V izraelské Straně práce byl protégém jejího dlouholetého vůdce a zakladatele Státu Izrael Davida Ben Guriona. Je pravda, že jej Gurion považoval za intrikána a pleticháře, ale přesto si cenil jeho mimořádné schopnosti vyjednávat, a to často s lidmi velmi protichůdných názorů a pozic.
Po éře, kterou lze v Peresově životě charakterizovat jako éru jestřába, se v 70., a zejména 80. a pak v 90 letech zvolna přerodil na jednoho z hlavních nositelů mírových myšlenek. V roce 1993 jako ministr zahraničních věcí, spolu s izraelským předsedou vlády Jicchakem Rabinem dojednali v Oslu dohodu s palestinským vůdcem J. Arafatem. Tato dohoda otevřela cestu k možnému mírovému uspořádání na území historické Palestiny. Arabští Palestinci uznali existenci státu Izrael a naopak Izrael poprvé připustil myšlenku existence Palestinského (arabskeho) státu na území historické Palestiny.
Za dojednání dohod z Oslo, ale i za předchozí úsilí směřující v řadě případů k dalším dohodám s bývalými nepřáteli z arabských států (Tyto další dohody realizovali, s ohledem na často jepičí charakter izraelských vlád ti, kdo Perese vystřídali ve vládních funkci), byl spolu s Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem oceněn Nobelovou cenou míru.
V roce 1995 poté, kdy se premiér J. Rabin stal obětí atentátu fanatického židovského extremisty, se Peres stal podruhé předsedou izraelské vlády. V roce 1997 si ovšem chtěl Peres nechat potvrdit v parlamentních volbách mandát předsedy vlády pro jednání s Palestinci o dalším pokračování mírového procesu. Ve volbách však neuspěl. Bylo to i díky tomu, že palestinské hnutí Hamás zvolilo v té době naprosto stupidní strategii teroristických útoků po celém Izraeli, neboť případná mírová dohoda byla proti zájmům tohoto militantního hnutí. Tehdy se Izrael a Palestinci poprvé vzdálili od zřejmě poměrně blízké mírové dohody.
V roce 2005 jsem měl možnost se s Peresem setkat v Brightonu na sjezdu britské Labour Party. Seděli jsme vedle sebe a poslouchali jsme brilantní sjezdový projev T. Blaira. Byl veleváženým hostem kongresu britských labouristů.
V tomto roce, tedy v roce 2005, se spolu se svým dlouholetým politickým rivalem Arielem Šaronem rozhodl uzavřít politické spojenectví vytvořením nové strany Kadima. Tato strana měla být nositelem mírového procesu v Izraeli a měla se opírat především o velkou politickou prestiž obou těchto politiků staré generace a o elán politiků nové generace, jako byl E. Olmert či C. Livniová.
Plán, který Peres se Šaronem připravili, byl skvělý. Ani jeden však nepočítal s tím, že do něj může zasáhnout vyšší moc v podobě smrti. V prosinci 2005, tedy několik měsíců před parlamentními volbami, utrpěl premiér Šaron mozkovou mrtvici, po níž ležel několik let v beznadějném stavu v kómatu a bez možnosti zasahovat dále do izraelské politiky.
Výsledky strany Kadima ve volbách v roce 2006 byly sice dobré, ale nebyly tak dobré, aby této straně umožnily, opírajíce se o zdravého Šarona v jeho politickém spojenectví s Peresem, získat větší manévrovací prostor. Snaha Kadimy o prosazení míru se posléze utopila ve velkém korupčním skandálu Ehuda Olmerta…
To bylo vlastně poslední období, kdy mohli Izraelci uvažovat o míru a také měli vážnou snahu, díky politické generaci Perese a Šarona, tento mír prosadit, nejen v jednáních s Palestinci, ale také v izraelské společnosti.
Po faktickém rozpadu projektu Kadimy se zdálo, jako by byl s Šimonem Peresem konec. Ale v roce 2007 se jako celonárodně uznávaný a světem oceňovaný státník stal Perez izraelským prezidentem. Jeho sedmileté období bylo mimořádně úspěšné a umírněné, byť se jako prezident poměrně často dostával do sporu s premiérem Netanjahuem. Peres a Netanjahu, pokud jde o politické a ideové názory, se rozcházeli prakticky ve všem.
Když před dvěma lety Peres odcházel z prezidentského úřadu, každý trochu soudný člověk musel jeho prezidentství ocenit pro jeho umírněnost, snahu udržovat přátelský přístup ke všem politickým silám v Izraeli, pro jeho objektivnost i snahu dále prosazovat mírový proces s Palestinci. Role izraelského prezidenta v izraelském politickém systému je ovšem spíše titulární.
Peresovy více než šedesátileté zkušenosti z politiky, mimořádný rozhled i vzdělanost (nikdy přitom nevystudoval žádnou vysokou školu) z něj učinily státníka, který byl oceňován při odchodu z úřadu prezidenta 85 % Izraelců.
Ppohřeb, který se koná v Izraeli, proběhne za účasti celé řady hlav států především těch v minulosti největších spojenců Izraele. Očekává se přílet amerického prezidenta Obamy, francouzského prezidenta Hollanda a desítek dalších státníků a politiků z celého světa.
Šimon Peres mohl být na konci svého života se svou prací a svým dílem spokojen. Málo komu bylo souzeno vykonat tolik dobrého, co jemu.
Ing. Jiří Paroubek
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV