Payne (Svobodní): Poznámky k plánování obrany

Za samozřejmé Svobodní pokládají utváření obranných prostředků a ozbrojených sil tak, aby bylo úsporné a efektivní. To není otázka programu, to je politický axiom, od kterého se úvahy o ozbrojených silách odvíjejí.

Jsou-li však obranné síly efektivní, jsou nástrojem, který také může být zneužit. Proto se v demokratických systémech považuje za další axiom, že ozbrojené síly podléhají civilní kontrole. To znamená v první řadě, že k nasazení ozbrojených sil je nutné politické rozhodnutí, v našem případě dané Ústavou, a zadání úkolů pro ozbrojené síly, které mají být splněny s využitím vojenských prostředků. Nikdy nesmí nastat situace, že by si ozbrojené síly samy určovaly, co chtějí dělat, nebo že by ovlivňovaly politiku. K tomu patří několik ústavních pojistek: jednou ze součástí civilní kontroly je existence specializovaného parlamentního výboru, další součástí má být veřejná diskuse, protože v demokratických státech se politická moc odvozuje od občanů.

Další opatření proti zneužití ozbrojených sil (například ke státnímu převratu) je obsaženo ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu, podle které hlava státu, předseda vlády, ministr zahraničí popřípadě ministr zahraničního obchodu smí podepisovat smlouvy jménem státu i bez konkrétní výslovné plné moci. Ministr obrany naopak k podpisu jakékoli smlouvy jménem státu jednorázovou plnou moc potřebuje.

Svobodní prosazují důsledné zavedení systému plánování, programování a rozpočtování obrany (PPBS – Planning, Programming and Budgeting System). Robert Mc Namara jako ministr obrany jej zavedl v USA roce 1961. Prvním krokem musí být pravidelná aktualizace národní bezpečnostní strategie (název se může stát od státu lišit, ale jde o podstatu). Tento hlavní strategický dokument by měl každé dva roky uvést do souvislostí a do správných vzájemných proporcí všechna rizika, kterým má stát čelit, či s opačným znaménkem, jaké vitální zájmy stát má. Musíme konstatovat, že aktualizace je u nás spíš nepravidelná, že čtyřletý cyklus je v dnešní době nepřiměřeně dlouhý, a že dokumentu není přikládána náležitá váha. Je chápán spíš jako slohové cvičení, než jako dokument, od kterého se odvíjí utváření rozpočtu. Máme-li přehled rizik zařazených ve správných proporcích, je čistě politickým rozhodnutím, učiněným na základě důkladné veřejné diskuse, která z rizik budeme chtít řešit vojenskými prostředky. Některá rizika mohou politikové řešit v rámci aliančních dohod, některá rizika lze řešit i civilními prostředky. Je však zásadní, aby politikové veřejně deklarovali, jaká rizika si uvědomují, jakou váhu jim přikládají a co s nimi chtějí dělat. Je rovněž zásadní, aby občanská veřejnost věděla, jaká rozhodnutí vláda v této oblasti činí. Veřejná povaha tohoto politického rozhodnutí je důležitá i proto, aby podnikatelé mohli zvážit, zda se chtějí na řešení některých rizik podílet a aby mohli nabídnout vládě své produkty. Je absurdní, že analogický strategický dokument u nás veřejnou diskusi příliš nevyvolává a hlavně, že nemá žádné rozpočtové důsledky. Při správném plánování jakmile nějaké riziko zmizí nebo změní pořadí vůči ostatním, mění se také rozpočet.

Rizika, která se rozhodneme snižovat s využitím vojenských nástrojů, mají politikové zadat ozbrojeným silám, aby na jejich snížení vypracovaly program. Program zahrnuje výběr potřebné techniky, její pořízení a průběžnou údržbu, vyškolení obsluhy a zajištění obsluhy po celou dobu trvání programu.

Ke každému programu, je-li schválen, lze potom zpracovat rozpočet na každý rok jeho trvání a politikové by již do financování programu neměli zasahovat. Samozřejmě je možné program ukončit, pokud se objeví jiné riziko, nebo se najde efektivnější způsob snižování nějakého rizika apod., ale v tom okamžiku se znovu rozbíhá debata o rizicích a jejich vzájemných relacích.

Diskuse mezi politiky (pokud možno civilními pracovníky ministerstva obrany) a vojáky (generálním štábem) nesmí probíhat tak, že politikové vojákům předepisují, co a jak mají dělat. Je odpovědností generálního štábu, aby při plánování zahrnul do nákladů vše, co je potřebné, aby zvažoval přijatelná rizika pro své lidi a aby to zohlednil při pořizování vybavení v rámci programu. Stále znovu se objevují politikové, kteří namísto přesného rozboru rizik prosazují nějaké konkrétní vybavení nebo konkrétní zbrojní systémy. Na druhou stranu generální štáb by měl politikům ke každému riziku předkládat konkrétní program se vším, co k němu patří a tedy i s průběhem všech nákladů v čase. Bezesporu nastávají situace, že politikové budou považovat náklady za příliš vysoké a objednají si jen dílčí snížení rizika, zatímco další část rizika budou snižovat třeba v rámci aliance. Bezpečnostní dialog odpovědných politiků spočívá v debatě o nákladech na přiměřené snížení rizika.

Zkusme se z tohoto hlediska podívat na českou praxi. Politickým rozhodnutím se opakovaně seškrtal vojenský rozpočet bez ohledu na to, jaký to bude mít dopad na rizika. Politikové jakoby odmítali nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Nebo se naopak politikové rozhodli, že vojákům pořídí nesmyslné množství letadel L159. Nebo Pandury či Gripeny, dokonce třeba i proti nesouhlasu GŠ. Zase jindy se uvažuje tak, že když už máme nějaké prostředky, tak je budeme provozovat, bez ohledu na to, zda je potřebujeme k řešení nějakého rizika. Prostě to tak bylo, tak to tak necháme. Rozhodování o české obraně často vypadá jako věštění z křišťálové koule. Bez argumentů, bez odpovědnosti, bez veřejné kontroly. Jasnozřivá rozhodnutí se nakonec ukázala jako chybná a některá z nich dokonce musí být prošetřována v rámci právní odpovědnosti těch, kdo věštili. Vzpomínám na jednoho ministra, který prohlásil, že podpis na objednávce drahé a dnes víme, že nesmyslné techniky, byl „nejlepším podpisem v jeho životě“. Systém PPB znamená, že nefinancujeme instituce, ale programy. To jsou neslučitelné protiklady, neslučitelné způsoby financování. V prvém případě platíme instituci jen proto, že tu doposud byla. Máme třeba spoustu polních lopatek, tak s nimi něco vymyslíme. Skutečně dodnes máme v rozpočtu některé položky, které pocházejí z doby Gustáva Husáka, protože nikdo neměl doposud odvahu je škrtnout. Ve druhém případě jakmile zjistíme, že lopatky nepotřebujeme ke snižování nějakého rizika, zbavíme se jich. Podobně se liší úvahy o personalistice. V prvém případě protože máme rádi tankisty a vždycky jsme je měli, tak jim zmodernizujeme nějaké tanky a budeme je dál platit. Třeba se budou hodit. V druhém případě každý voják ví, ke kterému programu patří, a tedy jaké riziko pomáhá snižovat. Žádné jiné vojáky nemáme.

Efektivní ozbrojené síly nesmí disponovat kapacitami, u kterých není jasné, k čemu jsou určeny. Úvahy o potřebných počtech vojáků se nesmí odvíjet od přímých politických rozhodnutí. Protože je každý voják součástí nějakého programu, není možné škrtnout ani jednoho vojáka, pokud při tom nedořešíme, co se stane s rizikem, které v tom okamžiku není pokryto.

Od požadavku efektivity se také odvíjí požadavek oddělení kapacit záchranného systému od ozbrojených sil. Vlády se totiž u nás dlouhodobě pokoušely tunelovat vojenský rozpočet tím, že některé povinnosti přenášely na ozbrojené síly a tak ušetřily v rozpočtu na záchranný systém. Představíme-li si skutečně efektivní ozbrojené síly, pak tam není ani jeden voják, který by neměl co dělat, kterého by bylo možné byť jen na čas postrádat.

Kromě toho je voják, který musí procházet pravidelně výcvikem a který je vyškolen pro bojové nasazení, příliš drahou pracovní silou. Záchranáři nemusí umět střílet. Každý voják musí.

Představa, že k profesi vojáka patří vynášení rozmáčeného nábytku z vytopených obydlí při povodních, pochází patrně z doby, kdy byla povinná branná služba. Armáda měla obrovské kapacity na ubytování záklaďáků, na jejich výzbroj a výstroj, ale leckdy pro ně neměla konkrétní využití. Ve vojenské hantýrce se tomu říkalo veget. Samozřejmě pak mohla vláda rozhodnout, že část vojáků přesune z vegetu na něco smysluplnějšího. Vojáci pomáhali při žních nebo na chmelu. U profesionální armády je to představa, která odporuje požadavku efektivity. Mají snad vojáci, obsluhující radar na pár týdnů své zařízení vypnout a jít pomáhat při povodních? Nebo mají pomáhat při hlídání muničního skladu, což je čistě policejní záležitost? Nebo má mít armáda nějakých pět až deset procent rezervních ‚pomocných technických praporů‘, které normálně nedělají nic a jsou k dispozici vládě, až je bude potřebovat? Efektivní armáda plní své úkoly a nemá žádnou volnou kapacitu. Každý voják se podílí na konkrétním programu a nemá volno či veget.

Dalším argumentem je to, že za normálních okolností jsou ozbrojené síly určeny k použití proti cizozemcům. Proto není nutné v rámci civilní kontroly dohlížet na dodržování lidských a občanských práv vůči nepříteli. Jakmile je ale voják nasazen na domácí půdě a přichází do kontaktu s vlastními občany, musí se podrobit mnohem přísnějšímu dohledu, který má zabezpečit, že nebude žádným způsobem vojenská síla použita vůči občanům. V principu se na takové vojáky musí vztahovat dohled policejního typu, který je mnohem přísnější, než kontrola vojenských sil.

Proto Svobodní považují za účelnější a správnější mít zcela oddělené záchranné síly, financované z civilního rozpočtu, a vojenský rozpočet využívat jen k vojenskému řešení rizik.

Svobodní se ve svém programu pokusili naznačit, která rizika identifikují jako oblast, která se má řešit vojenskými nástroji. Bezesporu je načase znovu rizika zvažovat a podle výsledku diskuse je aktualizovat. Vláda nedávno aktualizaci provedla, Svobodní by měli k diskusi o rizicích přistoupit v dohledné době. V žádném případě by ale neměli slibovat, že budou zasahovat do procesu PPBS. Svobodní naopak očekávají, že i ostatní politické strany akceptují zmiňovaný systém programování a rozpočtování, který nám doporučuje NATO. Proto Svobodní ve svém programu uvádějí rizika, nikoli programy, nástroje nebo konkrétní techniku a jednotky.

Pokud jde o zahraniční vojenské mise, jsou Svobodní o poznání skeptičtější, než je běžnou praxí v České republice. Předně požadují vyhodnocení rizik před a po nasazení ozbrojených sil zejména pro Českou republiku, a požadují, aby každé nasazení mělo definované politické řešení. Politikové mohou zadat konkrétní vojenský cíl, ale musí zároveň popsat následující politické řešení. To znamená, že musí popsat, kdo převezme politickou odpovědnost po stažení ozbrojených sil. Jak se vojenská opatření přetransformují do politického řešení. Zdá se totiž, že existuje příliš mnoho případů, kdy po vojenské intervenci žádné politické řešení nenásleduje.

Kromě toho Svobodní vycházejí i z ustanovení Charty OSN, podle které má platit zásada svrchované rovnosti všech států. To znamená, že se žádný stát nemá svévolně vměšovat do záležitostí jiného státu. Tím se nevylučuje z bilaterálních vztahů možnost jednat o čemkoli, na čem se strany shodnou. Respekt ke svrchovanosti druhého státu však končí, jakmile sám začne porušovat či ohrožovat svrchovanost jiného státu. V takovém případě a jen v takovém případě je namístě vnější intervence. Je až zarážející, jak málo politiků dnes tuto právně závaznou zásadu respektuje. Je až zarážející, jak mnoho politiků dokonce zpochybňuje samotný pojem suverenita.

Jiří Payne,
místopředseda Svobodných