Dámy a pánové,
tématem této konference je hledání cest pro povzbuzení globálního růstu. Růst je přitom vnímán jako nejdůležitější nástroj odstraňování chudoby, jednoho z nejnaléhavějších problémů podstatné částí lidstva. Je tomu skutečně tak? Je růst spolehlivým lékem na chudobu? Najdeme doklady pro oprávněnost takové naděje?
Někde ano, někde ne. Kdybychom hledali nějaký mimořádně přesvědčivý příklad o propojení růstu a odstraňování chudoby, najdeme ho pochopitelně zde v Číně, kde byly v historicky bezpříkladně krátkém čase vyvedeny z chudoby stamiliony lidí v důsledku skvělého hospodářského růstu. Podle statistik Světové banky to bylo téměř 800 milionů obyvatel ČLR od roku 1990, kteří unikli z pásma krajní bídy definované příjmem 1,9 dolaru denně. Lze to jednoznačně spojovat s rychlým hospodářským růstem v Číně, jehož vysoké tempo po řadu desetiletí rovněž nenachází ve světě srovnání. Životní úroveň v čínských průmyslových centrech už se přibližuje té evropské.
Jenže tento příklad není úplně typický. Dobrá ekonomická čísla států nemusí mnoho vypovídat o pozitivním vývoji jejich běžné domácnosti (median). Vidíme také, že jeden z nejběžnějších ukazatelů sociální nerovnosti, koeficient Gini, hledící stejným směrem jako ukazatele chudoby, právě v těch nejvyspělejších společnostech jako je USA nebo Británie dlouhodobě narůstá. Nejbohatší bohatnou, střední třída těžce hájí dosaženou úroveň a chudí chudnou. Hospodářský růst není univerzálním andělem spásy.
Mohu uvést příklad i z mé vlasti, která patří k zemím s nejnižší mírou nerovnosti v Evropě, opět podle koeficientu Gini. Ano, velká většina obyvatel je na tom zhruba stejně, opravdu chudých jsou jen 4 procenta, ale je to jen proto, že se poměřují laťkou, která je relativně nízko. Kdybychom se poměřovali poměry v sousedním Německu, drtivá většina českého obyvatelstva se ocitne pod hranicí chudoby. Hospodářství v ČR přitom roste rychleji než v sousedních zemích. Růst je důležitý, růst potřebujeme, ale musí to být růst, který mají národy pod svou kontrolou. A v evropských demokraciích je to úkolem vlád a parlamentů.
Jejich prvním úkolem je ujasnit si, o jaký růst je třeba usilovat, co všechno musí obsahovat. Narůstá podezření, a v mé vlasti to bylo právě zveřejněno ve vládním dokumentu obsahujícím strategický rámec České republiky do roku 2030. A to, že stávající hospodářský model postavený na levné práci se vyčerpal. Brána do budoucnosti má tedy nahoře velký nápis Reforma.
Hledáme reformní hospodářský model, který spojuje růst s velkou koncentrací výzkumného úsilí, s tvorbou inovací, s orientací na obory s vyšší přidanou hodnotou. Ale nejen s tím. Také se spravedlivějším rozdělením jeho výsledků. Růst musí být inkluzívní. Ostatně, jak opakovaně potvrzuje i Mezinárodni měnový fond, sociální nerovnosti jsou brzdou růstu. Jako socialista si dovoluji tuto pravdu trochu posunout a počítám inkluzívnost přímo mezi tahouny hospodářského rozvoje.
Zdroje vytvořené růstem musí být cílevědomě směrovány do sociálních politik, které obnovují rovnost šancí ve společnosti. Aby to bylo možné, národní pohled na ekonomiku se nesmí příliš lišit od toho, co nám sdělí neutrální poměřování hrubým domácím produktem. Vývoj GNP se nesmí příliš vzdalovat od GDP. Nadnárodní společnosti nesmějí vládám diktovat. A plody hospodářského růstu musí být dostatečným zdrojem jak pro domácnosti, tak pro dobrou funkci vládních institucí a zejména veřejných služeb. Hospodářské výsledky musí být rozumně zdaněny, jinak to nemůže dlouhodobě fungovat.
Růst tedy musí být nejen inkluzívní, ale také strategicky výhodný pro zemi, ve které se odehrává, a pochopitelně musí být udržitelný. Jeho odvrácenou tváří nesmí být bezuzdné drancování národních zdrojů a zaslepená maximalizace zisku. Oblaka jedovatých exhalací vlají nad odlesněnou a zničenou krajinou, jejíž půda je zdecimována erozí a obyvatelstvo na úprku před konflikty a hladem… To chceme? Určitě ne.
Porušení těchto pravidel je strašně nebezpečné nejen pro ty, kdo jsou tím postiženi bezprostředně, ale i pro jejich bližší či vzdálenější sousedy. Vidíme to v Evropě v podobě obrovské vlny migrantů z řady asijských a afrických zemí, rozvrácených válkami, suchem a ztrátou naděje na slušný život.
Národní pohled je tedy důležitým měřítkem smyslu toho, co se v ekonomice a společnosti odehrává, ale sám o sobě nestačí. Šance pro růst vyžadují rozsáhlou mezinárodní spolupráci, která respektuje potřeby vzájemné výhodnosti a spravedlivého rozdělení nákladů a výnosů. Tato spolupráce je absolutně nezbytná, ale musí být v režii vlád a organizací, jichž jsou jednotlivé státy členy. Musí zajistit respektovaná pravidla, která umožní plně využívat otevřeného mezinárodního trhu zboží, práce a kapitálu tak, aby byl nasměrován ve prospěch zúčastněných zemí, nikoliv proti nim.
Jedině cestou rozumné mezinárodní spolupráce můžeme zabránit tomu, aby výhody otevřeného globálního trhu nebyly pouhými pravidly závodů ke dnu. Závodů ve mzdovém a daňovém podbízení, které nectí žádné sociální ani environmentální standardy. Jak tomu čelit? Dobrý příklad dává iniciativa skupiny G 20 zaměřená na zákaz daňových rájů, na kooperaci v daňové oblasti, jako je výměna informací finančních úřadů nebo harmonizace základu daně.
Hospodářská spolupráce musí být vzájemně výhodná, pravidla pro otevřenou ekonomiku musí být férová. Otevřenost je cíl, avšak je třeba respektovat také potřeby domácího hospodářského rozvoje, vyžadující dočasnou ochranu a podporu vznikajících oborů.
Ani požadavky na environmentální udržitelnost nemusí být brzdou růstu, pokud omezení přijmeme jako příležitost pro rozvoj nových oborů alternativních energií, recyklačních technologií, obnovy úrodnosti půdy nebo snižování materiálových a energetických vstupů. Je to zároveň příležitost jak vytvářet podmínky pro lepší život mimo hlavní centra – pro lokální ekonomické cykly, lokální energetickou a potravinovou soběstačnost, využití lokálních úspor a třeba i použití alternativních místních měn. Branou k takovým cílům musí být národní programy reforem.
Svět je plný příležitostí k růstu. Ten nejdůležitější zdroj však pod zemí nehledejme. Nenajdou ho ani armády geologů. Tím nejdůležitějším zdrojem pro rozvoj globálního růstu je dobrá vůle pro vzájemně výhodnou a spravedlivou mezinárodní spolupráci. Dobrá vůle pro rozumnou správu věcí našeho společného světa. Dobrá vůle, a ostatní už přijde skoro samo. Ať je naše setkání jedním z důležitých příspěvků v tomto směru.
Ing. Jiří Paroubek
- Nenarodili jsme se sami pro sebe, ale proto, abychom sloužili své vlasti. ( Jindřich IV.)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
