Před několika málo dny jsme slavili jedno výročí a vzpomínali na druhé. Tím oslavovaným bylo 20. výročí od našeho podpisu Severoatlantické smlouvy, coby přístupového dokumentu nezbytného k přijetí do NATO. Tím druhým, vzpomínkovým výročím bylo osmdesát let od okupace zbytku Československa fašistickým Německem, ke kterému došlo 15. března 1939. Jen pár měsíců poté, co nás naši spojenci zradili a podepsali v Mnichově zrádcovskou smlouvu. Ta, ve své podstatě, vystavila „stop“ ambicím ČSR bránit se silou proti agresi fašistického Německa.
Nejprve pár vět k tomu prvnímu, oslavovanému výročí. Dvacet je dostatečně dlouhá doba, abychom mohli zhodnotit, jak naše obranná organizace funguje. Stejně důležité, ne-li důležitější je také prověrka toho, jak jsou naši spojenci věrohodní. Vždyť právě oslavná slova o spojenectví v rámci NATO byla slyšet z vystoupení našich předních politiků, většiny představitelů parlamentních politických stran a ze všech (nejen) veřejnoprávních masmédií. Naše historická paměť (pokud nám ještě nějaká zbyla) by nám měla být vodítkem. Vždyť máme vlastní, smutné zkušenosti s jednáním našich spojenců v minulosti a s jejich věrohodností. O to více bychom měli být ostražití. Vždyť známou pravdou je rčení: Kdo se nepoučí z chyb ze své minulosti, bude je nucen opakovat i v budoucnosti. A já dodávám, že je bude opakovat se stonásobnými oběťmi.
Pokud si pozorně přečteme Severoatlantickou smlouvu (mnohdy se mylně interpretuje jako Washingtonská smlouva), tak zjistíme, že podstatnou a zavazující částí této smlouvy je pouze čl. 1. Ten jasně hovoří o tom, že: „Smluvní strany se zavazují, jak uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky …“. Z uvedeného vyplývá, že tento způsob řešení mezinárodních sporů je závazný jak pro celou koalici NATO, tak i pro jednotlivé účastníky této smlouvy!
Podíváme-li se na uplynulých 20 let od našeho vstupu do této obranné aliance NATO, vidíme, že došlo k celé řadě excesů. Připomenu jen několik z nich.
1999 – 24. března bylo zahájeno bombardování Srbska letectvem některých členských zemí NATO. ČR k této operaci poskytla svůj vzdušný prostor (pouze 12 dnů poté, co se stala členem NATO). Válečná operace proběhla bez mandátu OSN. Jednalo se tedy o agresi a nezákonnou válku spolu s naší účastí.
2001 – 7. října koalice některých členských států NATO vedená USA zahájila útočnou operaci proti Afghánistánu. Státy, které se této válečné operace zúčastnily, neměly mandát OSN. Byla to nezákonná agresivní válka.
2003 - 19. března byl napaden Irák koalicí některých členských států NATO včetně ČR, vedenou USA. Tato válečná operace neměla mandát OSN. Jednalo se tedy opět o nezákonnou agresivní válku.
2011 – 11. března byl rozpoután konflikt na území Sýrie. Na rozpoutání tohoto konfliktu se kromě Kataru a Saudské Arábie podílely i některé členské země NATO, opět vedené USA. Jedná o konflikt bez mandátu OSN a v rozporu s přístupovou smlouvou k NATO, kterou tyto státy dobrovolně podepsaly a zavázaly se k mírovému řešení sporů a z nich plynoucích možných konfliktů.
2011 – 19. března byla letectvem některých členských států NATO vedených USA napadena Libye. Tato válečná operace (která mimo jiné uvolnila koridor pro nezákonnou migraci do zemí EU) neměla mandát OSN. Opět se tedy jednalo o agresi.
To je jen krátký výčet (záměrně jsem se nerozepisoval o nezákonných válkách a jiných operacích prováděných členskými státy NATO od založení této organizace v roce 1949) toho, jak některé členské státy, včetně naší ČR plní své závazky. Myslím, že i na základě tohoto krátkého výčtu událostí lze udělat objektivní závěr o věrohodnosti, či nevěrohodnosti našich některých spojenců z NATO. To se ovšem plně vztahuje i na věrohodnost nás, jako spojence v rámci koalice NATO.
A nyní pár vět o druhém, vzpomínkovém výročí – okupaci zbytku ČSR fašistickým Německem. Pro naše národy je to smutné výročí. Odstartovalo nejen vyvražďování našich národů (360 000 občanů ČSR bylo zabito) ale bylo především předzvěstí válečného konfliktu (nejen) v Evropě. Toto neblahé výročí je však nutno vidět v kontextu s událostmi předchozího roku 1938. ČSR měla, kromě poměrně dostatečného obranného potenciálu (do kterého je nutné započítat i vysokou morálku a odhodlání národa bránit svoji zem) také podepsánu smlouvu o spojenectví a přátelství s Francií. Tato smlouva byla podepsána v lednu 1924. V roce 1935 byla také podepsána smlouva o vzájemné pomoci mezi ČSR a SSSR.
Přesto náš spojenec Francie, podepsal 29. září 1938, za velkého a dlouhodobého nátlaku Velké Británie Mnichovskou dohodu. Na základě této smlouvy ČSR vydala Německu své pohraniční území, včetně opevnění na svých státních hranicích. Následky jednání našich spojenců byly katastrofální nejen pro nás, ale také pro ně samotné.
K věrohodnosti našich spojenců z té doby je však nutno, pro dokreslení událostí, přidat některé další informace. Po okupaci ČSR v roce 1939 vydala Velká Británie část našeho zlata, které bylo před okupací převedeno do depozitu některých anglických bank, fašistickému Německu.
I přes neblahou roli Francie a Velké Británie se mnoho našich občanů aktivně zúčastnilo bojů v řadách Francouzské armády (včetně Cizinecké legie). Po porážce Francie pokračovali v boji na území Velké Británie i na severu Afriky. Mnoho z těchto odhodlaných a statečných občanů ČSR položilo své životy. Vděčnost našeho spojence – Velké Británie byla vyjádřena tím, že ze zbytku našeho zlatého pokladu si odebrali část, kterou jsme uhradili náklady spojené s bojem našeho kontingentu. Zaplatili jsme nejen propůjčená letadla, zbraně, pohonné hmoty, ubytování, stravování, výcvik, ale také tkaničky do bot našich padlých vojáků. Kšeft je prostě kšeft, bez ohledu na spojenectví. Nepřipomíná vám to náhodou současné heslo prezidenta USA D. Trumpa: „Amerika first“?
Výše uvedené příklady z naší nedávné minulosti by snad někomu mohly připomenout naši zkušenost s některými spojenci z NATO. Můžeme se však podívat i na naše bývalé spojence mimo tuto organizaci. Tak co uděláme s tou naší historickou pamětí? Podle některých projevů našich současných, ale i nedávno minulých politiků bychom měli rychle zapomenout. Já jen doufám, že občané nezapomínají.
(převzato z Profilu)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
