Paroubek: Je zahraniční politika vlád české pravice opravdu vzorem?

Tradiční česká pravice, od TOP 09, přes ODS až k těm, kteří se hlásí k odkazu V. Havla, mluví ráda o tom, že prý současná výkonná moc – tedy vláda a prezident – opouštějí zahraniční politiku státu spojenou právě se jménem Václava Havla a údajně odvozenou od témat lidských práv.

Tato premisa je podporována významnou částí českých médií včetně veřejnoprávních, která tu a tam výběrově předkládají na potvrzení správnosti takového kurzu vyjádření některého ze „znalců“ české politiky, ať již se jmenuje Gershman nebo McCain. Ti pochopitelně zacházejí s fakty poněkud volně, bez potřebných znalostí českých reálií a tak, jak se jim to momentálně v jejich protičínském a protiputinovsém zaujetí hodí. Několikrát jsem v poslední době uvedl, a zůstalo to pochopitelně bez jakéhokoli zájmu českých médií, že jsem v době, kdy jsem byl českým premiérem (2005–2006), konzultoval své postupy v mezinárodních vztazích s V. Havlem. Je zbytečné říkat, že jsme se s V. Havlem shodovali v přístupu k EU, resp. v rámci EU. Jedno z nejsilnějších zahraničně-politických témat mého premiérství byl posun česko-čínských vztahů na kvalitativně podstatně vyšší úroveň nežli předtím.

Při své státní návštěvě Pekingu v polovině roku 2005 jsem byl přijat čínskými představiteli na nejvyšší možné úrovni (prezident a předseda KS Číny, předseda vlády a předseda parlamentu). Pět měsíců poté přijel do Prahy na státní návštěvu předseda čínské vlády. Ještě krátce před sněmovními volbami v červnu 2006 navštívil Prahu místopředseda čínské vlády s ujištěním o zájmu čínské strany v budoucnu intenzivně rozvíjet vzájemné ekonomické vztahy (investice, obchodní výměna). I když koaliční vláda pod mým vedením v rozvoji česko-čínské spolupráce došla podstatně dále nežli současná vláda a prezident, nestala se terčem tak drtivé kritiky, jakou musí strpět zejména M. Zeman a L. Zaorálek.

V. Havla jsem tehdy o svých záměrech podrobně informoval a on se ani veřejně, ani v osobních jednáních nevyjádřil proti této „politice všech azimutů“, která zahrnovala mimo jiné také rozvoj vztahů s Čínou a Ruskem.

Podobný rozvoj vztahů jako s Čínou byl v té době s Ruskem, kde v zásadě velmi pozitivně vstoupil do hry jako aktivní hráč při organizaci státní návštěvy V. Putina u nás tehdejší prezident V. Klaus. Nevzpomínám si, že by česká média, byť jen zlomkově, tehdy negativně psala o návštěvě V. Putina v Praze, tak jako již nyní píší o jeho možné lednové návštěvě ČR na akci pořádané k výročí osvobození Osvětimi sovětskou armádou.

Když s jistým odstupem po volbách do sněmovny v roce 2006 vznikla díky dvěma přeběhlým poslancům, politickým spojencům M. Zemana, pravicová Topolánkova vláda, čekaly se změny také v oblasti zahraniční politiky a k těmto změnám oproti předchozím levostředovým vládám také došlo.

Pokud dnes pravicoví novináři mluví o údajném odkazu V. Havla, ve skutečnosti velebí dědictví sedmileté vlády pravice v zahraničně-politické oblasti. V ní jistou, ne nedůležitou, roli hráli nevydaření epigoni V. Havla (Schwarzenberg, Vondra).

Jaké dědictví v oblasti zahraniční politiky po sobě vlastně zanechaly dvě pravicové vlády v letech 2006–2013:

1. Narušení vztahů v rámci EU neustálým nepromyšleným, a tedy i neproduktivním euroskepticismem, ba až jakousi eurofobií, což ČR přivedlo mimo hlavní proud EU. To bylo velmi nepraktické například při dojednávání objemů finanční perspektivy na léta 2014–2020, kdy ČR získala zhruba o třetinu méně peněz (A mluvíme o stamiliardách korun) nežli při dojednávání objemů finanční perspektivy na léta 2007–2013. Pozice České republiky se v EU v důsledku euroskeptické politické pozice české pravicové vlády a více méně eurofobních veřejných vystoupeních V. Klause, ve srovnání s pozicí vybudovanou působením předchozí levostředové vlády, značně zhoršila.

2. Došlo k rozbití pragmatického a korektního dialogu s ČLR, který se v letech 2005/ 2006 dostal na úroveň, kterou už léta bez problémů a bez zbytečného vnitropolitického humbuku uskutečňují naši západoevropští spojenci (Německo, Francie, Velká Británie, Itálie a další země).

3. Pokud jde o Blízký východ, pravicové vlády posunuly předchozí vládní politiku vynikajících vztahů k Izraeli a výborných vztahů k prozápadním režimům v arabských státech do polohy jednostranného zdůraznění vztahů až do pozice strategického spojenectví s Izraelem. Zdá se, že ČR měla v předchozích vyváženějších vtazích k Izraeli a Arabům jedinečnou příležitost napomoci k mírovému uspořádání izraelsko-arabských vztahů izraelsko-palestinské relace. Konečně nedávné rozhodnutí Evropského parlamentu, pokud jde o budoucnost Palestinského státu, jde mimo horizont chápání zejména pravicové části českých politických elit, ale třeba i mimo chápání prezidenta Zemana.

4. Vyjádření premiéra Topolánka na adresu arabského světa, a tedy implicitně všech muslimských států o moři barbarství – nikdy nedementované či neupřesněné jiným prohlášením či akty praktické politiky českých pravicových vlád – nebyla nikdy v rozvojovém světě zapomenuta.

5. Zmateně poskytovaná pomoc rozvojovým zemím či likvidace českých ambasád v latinskoamerických a afrických státech jen dotvrdily nezájem českých pravicových vlád o země 3. světa. Schwarzenbergovo ministerstvo zahraničí neprojevilo žádný reálný zájem o úzkou spolupráci se zeměmi, jako jsou Polsko, Slovensko či Rakousko, ve státech, kde jsme rušili ambasády a kde je tyto země ponechaly, aby na nich mohli působit i čeští diplomaté.

6. Byl zcela potlačován potenciál rozvoje vztahů s většinou států BRICS, tedy nových ekonomických světových velmocí. Zemí s velkým potenciálem vzájemně výhodné obchodní výměny a velkých investorů. Díky velké osobní iniciativě dvou schopných českých velvyslanců se podařilo slušně rozvinout jen vztahy s Indií.

7. Vztahy se Spojenými státy dokázala Topolánkova vláda zredukovat pouze na kontroverzní projekt americké (radarové) základny 60 km od Prahy. Tento projekt získal jen minimální podporu české veřejnosti a pravicová vláda pro něj nedokázala získat ani většinovou podporu ve sněmovně. Pozitivní rozhodnutí o umístění amerického protiraketového systému v ČR by nepochybně vedlo k okamžitým odvetným opatřením ze strany Ruska, tedy k namíření raket na Českou republiku a Polsko. Evropa tak již v roce 2007 mohla zažít eskalaci mezinárodního napětí a vyhrocení vztahů mezi Západem a Ruskem, jak to zažíváme nyní v důsledku ukrajinské krize. Když nic jiného, znemožnění tohoto projektu realistickými politickými silami v ČR dalo Evropě a naší zemi sedm let klidu bez stupňování napětí v mezinárodních vztazích. Pravicové vlády nedaly česko-americkým vztahům mimo radaru žádnou jinou životaschopnou agendu.

Slušnou úroveň si za vlád pravice udržovaly jen vztahy s Japonskem a díky obrovské referenční investici Hyundai v Nošovicích (iniciované předchozí levostředovou vládou a v době svého vzniku velmi ostře kritizované) v letech 2005–2006 i s Jižní Koreou.

Ze značného potenciálu vztahů s Izraelem dokázala zatím česká strana vytěžit jen minimum, například v oblasti spolupráce ve vědě a výzkumu.

Všichni ti Schwarzenbergové, Vondrové, Nečasové a Topolánkové přivedli ČR na periferii EU, rozbili vztahy s Čínou a Ruskem, odcizili republiku rozvojovému světu, zejména pak arabským a obecně muslimským zemím. Nedokázali vytvářet potřebný prostor pro expanzi českých firem do zahraničí.

Česká média a část české politické elity mají odvahu toto selhání pravicových vlád v zahraniční politice zakrývat hávem údajné Havlovy politiky lidských práv. A co je ještě horší, považují sedmileté selhání pravice v mezinárodních vztazích za cestu hodnou následování.

Jiří Paroubek, expremiér

Publikováno se souhlasem vydavatele