Pro mě nejkrásnější Vánoce byly a navždy zůstanou Vánoce 1989. To jsme již měli rodinu a naše dvě malé předškolní dcery se už v říjnu začaly zvědavě ptát a vyzvídat. Asi již něco o Ježíškovi tušily, ale nás to zatím nechávalo v klidu a hru jsme hráli dále. Nebo ony hrály hru s námi? To již nevím. Zato vím zcela jistě, že ten nejtajemnější svátek byl náhle 17. listopadu odsunut někam do vzdálené budoucnosti. Všichni jsme rychle začali v rodině, s přáteli, na pracovištích i na náměstích řešit tady a teď. V pátek byla demonstrace na Národní třídě, v pondělí vypukla stávka vysokých škol a najednou nic neplatilo, nic nebylo tak jako dříve. V pondělí jsme na pracovišti místo normální práce probírali páteční masakr na Národní třídě, začali jsme psát petice, zahájili jsme jednání s prokomunistickým ředitelem a najednou na dárky nebyl čas. Můj pocit z té doby je, že jeden rok v komunistickém bezčasí byl stejně dlouhý jako jeden den v listopadovém období. Dárky nějak přicházely samy a zasloužili se o ně mnozí, jejichž jména jsme nesměli tehdy ani vyslovit.
V předvečer svátku sv. Mikuláše už naše holčičky zpívaly překvapenému Mikuláši, čertům a andělům Vaculíkovy písničky, které zněly u nás doma již
od léta, takže je dokonale uměly. Takto Ludvík Vaculík upravil Tluče bubeníček:
„Tlučou esenbáci, tlučou na záda,
každého, kdo o to správně požádá.
Za Jakeše, za Štěpána, za Hofmanna, za Fojtíka,
hola hola hej, každý utíkej.“
Kupodivu tuhle písničku uměla najednou spousta dalších dětí a rodičů – našich kamarádů, a všichni s chutí zpívali i druhou sloku:
„Už jdou ti dobráci, už jdou na buben,
my jim za tu práci krásně zahudem.
Za maminku, za tatínka, za Mařenku, za Martínka,...
hola hola hej, nikdo nemeškej.“
Tatínek s maminkou zatím namísto shánění dárků běhali po náměstí a s jiskrou v oku a s nadějí v hlase vyřvávali „Na Štěpána bez Štěpána“, často spolu s oběma holčičkami. Těm se to začalo líbit, takže skoro na každou akci jezdily s námi a nadšeně se přidávaly svými dětskými hlásky: „Televize lže, jako když Rudé právo tiskne“. Nedávno jsem se obou dospělých dcer ptal, co si z adventního času 1989 pamatují a mnoho toho nezbylo. Ale ta atmosféra soudržnosti, napětí, ale postupně stále více i euforie, byla tehdy zcela hmatatelná.
Leč nejen revoluce, ale i rodina si žádá své. Takže jsme museli honem nakoupit nějaké dárky. Jenže stal se další pro mě tehdy nepochopitelný zázrak. Najednou jsem stál před výlohou tehdejšího knihkupectví bratří Čapků v Jugoslávské a nevěřil jsem svým očím. Zprava ve výloze krásné nové knížky Vaculíka, Klímy, Kundery, zleva se na mě přes sklo výlohy dívají tituly od Kriseové, Hrabala, Škvoreckého a mnoho dalších knížek od autorů, jejichž jména jsem znal pouze z Hlasu Ameriky. Jenom zlomek těch vynikajících knížek jsem měl tehdy šanci číst. Někdy jsem od kamarádů dostal vydání staré kníž- ky ze 60. let nebo jsem se výjimečně dostal k osahanému strojopisu, který jsem musel přečíst přes noc, protože zítra již text měl číst někdo další. A pak jsem vešel do Supraphonu. V krámě hrál Karel Kryl z desky Bratříčku, zavírej vrátka. Najednou na celou prodejnu zní písničky, které jsme ještě v létě hráli okolo táboráku a úkosem jsme se dívali okolo sebe, jestli tam někdo neposlouchá. A co je k nevíře, já mohu jít a tu desku si koupit. Jen tak, bez fronty, bez protekce, prostě koupit.
Asi nejsem sám, kdo zažíval nakupovací euforii i beznaděj současně. Na jednu stranu jsem najednou chtěl koupit fantastické desky a všechny ty skvělé knížky od skvělých autorů, které jsme nemohli číst, na druhou stranu, rodinný rozpočet byl značně omezený.
Na Štědrý den jsme si s celou naší širokou rodinou hlavně vyprávěli o současnosti, kam se bude vyvíjet nová politická situace, jaké budou dny příští. A nejkrásnější dárek jsem já i mnoho ostatních dostal 29. prosince 1989. Ten den Federální shromáždění (pro mlad- ší, to byl komunistický „taky“parlament) zvolilo pana Václava Havla prezidentem mé vlasti, mé země. 350 kovaných komunistů, z nichž jenom ti nejstrašnější již byli nahrazeni, jednomyslně zvedlo ruku pro člověka, který byl jejich arcinepřítel. Komické, nepochopitelné, revoluční. My jsme stáli u televize a nadšeně to sledovali v přímém přenosu.
Prezident Havel v krátkých kalhotách provedl slavnostní přehlídku Hradní stráže a pak odešel do katedrály sv. Víta, kde arcibiskup Tomášek sloužil na jeho počest slavnostní Te Deum.
Nikdy nejde vysvětlit cizincům, kteří to nezažili, to nadšení, tu atmosféru, to vzájemné porozumění, které v adventním období 1989 bylo mezi lidmi. Před každými Vánocemi, když nás masírují reklamy zprava a zleva a my běháme a hledáme v té obrovské nabídce něco, čím bychom potěšili své blízké, si vždycky vzpomenu na dobu před 25 lety. Tehdejší Vánoce byly zcela jistě z hlediska darů, z hlediska hojnosti mnohem chudší, ale z hlediska lidské pospolitosti a společně prožitého času to bylo, nepochybně nejen pro mě, jedno z nejsilnějších vánočních období.
Od těch dřívějších komunistických svátků se také odlišovaly poprvé tím, že slovo Vánoce jsme opět začali psát s velkým V.
Přeji všem lidem, aby v jejich budoucím životě alespoň na okamžik zažili ten pocit dokonalého štěstí a souznění, jako jsme zažívali my, kteří jsme tehdy zpívali na náměstích Modlitbu pro Martu, nebo jaký jsme prožívali při volbě prvního porevolučního prezidenta.
Radim Perlín
zastupitel MČ Prahy 2
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ODS
