Převládlo přesvědčení, že propletením vztahů mezi evropskými zeměmi prostřednictvím všestranné spolupráce a jejich zauzlením tisícem společných smluv a institucí dojde ke vzniku nového světa. Tento prostor trvalého míru se měl důsledně řídit pravidly mezinárodního práva a veškeré případné konflikty mělo vyřešit klábosení po bruselských šantánech. Jenže čas oponou trhl. V ten den, kdy ruská vojska zahájila okupaci Krymu, sen o trvalém míru v Evropě definitivně zemřel.

Cesta k jeho smrti byla dlouhá. Navíc je třeba přiznat, že Západ má na smrti vlastního snu, podle kterého toužil žít, lví podíl. Celé série vojenských invazí, takzvaných humanitárních náletů a cíleného zabíjení vinných a častěji i nevinných lidí z bezpilotních letounů bez spravedlivého soudu, které Západ za posledního čtvrtstoletí podnikl, klestily cestu pro dnešní ruskou invazi na Ukrajinu.

Hlásali jsme práva a mezinárodní normy, podle kterých jsme se však ne vždy řídili. Právo na sebeurčení národů bylo pro nás v případě bosenského konfliktu nepřijatelné a důsledně jsme trvali na nedotknutelnosti hranic. A ty, kteří s námi nesouhlasili, jsme byli připraveni masivně bombardovat. Jenom o pár let později se v případě Kosova pro nás naopak stalo právo na sebeurčení albánského národa natolik významné, že ti, kteří trvali na nedotknutelnosti hranic, byli opět bombardováni hlava nehlava.

O naprosto vylhaných záminkách pro invazi do Iráku se není třeba zmiňovat. Byly to lži, možná takzvaně svaté, protože jejich cílem bylo získat západní veřejné mínění pro souhlas s vpádem spojeneckých vojsk a svržením Saddáma Husajna. Režim tohoto bezohledného diktátora, jenž zabíjel vlastní lidi, byl zcela jistě odsouzeníhodný, takových jako on je ovšem na světě spousta, přičemž velká většina z nich je oficiálně našimi vítanými spojenci. Přesto právě jen a jedině do Iráku vyslal Západ tanky a tisíce vojáků a nastolil tam režim jiný, režim, ve kterém iráčtí občané zatím umírají mnohem častěji, než umírali kdy dříve.