Premiér Sobotka: Fiskální pakt bude existovat, i když se k němu nepřidáme. Otázka je, co to bude znamenat pro ČR

Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, já jsem si se zájmem postupně vyslechl stanoviska všech parlamentních stran, tak jak zazněla v předcházející diskusi, a dovolte mi několik poznámek, které souvisejí se závažností materiálu a dokumentu a návrhu smlouvy, který nyní projednáváme a které také souvisí s kontextem, v jakém tento návrh teď je předmětem debaty tady na půdě Poslanecké sněmovny.

Chtěl bych za prvé se vyjádřit k poznámce pana poslance Stanjury, který hovořil o tom, že nás snad jako Českou republiku někdo v Evropě plácá po ramenou.

Chtěl bych pana poslance, ale i další členy a členky této Poslanecké sněmovny ujistit o tom, že nás bohužel v Evropě dnes nikdo po ramenou neplácá. Byli jsme v loňském roce absolutně nejhorší ze všech členských zemí Evropské unie, pokud jde o čerpání evropských prostředků. Za to nás opravdu důvod plácat po ramenou nemá. Nejméně občané ČR, kteří díky tomu, že naše země není schopna čerpat peníze z fondu Evropské unie, tak loni přišli nenávratně o cca 10 mld. Kč. Nikdo nás neplácá po ramenou v Evropě, naopak v tuto chvíli každou chvíli bojujeme s rizikem toho, že i ty zbylé finanční prostředky, které ještě můžeme utratit z evropských fondů, bude zastaveno jejich čerpání, prostě proto, že během uplynulých 7 let se nepodařilo splnit takové věci, jako je např. účinný zákon o státní službě nebo zákon o posuzování vlivu na životní prostředí, který by splňoval pravidla, která platí i pro Českou republiku v rámci Evropské unie.

Nikdo nás příliš neplácá po ramenou, protože naše země se za poslední léta dramaticky každý rok propadá v žebříčku konkurenceschopnosti států, jejichž konkurenceschopnost je posuzována. Já si myslím, že bychom neměli podléhat pocitu o české výjimečnosti, a je pravda, že fiskální pakt bude existovat, i když se k němu ČR nepřidá. Otázka je, co to bude znamenat pro Českou republiku.

My jsme po vstupu do EU měli poměrně značná kredit. Česká republika byla vnímána jako ekonomicky stabilní stát. Byli jsme vnímáni jako země, která měla v zásadě jedny z největších šancí a nadějí z nových členských zemí EU po roce 2004, a já se obávám, že jsme ten politický kapitál, který jsme evidentně v Evropě měli, promrhali. Zejména za posledních 7 let. A my jsme se dostali postupně do izolace. A v tuto chvíli rozhodně nejsme v pozici státu, který by měl nějaké velké pozitivní promo vůči ostatním, kdo spolu s námi v Evropské unii fungují.

Já jsem tady slyšel celou řadu poznámek, které byly na okraj toho, co se v Evropě děje, kam Evropa směřuje, obavy z toho, jestli vlastně nejde špatným směrem, jestli se to všechno nezhroutí, nerozpadne, to jsme tady také slyšeli. Chci vás ujistit, resp. upozornit na to, že Eurozóna se nerozpadla. Ani během vážné fiskální krize, kterou procházela v minulých letech. Nesnížil se počet členských zemí Evropské unie, které platí Eurem. I když se velmi vážně spekulovalo o tom, že některé státy budou muset Eurozónu opustit.

Nic takového se nestalo. Naopak počet zemí, které platí Eurem, roste. Čili v Evropě, když se podíváme za naše hranice na to, co se děje v reálném světě, tak v reálném světě v Evropě se zvyšuje počet zemí, které se postupně připojují k tomu, že platí společnou měnou. A v posledním období jde zejména o menší státy v Pobaltí.

Dokonce žádná ze zemí, které měly problémy v rámci dluhové krize, nezbankrotovala. Situace Řecka se postupně stabilizuje a Řecko poprvé bude schopno splácet větší část svého dluhu. Německo jako nejsilnější ekonomika bude v příštích letech hospodařit dokonce s přebytkovým rozpočtem, a to Německo neslo velkou část tíhy finančních prostředků, které bylo nutno vynaložit na stabilizaci celé Eurozóny. Ale rozpočtový výhled ukazuje, že Německo, které je naším největším obchodním partnerem, a to je opět reálný svět, bude mít přebytkový rozpočet. Nemusím připomínat, že Německo je členem nebo účastníkem fiskálního paktu.

Proč vznikl fiskální pakt? Já myslím, že je důležité se k tomu vrátit, a to tady ještě nikdo neřekl. Fiskální pakt přece vznikl v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že poté, kdy došlo k zavedení společné měny ve velké skupině členských států EU, tak krize ukázala, že není možné mít společnou měnu a nekoordinovat rozpočtovou politiku. Prostě v okamžiku, kdy máte na jednom územním celku jednu měnu a máte tam několik rozpočtů, které se vyvíjí zcela nezávisle na sobě, tak dříve nebo později nastane problém. A ten problém nastal v Eurozóně. Čili fiskální pakt nevznikl kvůli České republice ani kvůli Velké Británii, ani kvůli Polsku nebo Maďarsku. Fiskální pakt vznikl proto, aby země, které už dnes Eurem platí, lépe a více koordinovaly svoji rozpočtovou politiku a aby se rozpočtová politika nerozcházela, abychom tady neměli sever Evropské unie, který jde určitým směrem k fiskální konsolidaci, a neměli tady jižní státy, které dlouhodobě hospodařily s mnohem vyšším rozpočtovým deficitem, než většina států v severní části Evropské unie. Čili cílem bylo Eurozónu, které hrozilo rozlomení, tak stabilizovat v rozpočtové oblasti. Proto jde o fiskální pakt.

A když se podíváte na celý název, tak jak ho tady pan ministr zahraničí přečetl, tak je to o stabilitě, koordinaci, hospodářské a měnové unii. Hospodářská a měnová unie jsou země, které platí Eurem.

Proto je logické, že veškerá ustanovení tohoto paktu plně dopadají na všechny členské státy, které platí Eurem, a všechny členské státy, které platí Eurem, jsou i účastníkem této smlouvy. Naopak je zřejmé, že není naprosto nezbytné, vztahovat všechna ustanovení této smlouvy na země, které Eurem neplatí.

U zemí, které Eurem neplatí, což je případ i České republiky, ale také Polska, Švédska nebo třeba Maďarska, které už přistoupily, na rozdíl od nás k fiskálnímu paktu, opakuji, Polsko, Švédsko, Maďarsko, tak to jsou země, které se připojily k fiskálnímu paktu, ale nevztáhly na sebe předběžně účinnost čl. 3 a 4 a bude se na ně vztahovat v okamžiku, kdy v Polsku, v Maďarsku nebo ve Švédsku začnou platit Eurem.

A to je režim, který navrhuje i česká vláda. Není to tak, že to, co my navrhujeme, je výjimka. To, co my navrhujeme, je standardní přístup vůči zemím, které ještě neplatí eurem. To znamená je to něco, co se očekává, že takovýmto způsobem naše země bude postupovat prostě proto, že ještě nejsme součástí eurozóny a není tedy naprosto nezbytně nutné, abychom takto striktně koordinovali rozpočtovou politiku, jako kdybychom u nás eurem platili. To je geneze fiskálního paktu.

Naše země, když se podíváme na to, kde končí naše zboží, kde končí naše služby, co je základem úspěchu našeho exportu, co vlastně tady vytváří převážnou část zaměstnanosti v České republice, tak je nutné si uvědomit, že opravdu nejsme Velká Británie. Jsme země, která 80 % svého exportu směřuje do eurozóny, 60 % do Německa, 80 % do zemí, které platí eurem. Když se podíváte na investice, které jsou realizované v naší zemi, tak jsou to investice z Německa, jsou to investice z Rakouska, z Francie, quasi z Holandska, ale to je zejména proto, že v Holandsku sídlí celá řada firem, jejichž kapitál ve skutečnosti pochází odjinud, ale jsou to tyto země. To znamená naprostá většina našeho exportu směřuje do zemí eurozóny a naprostá většina přímých zahraničních investic, které mají podobu konkrétních výrobních závodů v naší zemi nebo konkrétních podniků, které poskytují služby, pochází z eurozóny. My jsme s eurozónou velmi silně hospodářsky propojeni. To je reálný svět, který je za okny této Poslanecké sněmovny. Firmy, které obchodují s eurozónou, zaměstnavatelé, jejichž kapitál přišel z eurozóny a kteří zaměstnávají lidi tady v České republice. Proto říkám, nedívejme se na Velkou Británii, na její postup, protože Velká Británie má úplně jinou hospodářskou a politickou pozici a má úplně jiné hospodářské a politické zájmy a národní zájmy, než jsou národní zájmy České republiky. A já tvrdím, že národní zájem České republiky je takový, který umožní dlouhodobou stabilitu, prosperitu a konkurenceschopnost České republiky. A my geograficky, ekonomicky a politicky patříme do jádra Evropy. To není o tom, že bychom realizovali manévr, který je nepřirozený, že bychom realizovali manévr, který je hospodářsky riskantní. Tohle přede není o riziku, tohle je o ekonomické, sociální a politické logice. Je to také o kulturní logice země, která vždycky patřila - až na období, která byla nepřirozená vychýlením - vždycky patřila do střední a západní Evropy, ekonomicky.

Chci připomenout, že před tím, než přišla plánovaná ekonomika v roce 1948, tak ta čísla našeho exportu byla velmi podobná. Drtivá většina exportu šla v roce 1947 - 1948 do zemí, které dneska platí eurem. Čili tady se toho tolik nezměnilo, jenom těch 40 let plánované ekonomiky se snažilo tu strukturu, export a další věci orientovat jiným nepřirozeným směrem a ono se to také bohužel negativně hospodářsky projevilo.

Takže to, co my navrhujeme a to, co vláda sleduje tím, že předkládá návrh na to, abychom přistoupili k fiskálnímu paktu, je věc, která má hospodářskou, politickou a kulturní logiku a je to snaha posílit prosperitu a konkurenceschopnost České republiky. A na to bychom v žádném případě neměli zapomínat.

Když se podíváme na naše sousedy - a já vím, že velmi často, a řada z nás to také používá v různých debatách, říkáme: nedělejme experimenty v naší zemi, podívejme se na státy, kde to funguje, podívejme se na naše sousedy, jak oni ty problémy řeší, tak se prosím podívejme na naše sousedy. Německo, Rakousko eurem platí. Slovensko, které bylo součástí Československa, eurem platí. Polsko a Maďarsko jsou součástí fiskálního paktu v tom formátu, který naše vláda navrhuje. Čili to, co my navrhujeme, není něco, co by bylo výstřední v regionu, ve kterém se Česká republika nachází. Naopak, ta naše současná pozice, pokud bychom ji nezměnili, tak je výstřední, izolovaný přístup a izolovaný postup.

Když mluvíme o suverenitě - a já se pak dostanu k otázce snížení deficitu, která je ve skutečnosti kardinální kromě toho, kam ekonomicky logicky Česká republika patří - ano, fiskální pakt, pokud se k němu připojíme a pokud na sebe postupně vztáhneme dopady všech jeho článků, tak omezuje suverenitu v jedné důležité oblasti formálně, a to je svoboda se zadlužovat. Ale já se ptám, jestli svoboda se zadlužovat je dneska skutečně neomezená, pokud by ji Česká republika chtěla realizovat absolutním způsobem. A já si myslím, že není. Prostě ano, pokud odmítneme fiskální pakt, pokud odmítneme posílení koordinace v této oblasti, nebudeme se muset zpovídat z toho, jak vysoké máme deficity, ale ty dluhy stejně budeme muset platit. A tady není pravda, že máme, když nepřistoupíme k fiskálnímu paktu nebo k euru, absolutní svobodu se zadlužovat. Prostě jsou tady finanční trhy, které v určité fázi řeknou - je konec, už vám žádné finanční prostředky nepůjčíme. Čili já se ptám, jakou suverenitu tady hájíme? O jakou suverenitu tady ve skutečnosti bojujeme? O suverenitu se zadlužovat? Ta je jenom iluzorní. Ve skutečnosti v dnešním světě žádný stát, možná s výjimkou Spojených států, takovou mírou suverenity nedisponuje a už vůbec ne malá Česká republika v centru Evropy, jeden ze středních států Evropské unie. Čili suverenita se zadlužovat je iluzorní a bojovat o ni v souvislosti s fiskálním paktem je prostě jeden velký faktický omyl.

Už tady bylo řečeno, a na jednu stranu já si přirozeně vážím nabídky ze strany TOP 09 vést jednání o podmínkách, za kterých by tato politická strana mohla podpořit fiskální pakt, vládě nic jiného nezbývá, jak už zde bylo opakovaně řečeno, vládní strany nemají ústavní většinu, a popravdě řečeno vláda zcela úmyslně požaduje, aby pro schválení této mezinárodní smlouvy byla potřebná ústavní většina. Já bych pokládal za nedůstojné, aby vláda v zájmu toho, aby fiskální pakt snáze prošel, interpretovala podmínky pro jeho schválení tak, že stačí pouze 101 hlas, protože tohle je skutečně smlouva, která nás bude vážným způsobem zavazovat a měla by být podniknuta jako seriózní, suverénní a promyšlený krok. Ne jako církevní restituce o jeden hlas. Prostě takové hlasování by nemělo v Poslanecké sněmovně žádnou cenu. Proto se vláda přiklonila k výkladu, že toto je smlouva, která vyžaduje ústavní většinu a takto otevřeně přicházíme na půdu Poslanecké sněmovny a takto otevřeně přicházíme na půdu Senátu a žádáme o ústavní většinu. Vládní strany ji samotné nemají, budeme tedy jednat s opozičními stranami a já jsem slyšel, že KSČM chce jednat a vážím si toho. Slyšel jsem, že TOP 09 chce jednat a vážím si toho. Jsme připraveni o té věci diskutovat a nemyslím si, že by se projednávání fiskálního paktu mělo nějak urychlovat na půdě Poslanecké sněmovny. Prostě diskutujme, teď je otevřená příležitost. Je důležité, aby ta smlouva prošla do dalšího čtení a mluvme prosím o tom, jakým způsobem dosáhnout takové míry shody, aby toto ústavní kvórum mohlo být na půdě Poslanecké sněmovny dosaženo.

Ale nacházíme se v určité situaci. Ta situace nevznikla sama od sebe, nejsme tady od včerejška, většina politických stran, alespoň zastoupených v této Poslanecké sněmovně. Země má určitou historii a ta historie byla také psána čísly rozpočtových schodků a čísly veřejného dluhu. A někdy to připomíná smolné knihy, ta čísla veřejného dluhu a rozpočtových schodků. Tady se odehrály kroky, o kterých já jsem v minulosti diskutoval s tehdejším ministrem financí Miroslavem Kalouskem, které znamenaly výrazné dopady na veřejné rozpočty v naší zemi. To, co se odehrálo zejména v té daňové revoluci, která přišla od roku 2008, tehdy vláda snížila trvalé příjmy státu. Snížily se trvalé příjmy státu tím, že se snížily některé daně. Už tehdy jsme vedli polemiku o tom, že si to jako země nemůžeme dovolit. Přesto k tomuto experimentu v daňové oblasti došlo. Chci připomenout jenom zrušení daňové progrese a chci připomenout snížení firemních daní způsobem, který byl příliš velkorysý. To se následně ukázalo ve vývoji veřejných rozpočtů.

Co proti tomu ty vlády minulých sedm let stavěly? Na jednu stranu se snižovaly trvalé daňové příjmy a proti tomu vlády stavěly dočasné úspory. Dočasné úspory, které byly dlouhodobě neudržitelné.

Jeden z příkladů dočasných úspor: to, že se roky nezvedala platba za státní pojištěnce. Tak přece každému je jasné, že nelze platbu za státní pojištěnce mít zmraženou věčně, protože náklady na zdravotnictví rostou. Čili vyčerpalo se období, kdy tohle většina společnosti byla schopna tolerovat a už loni se platby za státní pojištěnce zase zvýšily.

Druhá cesta dočasných úspor, které byly dlouhodobě neudržitelné - snižování platů zaměstnanců veřejného sektoru.

Třetí příklad - snižování valorizace penzí dvěma a půl miliónu důchodců.

To byly dočasné škrty. Podtrhuji slovo dočasné. Ano, byly to škrty, ale jejich účinnost byla omezená. V okamžiku, kdy společnost už není schopná takovéto dočasné škrty snášet, tak se samozřejmě prosadí změny.

Ale o ty daňové příjmy už jsme jednou přišli. Ty zmizely a je velmi obtížné vracet se k nim zpátky a získávat je zpátky. Proto tady došlo k velké nerovnováze veřejných rozpočtů a důsledkem je fakt, že i když odezněla velká krize z let 2008 - 2009, tak ty schodky státního rozpočtu už se nikdy nevrátily na předkrizovou úroveň. Já vám chci připomenout, že v roce 2007 byl schodek státního rozpočtu někde kolem 37 - 40 mld. Kč. Rok 2007, před krizí. Teď, několik let po krizi, se bavíme o přípravě státního rozpočtu, kde je zatím pracovně navržen schodek 100 mld. Kč. Čili my už jsme se nedokázali po té velké finanční krizi a po propadu ekonomiky vrátit k těm nízkým schodkům, které tady byly předtím, i v důsledku toho, že ekonomika už po krizi tak rychle nerostla jako rostla před ní. Některé věci a impulsy, mimo jiné ten impuls vstupu do Evropské unie, už se v čase vyčerpaly.

Takže máme tady problém, a ten skutečně existuje. To není jenom polemika mezi pravicí, levicí, mezi TOP O9, vládou, sociální demokracií. Reálně tady máme strukturální deficit kolem 100 mld. Kč. A tahle vláda ho zdědila po vládách předchozích. To je prostě také realita.

Pan poslanec Kalousek tady před malou chvílí navrhoval, ano, TOP O9 podpoří fiskální pakt, ale musíte podle pravidel fiskálního paktu snížit schodek. A když to neuděláte příští rok, tak alespoň v roce 2016. Co by to znamenalo? Zase se bavme o skutečných číslech. Když máme schodek v tuto chvíli kolem 100 mld. Kč státního rozpočtu, znamenalo by to snížit ho na polovinu. Na polovinu, v zásadě přijmout opatření během roku 2015 tak, aby v roce 2016 deficit nebyl 100 mld., ale byl jenom 50 mld. Snížení schodku o 50 mld. Kč, to je ve skutečnosti ta podmínka, kterou tady otevřeně postavila TOP O9 pro podporu fiskálního paktu.

A já se ptám, jakým způsobem to lze udělat. A TOP O9 říká: No, ale my vám podpoříme všechny státní rozpočty. A já říkám: To ale nestačí, protože proto, aby se snížil tento schodek o 50 mld. Kč, nemůžete jenom snížit výdaje. Během roku takovéto snížení výdajů není prakticky možné. Musíte také zvýšit příjmy, ale ke zvýšení příjmů už TOP O9 žádné hlasy nenabízí. Říká: My budeme hlasovat pro fiskální pakt a budeme hlasovat pro státní rozpočty, ale neříká, jak se ten státní rozpočet má sestavit. A já chci moc poděkovat panu Kalouskovi za takovou nabídku, protože ona nemá žádnou hodnotu. Ve skutečnosti žádnou hodnotu nemá.

Já jsem rád, že pan Kalousek a TOP O9 na nás uplatňují tato tvrdá kritéria. Jsem rád, že pan Kalousek má v novou vládu tak velkou důvěru, že má pocit, že my zvládneme a dotáhneme všechno, co jemu se za těch sedm let pravicových vlád nepovedlo. Tahle naděje a tahle důvěra je skutečně velká, ale to, co nabízí TOP O9, nestačí k tomu, abychom se vypořádali se strukturálním deficitem v rozsahu 50 mld. Kč během jednoho roku, tak, abychom splnili podmínky fiskálního paktu.

Čili ano, jsme připraveni jednat, ale je potřeba také vnímat reálné rozpočtové problémy, které současná vláda zdědila, a deficit 100 mld. Kč, který ani ty minulé vlády nedokázaly zredukovat těmi opatřeními, která v této Poslanecké sněmovně prosazovaly.

Já jsem rád, že s tím, aby Česká republika přistoupila k fiskálnímu paktu, vyjádřili souhlas i sociální partneři na půdě tripartity. Chtěl bych informovat Poslaneckou sněmovnu o tom, že jak zástupci odborů, tak zástupci podnikatelů v tripartitě vyjádřili souhlas s tím, aby Česká republika přistoupila k fiskálnímu paktu bez článku 3 a 4. Tohle je také, vážené dámy a pánové, poselství reálného světa, který je za okny této Poslanecké sněmovny. Podnikatelé i odboráři se domnívají, že toto bude pro Českou republiku pozitivní krok.

Když se podíváte na složitost debaty v tripartitě, tak málokdy se podaří najít shodu mezi těmi, kdo reprezentují zaměstnance a mezi těmi, kdo hájí práva podnikatelů. Ale v tomto bodě se tu shodu nalézt podařilo. A to si myslím, že je také důležitý signál, který by Poslanecká sněmovna měla vnímat.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, naše země za sedm let zvýšila veřejný dluh ze 27 % hrubého domácího produktu na 47 % hrubého domácího produktu.

Já budu velmi rád, pokud se nové vládě bude dařit taková rozpočtová politika, že se tato trajektorie růstu veřejného dluhu zastaví v poměru k HDP, nebo alespoň výrazným způsobem zpomalí.

Už nemáme příliš velký prostor. Víte, že limit je 60 % HDP. Jestliže ho překročíme, tak to není otázka fiskálního paktu, ale je to problém, který budeme mít i z hlediska stávajících pravidel Evropské unie a znemožní nám to přijetí eura. Proto je velmi důležité, abychom limit zadlužení 60 % jako Česká republika nepřekročili. Co pro to můžeme udělat? Samozřejmě dělat vyváženou rozpočtovou politiku, která na jedné straně nebude nepřiměřeně zvyšovat dluh, ale současně nezařízne hospodářský růst, protože rostoucí ekonomika může přinést dodatečné daňové příjmy, které pomohou stabilizovat schodek.

Za druhé, boj proti daňovým únikům. Pokud se nedokážeme shodnout na zvýšení daňových sazeb, alespoň některých, tak já pevně věřím, že se dohodneme ať už ve vládě nebo v této Sněmovně na dalších opatřeních proti daňovým podvodům, které mohou zvýšit příjmy veřejných rozpočtů.

To, co je samozřejmě možné udělat bez ohledu na fiskální pakt, bez ohledu na to, že nebude platit článek 3 a 4, je přijmout fiskální ústavu, nebo, chcete-li, dluhovou brzdu. To je, myslím, věc, na které bychom se také mohli domluvit mezi vládou a opozicí, protože i dluhová brzda bude vyžadovat ústavní většinu.

A jestliže bychom mohli přijmout dluhovou brzdu, tak bychom také měli ustavit fiskální radu, která koneckonců vyplývá nejen z fiskálního paktu, ale už ze stávajících platných smluv, kterými je vázána i Česká republika.

Takže bez ohledu na to, jestli fiskální pakt bude nebo nebude schválen, tak se domnívám, že tady v Poslanecké sněmovně můžeme udělat hodně práce pro to, aby se hospodaření České republiky v následujícím období zlepšilo. A pokud se nám to povede, pak si myslím, že skutečně nebude žádný důvod k tomu, abychom přistoupení k fiskálnímu paktu odmítali.

Vážené dámy, vážení pánové, v této situaci vládě nezbývá než jednat s jednotlivými poslaneckými kluby, diskutovat o podmínkách, za kterých by bylo možné fiskální pakt schválit ve Sněmovně. Chci upozornit na to, že to je unikátní příležitost, protože teď je v Poslanecké sněmovně a je i v Senátu ústavní většina, která je proevropsky orientovaná. Teď je šance k fiskálnímu paktu přistoupit a myslím si, že bychom toto období neměli promeškat, protože na podzim budou senátní volby, budou další volby, které změní složení Poslanecké sněmovny nejpozději za tři roky. To znamená, že to všechno jsou faktory, které budou ovlivňovat i schopnost ratifikovat fiskální pakt. Teď máme unikátní příležitost, abychom to dotáhli do konce. A já bych chtěl požádat všechny poslance, kteří se domnívají, že Česká republika do Evropy patří, aby o této otázce a o této možnosti velmi vážně přemýšleli.

Děkuji. (Potlesk zleva.)