Mottem tohoto komplikovaného materiálu je to, že daně by se měly odvádět tam, kde jsou vytvářeny hodnoty. Díky nekalým daňovým praktikám totiž dokážou nadnárodní korporace za pomoci ochotných vlád některých států okrást místa, kde vytvářejí zisky, o pořádný balík peněz. Podle studie z roku 2012 představují v Evropské unii škody z této činnosti každým rokem konkrétněji až jeden bilion eur.
Zdá se až nepochopitelné, že vlády, jejichž mandát vychází z vůle občanů, přistupují aktivně či pasivně na hry nadnárodních korporací a dovolují, aby daňovou zátěž místo velkých hráčů nesli běžní občané a malé a střední podniky. Nadnárodní korporace tak prakticky často platily a platí díky různým smyčkám a skrytým mechanismům daň v naprosto směšné výši oproti průměrnému korporátnímu zdanění ve zbytku Evropy.
Evropská unie tedy v této chvíli díky skandálu Luxleaks alespoň pracuje na způsobu, jak zabránit tomu, aby peníze pomocí různých více či méně legálních daňových praktik odtékaly z míst, kde se vytváří hodnoty. Lucembursko totiž není jediné. Zemí, které jsou nyní v hledáčku, je hned několik. Kupříkladu Holandsko, které je dnes tak výrazně aktivní v diskusích o Schengenském prostoru, by rovněž mělo rychle začít uvažovat o zrušení daňových dohod s velkými zahraničními firmami.
Je to jako se vším, vlády členských států si navzájem nevěří, a v řadě případů se dokonce v klidu navzájem podvádí. Jenže řádné kontroly a transparentnosti v Evropě nebude dosaženo, dokud zástupci členských zemí neprojeví ochotu zasednout spolu ke stolu a zbavit se všech kostlivců, které schovávají ve skříních. Stejně jako při všech zásadních rozhodováních je nejen žádoucí, ale i nutné, aby se na postupu v řešení korporátního zdanění shodli jednomyslně. Pokud to nedokážou, bude to jen další důkaz, že nejednají v zájmu svých občanů, ale v zájmu velkého byznysu.
Psali jsme:
autor: PV
