Agresorem nebyl konkrétní stát, ale mezinárodní finanční kapitál, se kterým vědomě i nevědomě spolupracovali ti, kteří se zmocnili vlády. Místo vojska byla použita špatná měnová a mzdová politika v kombinaci s nesmyslnou a divokou privatizací, zneužitím nevědomosti obyvatelstva a s vyřazením odborů ze hry.

Hlavním ekonomickým zločinem našich národohospodářů a politiků spáchaným při správě státu je to, že zatajili před obyvatelstvem, čeho se dopouštějí a tak škody obrovsky narůstaly a stále rostou. Ovšem nemohli nám sdělit nic přijatelného, protože by se museli doznat, že jsou buď neschopní hlupáci, nebo že pracují v cizích službách. Ani žádná modifikace nebo kombinace těchto případů není nic hezkého. Například drzá výmluva, že obětavě převzali odpovědnost, ale jinak nevěděli, co činí. To vinu nesmývá. Bez znalosti pravidel neměli sednout za volant. A když byli upozorněni, že jedou špatně, měli se přiznat, že neumí nic řídit. A tak, protože jde o škody v řádu desítek bilionů korun (desetitisíců miliard), musíme mluvit o zločinu.

Ti, co vládli, to nebyli stále stejní lidé, ale všichni, praví, leví, středoví, pokračovali v chybách, kterými vše začalo. Nedělali nic pro to, aby se zmenšoval rozdíl mezi směnným kurzem koruny a kurzem stejné kupní síly. Mlčeli k tomu, že cena práce je následkem chybné transformace hospodářství a nečinnosti odborů mnohem nižší, než by odpovídalo produktivitě práce. Dopustili ztrátu národní hospodářské soběstačnosti a podporovali výhradní orientaci na vývoz při krajní nevýhodnosti obojího a špatnou měnovou politikou způsobili kurzovou ztrátu zahraničního obchodu v průměru okolo biliónu korun za rok. Nezabránili zániku výrobních kapacit vysoké úrovně a ztrátě velké většiny národního majetku bez náhrady. Vatikánu a různým církvím vydali majetek, který jim nikdy nepatřil. Zavinili úpadek českého školství a sdělovacích prostředků všeho druhu. Nereagovali na projevy úpadku justice a známky mocenských vlivů a zneužívání nástrojů určených k prosazování bezpečnosti a spravedlnosti. Souhrnem těchto chyb umožnili zahraničnímu kapitálu zacházet trvale s Českou republikou jako s podřadnou kolonií.

Takto zbídačený stát byl přijat do EU za velmi špatných podmínek, spíše jako kořist, než jako rovnoprávný člen, a jeho bídné postavení mělo být utvrzeno  přijetím jednotné měny. S tím váhala i většina těch, kteří naše špatné postavení zavinili, ale Slováci, kteří se mezitím osamostatnili, v euru viděli příležitost vystoupit ze stínu. Slabého postavení se sice nezbavili, ale aspoň nás v několika ukazatelích předstihli. Slovenská koruna měla v době přechodu větší kupní sílu, než udával přepočítávací kurz, ale ten byl považován za přijatelný výsledek, čekala se ještě horší hodnota.

Účast v eurozóně pro Slováky znamená, že jsou vystaveni důsledkům machinací, které ECB provádí s eurem. Ale tomu jsme vystaveni od listopadu roku 2013 také, protože ČNB v tu dobu svázala českou korunu s eurem pevnou vazbou a  ani po skončení intervencí se tato vazba ještě ani zdaleka neuvolnila. Jen velmi pomalu odeznívá násilné oslabení koruny a její zapojení do eurozóny za velmi nevýhodných podmínek. Ty jsou dány nesprávně nízkou cenou práce a zejména velkým rozdílem rozhodujících kurzů, kurzu stejné kupní síly a směnného kurzu vůči euru. Za účelem klamání občanů se o existenci kurzu stejné kupní síly prakticky nikdo ani nezmiňuje.