Do probíhající diskuse o možných změnách české ústavy přispěl místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala úvahou, že by základní práva měla být vyvážena základními povinnostmi. V dnešní atmosféře, kdy má část společnosti pocit, že lidská práva jsou chápána příliš extenzivně a „sluníčkářsky“, může takový námět rezonovat. Já sám však mám ve zvyku o podobných tématech smýšlet poměrně konzervativně, takže mám pochybnosti.

Ponechejme stranou, že z hlediska právní filozofie a logiky je každé právo vždy implicitně vyváženo odpovídající povinností. Základnímu právu na život tak odpovídá základní povinnost všech nezabíjet, základnímu právu na majetek odpovídá základní povinnost nekrást a tak dále, to vše pod sankcí podle trestních zákonů. Bez tohoto souladu práv a povinností by právní řád nedával smysl a nefungoval. Stejně tak už dnes existují na ústavní úrovni zakotvené specifické základní povinnosti, jako je povinnost podílet se na obraně státu, povinnost platit daně, povinnost strpět vyvlastnění majetku ve veřejném zájmu nebo povinnost základní školní docházky. To však Roman Fiala zjevně na mysli neměl, neboť v rozhovoru pro Novinky.cz hovořil o potřebě nějakého uceleného katalogu základních povinností, který by celkově vyvažoval katalog základních práv na úrovni koncepční a hodnotové.

Plníme plán

A to je právě otázka. Konzervativní uvažování vždy hodně staví na historické zkušenosti. Ta ukazuje, že rozsáhlé definování základních povinností bylo a je typické převážně pro různé diktátorské a polodiktátorské systémy. V zemích postavených na svobodě a demokracii se ústavní katalogy základních povinností moc nevyskytují. Významnou výjimkou je ústava Indie, která ovšem převzala koncept základních povinností ze sovětského vzoru (spolu s institutem národohospodářské pětiletky). Máme dokonce i vlastní historickou zkušenost: na „vyváženém“ pojetí základních práv a povinností byla postavena druhá hlava Ústavy Československé socialistické republiky z roku 1960.

Další otázky se týkají toho, jak by takový katalog základních povinností mohl prakticky vypadat. Příklad československé socialistické ústavy ukazuje, že i její tvůrci měli co dělat, aby zformulovali něco, co by nebylo jen čistou proklamací. Základní povinnosti podle ústavy ČSSR tak zahrnovaly povinnost při plnění plánu „vynaložit nejvyšší úsilí a vyvinout co největší iniciativu, aby byl úkol splněn co nejlépe“ (čl. 13), dbát o uplatnění socialistické zákonnosti (čl. 17), dbát zájmu socialistického státu a společnosti pracujících (čl. 34), „chránit a upevňovat socialistické vlastnictví jako nedotknutelný základ socialistického zřízení a zdroj blahobytu pracujícího lidu, bohatství a síly vlasti“ (čl. 35) a zachovávat pravidla socialistického soužití (čl. 38). I tak tyto „základní povinnosti“ při srovnání dokonce s tehdejšími „základními právy“ – často dost iluzorními – působily prostě tak nějak vágně.