Říká se, že vše špatné je pro něco dobré. A rovnou bych začala u potravinové soběstačnosti naší republiky, která je v katastrofálním stavu. Česko není potravinově soběstačné a od dosažení tohoto cíle se stále více vzdaluje. Dováží různé zemědělské produkty, vejce, vepřové i kuřecí maso. Ve vepřovém jsme soběstační pouze z cca 37 procent a drůbeže z cca 55 procent spotřeby. U vajec i mléka si vedeme o něco lépe, u těchto položek produkujeme více než 60 procent spotřeby. Dobře si tedy stojíme pouze v produkci mléka, alkoholických nápojů či minerální vody. Zastoupení domácích potravin v českých obchodech se rok od roku snižuje. Česko patří k zemím s nejvyšším podílem dovezených potravin v obchodních řetězcích. Potravinový průmysl v naší republice upadá a klesá v něm zaměstnanost. V západních zemích jsou na rozdíl od nás domácí potraviny důležitým tématem, kdežto u nás tomu nevěnujeme patřičnou pozornost. Nadpoloviční podíl si zachovávají jen potraviny s nízkou přidanou hodnotou, kdežto podíl výrobků s vyšší přidanou hodnotou na českém trhu klesá. Stále více narůstá export základních potravin.
Řepky se nenajíme
Vše bohužel odstartovala vize politiků v 90. letech, kteří se usnesli na tom, že není třeba toho tolik pěstovat a chovat a že vše potřebné si dovezeme z okolních států. Padla tak zásada, že každý stát by se měl postarat o uživení svého obyvatelstva. Důsledkem jsou zde nadnárodní řetězce. Hlavní chybu vidím i v tom, že vláda umožnila cizincům skupovat půdu bez dalších podmínek a na orné půdě se začaly stavět haly. Nyní je na čase místo řepky pěstovat obilí, brambory a různou zeleninu. Řepka, která může sloužit k výrobě potravin, není tak důležitá, důležité jsou potraviny, kterých se nasytíme. Myslím, že k nastartování zemědělství by pomohly i národní dotace, které se teď dávají na řepku. Ať panují názory na její pěstování kladné či záporné, výsledek je takový, že k nasycení obyvatelstva nestačí.
Proč dovážet z Německa či Polska
Česko má na to, aby se stalo opět soběstačnou zemí. Náš stát dokáže obnovit potravinovou soběstačnost a zvýšit zaměstnanost v tomto sektoru o více než 60 tisíc pracovních míst. K tomu může nyní posloužit koronavirová krize, která spustila vlnu nezaměstnanosti. Prioritou pro přežití lidstva zůstává potravinová produkce. Primárním úkolem je zajistit potravinovou soběstačnost. Česko bylo před čtvrtstoletím potravinově soběstačná země. Nejvíce potravin nedovážíme z jižní Evropy nebo exotických zemí, ale ze zemí se stejnými geografickými podmínkami, jako má třeba Německo či Polsko. V zemědělském sektoru zemí EU klesla za posledních dvacet let zaměstnanost o více než třicet procent, ale v Česku to bylo o více než o sedmdesát procent! Jsme zemí mírného pásma s dobrými klimatickými podmínkami, takže máme všechny předpoklady na dosahování více než plné potravinové soběstačnosti. Mělo by být tudíž normální, aby objem naší zemědělskopotravinářské produkce byl minimálně stejný jako objem spotřeby potravin.
Přestat už konečně krmit barony
Rozvoj venkova závisí hlavně na zemědělství a to si musí uvědomit hlavně naši politici. Nezaměstnanost se koncentruje hlavně na venkově. Chátrající infrastruktura, rozpadající se budovy či rozbité cesty jsou toho příkladem. Rozvoj zemědělství je v symbióze s rozvojem venkova. Potravinová soběstačnost jsou oblíbená hesla nacionalistů či populistů, ale které vlády udělaly opravdu něco pro naše menší zemědělce a ne jenom pro zemědělské „barony“? Je často fascinující rozdíl mezi slovy a činy a realitou našeho zemědělství. Pokud budu mluvit o potravinové soběstačnosti z ekonomického hlediska, nemyslím tím soběstačnost absolutní, že si všechny potraviny vypěstujeme a pak zkonzumujeme. Mám na mysli relativní soběstačnost. To znamená, že vyprodukujeme dostatek potravin, které můžeme použít k obchodní výměně s jinými zeměmi za potraviny, kterých nemáme dostatek či si je nemůžeme v našich klimatických podmínkách vypěstovat. Faktem zůstává, že vyvážíme velké množství komodit, které se k nám následně vracejí formou zpracovaných potravin. Potravinářská přidaná hodnota se tak vytváří v jiných zemích. Mám na mysli například vývoz mléka a dovoz jogurtů či sýrů. Potenciál českého zemědělství je danou výměrou zemědělské půdy a pracovní síly dostatečný či dokonce přesahující soběstačnost. Hlavním úpadkem našeho zemědělství je pokles produkce s vyšší přidanou hodnotou. Bohužel kvůli štědrým dotacím funguje lépe monokulturní pěstování obilnin či řepky olejky, ale upadá pěstování brambor, luštěnin a zeleniny, které jsou náročnější na pracovní sílu, ale vytvářejí vyšší přidanou hodnotu.
Koronavirus jako restart
O nic lépe na tom není ani živočišná výroba, která byla za posledních více než dvacet let zdecimována, v počtu prasat či skotu o skoro polovinu. Tento sektor má však jednu výhodu. Dokáže totiž zaměstnat i nekvalifikované lidi, kteří tak mají možnost uplatnění na trhu. Práce v zemědělství řeší problematiku dlouhodobé nezaměstnanosti nekvalifikovaných lidí, jelikož akceptuje podstatně nižší kvalifikační předpoklady, než které jsou vyžadovány v průmyslu. Cílem českého zemědělství by mělo být zvýšení produkce potravin a ostatních zemědělských produktů. Měla by se zvýšit zaměstnanost v zemědělství, upřednostňovat pěstování potravin, brambor, ovoce, zeleniny na rozdíl od řepky olejné. Je třeba podpořit živočišnou výrobu, která má vyšší přidanou hodnotu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
