Pro mě nejkrásnější Vánoce byly a navždy zůstanou Vánoce 1989. To jsme již měli rodinu a naše dvě malé předškolní dcery se už v říjnu začaly zvědavě ptát a vyzvídat. Asi již něco o Ježíškovi tušily, ale nás to zatím nechávalo v klidu a hru jsme hráli dále. Nebo ony hrály hru s námi? To již nevím. Zato vím zcela jistě, že ten nejtajemnější svátek byl náhle 17. listopadu odsunut někam do vzdálené budoucnosti. Všichni jsme rychle začali v rodině, s přáteli, na pracovištích i na náměstích řešit tady a teď. V pátek byla demonstrace na Národní třídě, v pondělí vypukla stávka vysokých škol a najednou nic neplatilo, nic nebylo tak jako dříve. V pondělí jsme na pracovišti místo normální práce probírali páteční masakr na Národní třídě, začali jsme psát petice, zahájili jsme jednání s prokomunistickým ředitelem a najednou na dárky nebyl čas. Můj pocit z té doby je, že jeden rok v komunistickém bezčasí byl stejně dlouhý jako jeden den v listopadovém období. Dárky nějak přicházely samy a zasloužili se o ně mnozí, jejichž jména jsme nesměli tehdy ani vyslovit. 

V  předvečer svátku sv. Mikuláše už naše holčičky zpívaly překvapenému Mikuláši, čertům a  andělům Vaculíkovy písničky, které zněly u  nás doma již
od léta, takže je dokonale uměly. Takto Ludvík Vaculík upravil Tluče bubeníček: 

„Tlučou esenbáci, tlučou na záda,
každého, kdo o to správně požádá.
Za Jakeše, za Štěpána, za Hofmanna, za Fojtíka, 
hola hola hej, každý utíkej.“ 

Kupodivu tuhle písničku uměla najednou spousta dalších dětí a rodičů – našich kamarádů, a všichni s chutí zpívali i druhou sloku:

„Už jdou ti dobráci, už jdou na buben,
my jim za tu práci krásně zahudem.
Za maminku, za tatínka, za Mařenku, za Martínka,...
hola hola hej, nikdo nemeškej.“