Tento postoj je však dle mého názoru zcela chybný. ODS by měla toto zcela zbytečné omezení úplně odmítnout. V tomto článku se pokusím vysvětlit proč.
Základem pro porozumění problému je pochopení rozdílu mezi měnově suverénním státem a státem, který je členem eurozóny. Měnově suverénní stát disponuje vlastní měnou, kterou může tisknout, dnes již spíše vyťukávat na klávesnici. Znamená to, že takový stát může utrácet, aniž by vybíral daně nebo si půjčoval. Toto je velice podstatné: měnově suverénní stát může mít schodek třeba 100 mld. Kč a nemusí si nic půjčovat. Rozpočet takového státu nefunguje jako rozpočet firmy či domácnosti! Takový stát peníze zkrátka natiskne a ty poté přibudou v ekonomice. Pozor, to že tyto peníze přibudou v ekonomice, neznamená, že se zvýší inflace, či dokonce dojde k hyperinflaci. Více si k tomuto řekneme v závěru textu. Na druhou stranu stát, který je členem eurozóny, vlastní peníze nevydává. Pokud chce takový stát utrácet, musí danit a má-li schodek rozpočtu, musí si půjčovat.
Jaké má toto rozlišení důsledky? U měnově suverénního státu nehrozí to, že by mohl zkrachovat. Vždy může dostát svým závazkům tím, že „natiskne“ peníze. Dluhopisy takového státu neplní funkci půjčování, ale především funkci odsávání přebytečných rezerv. Toto vysvětluje na reálném případu z historie – Itálie v 90. letech – Warren Mosler ve své knize Sedm smrtelných nevinných podvodů hospodářské politiky (anglicky, str. 94-98). V této knize Mosler popisuje i další funkci, kterou dluhopisy plní: jsou de facto termínovaným vkladem v centrální bance (str. 31-40). Dávají tak soukromému sektoru alternativu k bezúročným penězům. Měnově suverénní stát si nemusí dělat hlavu z úroků. Vždy bude mít na jejich zaplacení. Vždy bude moci peníze natisknout, nebo si „půjčit“ skrze vydání dluhopisů (tím vlastně vysává z ekonomiky peníze, které do ní předtím dodal tiskem).
U států, které jsou členy eurozóny, funguje jejich rozpočet jako v každé domácnosti nebo firmě – členové eurozóny totiž obdobně jako firmy a domácnosti nedisponují vlastní měnou. Každý takový stát si pak, stejně jako domácnost, musí své výdaje pokrýt z příjmů (daní) a pokud se mu to nepodaří, musí si půjčit (skrze dluhopisy, nebo půjčky).
Rozdíl je tedy v tom, že zatímco stát s vlastní měnou může čelit bankrotu jen tehdy, pokud chce (viz např. USA a jejich každoroční navyšování dluhového stropu), členové eurozóny čelí bankrotu tehdy, pokud jim nikdo již nadále není ochoten půjčovat. A ochota půjčovat samozřejmě klesá s tím, jak dluh roste. Tehdy a jedině tehdy, má dluhová brzda smysl.
Dalším z problémů finanční ústavy je „jednotka měření.“ Proč měřit dluh jako procento HDP? Splácí snad členové eurozóny své dluhy z HDP (tedy u hodnoty služeb a zboží vytvořených za daný rok)? Nikoli. Dluh se splácí z příjmů státního rozpočtu, resp. z vybraných daní. Větší smysl proto dává ptát se, kolik daný stát stojí dluhová služba, a to jak v absolutních číslech, tak vyjádřená jako % výdajů státního rozpočtu. Ale opět, smysl ptát se, kolik stojí dluhová služba, má jen u zemí, které neplatí vlastní měnou, ať už je to dolar nebo euro či kterákoli jiná.
Nám Čechům může být jedno, kolik stojí dluhová služba. Vyjadřuje prostě to, o kolik ročně zbohatne soukromý sektor (příp. i zahraniční, ale to je otázka toho, komu prodáme dluhopisy). Musím proto zcela odmítnout tvrzení, že jde o peníze vyhozené do koše – nejde. Jde o peníze, které stát dá soukromým subjektům výměnou za to, že se rozhodnou odložit spotřebu.
Zde bych se rád vrátil k otázce inflace či hyperinflace v důsledku „tisku“ peněz. Vztah mezi “tisknutím” peněz a inflací není tak přímočarý, jak si mnozí myslí. To lze vidět na případu amerického dolaru: od roku 2008 se monetární báze (peníze v oběhu + rezervy) více než zčtyřnásobila (sic!), o hyperinflaci v USA však nikdo neslyšel. To, že do ekonomiky nasypete hromadu peněz, ještě neznamená, že se v ní budou hýbat a způsobí (hyper)inflaci. Může se jako v případě USA stát, že budou sedět v podobě rezerv na účtech bank ve Fedu. Druhým argumentem, který tezi o tom, že tisk peněz vede k hyperinflaci, problematizuje, je tato studie Steva Hankeho a Nicholase Kruse z The John Hopkins University, která konstatuje, že hyperinflace nastává za extrémních podmínek, jako je válka, či přechod od řízené k tržní ekonomice.
Finanční ústavu je proto nutné odmítnout. Česká republika není firma, ani domácnost, je to měnově suverénní země. Přijmout finanční ústavu a zároveň odmítat euro je vlastně paradox: společnou měnu odmítáme, její omezení na sebe chceme dobrovolně a zcela zbytečně uvalit.
Psali jsme:
autor: pravybreh.cz
