaly se na kontech zaměstnavatelů hromadit peníze, které správně měly být vyplaceny cestou zvýšených platů a mezd a kompenzovat tak rušené dotace. Část těchto bezdůvodných zisků začala odcházet do zahraničí jako dividendy majitelům akcií, ale ani to, co zůstává v tuzemsku, není dost používáno ve prospěch obyvatelstva, které nedostatečné odměňování postihuje. Soukromí zaměstnavatelé nemají zájem podporovat veřejně prospěšné projekty, ani nechtějí rozšiřovat výrobu, když sami škrcením platů omezují koupěschopnost obyvatelstva a limitují tak poptávku.

Kupní síla mezd a platů

Začátkem roku 2013 byla (podle údajů ČSÚ) průměrná hrubá mzda v Rakousku, přepočtená v tehdejším kursu eura, 3.53 krát vyšší, než v České republice, a v Německu, když zohledníme její jinou definici, 3.85 krát. Na začátku roku 2014 byl tento poměr u obou zemí ještě o asi 10% pro nás horší vlivem škodlivého zásahu ČNB. S ohledem na vyšší místní ceny byla kupní síla průměrné rakouské mzdy při uplatnění v Rakousku jen 2.24 krát vyšší a německé v Německu jen 2.40 krát vyšší, než v případě české průměrné mzdy uplatněné v České republice (podle zprávy OECD 2013).

Část rozdílu mezi průměrnou mzdou v České republice a v Rakousku nebo Německu se dá zdůvodnit tím, že hrubý domácí produkt, vztažený na jednoho obyvatele, byl, například podle údajů Světové banky z roku 2011, počítaný podle cen na světových trzích, v Rakousku 1.54 krát vyšší a v Německu 1.41 krát vyšší, než v České republice, což jsou důsledky špatně provedené transformace, ztráty výrobních závodů a špatného vyjednávání při vstupu do EU a selhání českých národohospodářů. Ale zdaleka to nevysvětluje vše. I za ten menší – český - výkon by v Rakousku náležela odměna o 45% větší a v Německu o 70%. Významná část rozdílu mezd je tedy tvořena tou částí produktivitě odpovídajících mezd a platů, která bezdůvodně není vyplácena. K tomu přispělo také „politické“ vedení státu, které chybně zastávalo názor, že se musíme podbízet nízkou cenou práce a škrcením platů, uplatňovalo to ve státem řízené sféře a tak dalo soukromému sektoru argument k nedostatečnému odměňování zaměstnanců.

Mzda za stejný výkon v Rakousku a Německu
I když plně zohledníme údaje o menším HDP vztaženo na 1 obyvatele z roku 2011 (nejnovější hodnoty pro ČR by byly o trochu lepší), vyjde, že průměrná mzda vyplácená v ČR byla v roce 2013 jen na úrovni 69% platby za stejný výkon v Rakousku a 59% toho, co by náleželo v Německu. Spravedlivé mzdy tedy měly být v průměru o asi 56% vyšší, než jaké byly vypláceny. Samozřejmě, to se nedalo najednou změnit, ale je jasné, kam bylo třeba směřovat. Zásah ČNB v listopadu roku 2013 však směřoval opačným směrem. Po znehodnocení české koruny o zhruba 10 % není česká mzda na 64% průměrné odměny za stejný výkon v Rakousku a Německu, ale někde pod 58%, protože zvýšení mezd a důchodů z titulu úmyslného znehodnocení koruny nenastalo.

Opatření ČNB je ve svém důsledku snížením kupní síly mezd a důchodů a znehodnocením úspor. Pokud bylo cílem dosažení mírné inflace, měla ČNB iniciovat zvyšování mezd a platů i důchodů. Zvyšování mezd by se projevilo v cenách produkce, ale mnohem méně, než úměrně. Přitom by nebyl poškozován stát a jeho obyvatelstvo.

Ztráty špatnou měnovou politikou se nedají napravit, ale je nutné od politické reprezentace požadovat, aby se neprohlubovaly a nepokračovaly. Osloven by měl být prezident Zeman, který se nedávno kriticky postavil k činnosti Rady ČNB, což je dobré, protože jen on je oprávněn její členy i guvernéra nejen jmenovat, ale i odvolat, když poruší, co přikazuje zákon. Je to příznivý posun v názorech pana prezidenta a snad i Ing. Rusnoka, který škodlivé rozhodnutí Rady podrazit korunu natištěním 220 miliard Kč původně označil za dobré a potom byl jmenován členem Rady ČNB a teď má být dokonce guvernérem.

Možnosti nápravy

Náprava by měla začít zvyšováním mezd ve sféře státního vlivu a dostatečným zvyšováním minimální mzdy. Zvyšování mezd a platů by se nemělo týkat vysokých odměn a platů manažerů a prominentních profesí. Tyto kategorie totiž nejsou postiženy nedoceněním práce, obstaraly si většinou již s předstihem více, než zasluhují.

Dají se očekávat varovné hlasy, že Finsko, které bylo dáváno za příklad dobrého zvládání ekonomických problémů, se dostalo do potíží kvůli vysoké ceně práce. To je do jisté míry pravda, ale nedá se to vztáhnout na naši situaci, protože Finové mají vyšší cenu práce, než je únosné po výpadku Nokie, kdežto my máme podstatně nižší cenu práce, než naši partneři. A to je chyba, kterou je třeba napravit. Proto je zvyšování ceny práce u nás namístě. Je to podobný problém jako s měnovými kursy. Korunu, v důsledku chyb podhodnocenou, je vhodné posilovat a ne ji podrážet, ale to jsme již probrali. Také už víme, co by se nemělo a co by se mělo dělat. Ale aby se s tím dalo aspoň začít, musíme mít parlament, který se o to postará. Pamatujme na to v době voleb.

Jakmile na růst mezd ve sféře státního vlivu zareaguje také převážně soukromý výrobní sektor, nastane všeobecný inflační pohyb, ale jen menší, než pohyb nominálních mezd. Jednak proto, že mzdy jsou jen částí ceny produkce, ale zejména proto, že vyšší mzdy jsou již v ceně produkce zahrnuty, ale nejsou celé vypláceny a tvoří se tak bezdůvodný zisk. Reálné mzdy porostou, ale méně, než mzdy nominální. Podobně musí být zvyšovány důchody. Bude to možné proto, že jsou financovány odvody z mezd, které budou vyšší. Pozorný čtenář si všimne, že v této větě je dosud nezmiňovaný důkaz nutnosti průběžného financování důchodů. Poroste také výběr daní i kupní síla obyvatelstva, takže strach z růstu nezaměstnanosti není na místě.