Vážený pane prezidente Hospodářské komory, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, dámy a pánové,

nebudu Vás zdržovat zdvořilými větami. Všichni si uvědomujeme velký význam Hospodářské komory, a tedy se o něm nemusíme přesvědčovat. Nebudu Vás dokonce ani zdržovat makroekonomickými úvahami, o které jsem se pokusil ve svém nedávném vystoupení na Žofínském fóru. Víte, že nepatřím k těm, kdo podporují oslabení měny a že nepatřím těm, kdo se domnívají, že česká ekonomika se blíží k deflační pasti, protože deflace u nás je exogenní, tedy je importována, především výrazným poklesem cen energetických surovin a není endogenní, takže dvouprocentní inflační cílování považuji za poněkud komické.

O to více bych chtěl mluvit o problémech, které nás spojují a kde bychom měli spolupracovat. Takže téma mého asi desetiminutového vystoupení bude „Spolupráce politiků s podnikateli“.

Ta spolupráce má tři základní formy. O těch prvních dvou se často mluví, ta třetí je téměř neznámá. První formou je pomáhat, a to zejména při výjezdech do zemí s autoritativním režimem, čímž nemyslím dehonestující, ale konstatační označení, českým exportérům, kde politický vliv je výrazný, rozšiřovat svůj odbyt na zahraničních trzích. Tím druhým je přitahovat zahraniční investice, ale já se s Vámi chci podělit především na téma třetího, málo známého úkolu politika. Úkolu velmi nevděčného, kde bych nazval politika, jako vymahače pohledávek.

Uvedu jenom dva konkrétní příklady. Nedávno jsem byl na návštěvě v Moskvě a dostal jsem mimo jiné velice zajímavý podklad od Jaroslava Ungermana, nevím, jestli je tady přítomen, který se týkal elektrárny Poljarnaja, kde je zamrzlá pohledávka ve výši „pouhých“ pěti miliard korun. A Jarda Ungerman tam psal, je to naprosto bezvýchodné, jediné řešení je schůzka obou prezidentů a pokus na této úrovni s věcí pohnout. Doufám, že se to podařilo, ale nechci být předčasný optimista.