Projev senátora Jiřího Oberfalzera při předávání dekretů oceněným účastníkům třetího odboje dne 24. ledna 2017:
Čas pracuje proti nám. Přinejmenším proti naší paměti. Opouštějí nás očití svědkové někdejších událostí, a čím je jich méně, tím větší je prostor pro relativizaci pravdy o minulosti. Pevné kontury se rozpíjejí a pravdivý obraz prošlých časů ztrácí ostrost i jas.
Není to však jen paměť a odchod jejích nositelů, co zhoršuje naše povědomí o vlastní minulosti. Nemalým nepřítelem je i nezájem. Nezájem plynoucí z lehkomyslného pocitu, že se minulost už nemůže opakovat a že žijeme novou bezpečnou epochu: „Komunistická totalita se už nemůže vrátit, poučili jsme se a máme svobodu navždy, Evropa nás v tom nenechá.“
Jako bychom už zapomněli, jak plíživě se totalita nastolovala, jak se krok za krokem komunismus utužoval, až z něj vyrostlo monstrum, které jsme nedokázali vlastními silami porazit.
Paměť je nepohodlná, nepohodlná je pravda, především pravda o nás samých. Vzpomeňme, s jakými těžkostmi se rodil Ústav pro studium totalitních režimů, jaký boj byl o jeho název. Aby vůbec prošel parlamentem a získal podporu nalevicovatělých stran, muselo slovo paměť zmizet z jeho názvu.
Ústav paměti národa mají na Slovensku i v Polsku. U nás bylo třeba jeho náplň zacílit také do časů jiné totality, která už současnou společnost a současníky tolik nepálí. Prostě rozšířit, či spíše rozostřit záběr, který by mohl směřovat na bezprostřední minulost.
Charakteristický je výrok předsedy Ústavního soudu, že archivy se mají nechat odborníkům. Laiky by mohla fakta jenom mást, dodávám já. Skutečnost potřebuje odbornou interpretaci a ta je o to lepší, s oč větším odstupem ji provedeme.
Těžce se rodil i zákon o třetím odboji, ačkoli jeho cílem není sahat do svědomí slabých, ale ukazovat veřejnosti příklady statečných lidí, kteří měli tu sílu vzdorovat mašinérii totalitního státu. Stateční jsou nepohodlní, ukazují nám nepříjemnou pravdu, že člověk nemusí za každou cenu rezignovat a že se vždy dá něco udělat pro obranu osobní svobody a zachování lidské důstojnosti.
Často se mi v posledních letech zdá, že začínáme být příliš tolerantní k hříchům minulé doby. Máme místopředsedu vlády agenta StB „Bureše“, prezident uděluje pocty nomenklaturním kádrům a aktivním spolupracovníkům StB (agentka „Helena“, též „Barbora“).
V minulém roce se odehrála nenápadná událost. Parlamentem prošla novela zákona o třetím odboji, která blíže upřesnila pojem spolehlivosti v předpokladech pro členství v Etické komisi. Dosud se spolehlivost odvozovala ze zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů (181/2007 Sb.), konkrétně § 19.
Zde se stanoví, že spolehlivým není ten, kdo byl členem nebo kandidátem KSČ nebo KSS, absolventem vysokých politických, bezpečnostních a vojenských škol, příslušníkem, zaměstnancem nebo spolupracovníkem bezpečnostních složek nebo agentem zpravodajské služby některého ze států Varšavské smlouvy.
Pojem spolehlivosti tak přesně odrážel, jaké postoje či funkce jsou neslučitelné s prací v Etické komisi. Ona totiž posuzuje případy lidí, kteří se tou či onou měrou dostali do střetu právě s těmi institucemi a osobami vyjmenovanými výše.
Nové znění zákona o třetím odboji (262/2011 Sb.) zavádí svou vlastní definici spolehlivosti (§ 7, odst. 3) takto:
Za spolehlivého nelze pro účely tohoto zákona považovat toho, kdo svým jednáním v době nesvobody zavdal důvod pochybovat o řádném výkonu funkce člena Komise, zejména o jeho nezávislosti nebo nestrannosti při výkonu funkce člena Komise.
O jaký může jít důvod, jak silné to mohou být pochybnosti, jak řádný výkon funkce máme na mysli, zejména jde-li o nezávislost a nestrannost, to už si každý může dodefinovat po svém.
Přesně to jistě učinil pan prezident, když nominoval do Etické komise bývalého konfidenta „Hudebníka“.
Ano, byli i slušní komunisté, byli i vlažní donašeči. Byli jistě i celkem hodní estébáci.
Ale kdo dříve slevil na cti či přímo morálně selhal, neměl by dostávat ani přijímat podíl na veřejné moci v žádné míře a na žádné úrovni.
Věřím, že česká společnost dokáže dříve nebo později účinně rozpoznávat všechny pokusy o popírání podstaty minulého režimu a zpochybňování úlohy jednotlivců na jeho udržování a utužování.
Ještě důležitější je však, abychom soustavně upozorňovali na příklady statečnosti, vzdoru a vzpoury svědomí, jakými jsou dnešní ocenění. Učí nás, že ve skutečnosti neexistuje bezvýhradně nevyhnutelný osud a naše lidská důstojnost je v první řadě v našich vlastních rukou.
Jiří Oberfalzer
člen vedení senátního klubu
místostarosta
člen Rozhodčí komise
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
