Vážený pane předsedo vlády Slovenské republiky, milý Robo, vážení kolegové za předsednickým stolem, vážení kolegové před předsednickým stolem,
dovolte mi, abych jako realista začal smutnou vzpomínkou. Byla doba, kdy ve středoevropském prostoru vládla sociální demokracie. Vládla v Polsku. Byl u mě nedávno Saša Kwaśniewski a vzpomínali jsme na onu dobu, kdy dokonce v prvním kole v katolickém Polsku byl zvolen levicový prezident, protože to byla výrazná osobnost. V Maďarsku náš společný přítel Gyula Horn dokázal moudře vést svoji větev a byl také výrazná osobnost. Krátce po něm nastoupil premiér, jehož nebudu jmenovat, ale který proslul výrokem, lhali jsme občanům ráno, lhali jsme jim v poledne a lhali jsme jim večer. To nebyla výrazná osobnost, i když, pokud si dobře vzpomínám, měl asi sto devadesát centimetrů. A pak začal úpadek středoevropské sociální demokracie a my před ním nemůžeme zavírat oči.

V Polsku už levice ani není v parlamentu, v Maďarsku sice je, ale jako velmi, velmi okrajová síla. Ach jo. Mohl bych být zdvořilý a mohl bych spravedlivě říci, že váš premiér Robert Fico je nejvýraznější osobností středoevropské levice, ale budu realistický a řeknu, že Robert Fico je jedinou výraznou osobností středoevropské levice, a to je samozřejmě škoda.

My jsme, přátelé, kdysi spoléhali na tak zvaný kyvadlový efekt. Střídání se levicových a pravicových vlád. Vzpomínám si, jak jsme se dívali na mapu, a byly fáze, kdy téměř v celé Evropě byly levicové vlády, byly fáze, kdy téměř v celé Evropě, snad s výjimkou Skandinávie, byly pravicové vlády. Prosím, nespoléhejme na tento kyvadlový efekt. To kyvadlo se nepohybuje samočinně. Na rozdíl od hodin je musí někdo postrkovat. A tím, kdo postrkuje, je naše vlastní aktivita, a my bychom měli hledat chyby sami u sebe a nesvádět naše neúspěchy na to, že zlá konkurence se nás snaží vytlačit z politického trhu. Co by to bylo za konkurenci, kdyby právě toto nedělala.

Dovolte mi, abych se teď věnoval velmi krátce téže problematice, které se věnoval Robert, to znamená problematice sociálního státu, ale z poněkud jiného úhlu pohledu, a poté řekl, stejně jako on, svůj názor na migraci.

Sociální stát je jeden z nejzneužívanějších pojmů v politickém nebo v politologickém diskurzu. A dokud si nevymezíme, co sociální stát znamená, neřekli jsme o něm nic. Levice i pravice bude vždy tvrdit, že je sociální v tom smyslu, že je tady koneckonců pro lidi, akorát neřekne, že je zejména pro lidi, kteří si mohou dovolit soukromé školy, soukromé nemocnice, případně soukromou bezpečnostní službu. To už pravice trochu zamlčuje. Ale rozhlédněme se po Evropě a zjistíme, že v relativně nejuspokojivější podobě sociální stát existuje ve čtyřech zemích, kterým se říká skandinávské, tedy skandinávský model sociálního státu. Nedávno, asi před týdnem, jsem viděl tabulku míry korupce. Na prvním místě Norsko, na druhém místě Švédsko, na třetím místě Dánsko, na čtvrtém místě Finsko. První čtyři země z hlediska nejnižší míry korupce. Viděl jsem tabulku konkurenceschopnosti, kde rovněž, spolu se Švýcarskem, abych byl objektivní, vedly skandinávské země. Viděl jsem tabulku Index of human development , na prvních místech čtyři skandinávské země. Pro vaši informaci, to je index, který zahrnuje vedle ekonomiky takové ukazatele, jako je pravděpodobná délka dožití, úroveň zdravotnictví, úroveň školství, životního prostředí, a tak dál, a tak dál. Takže, přestaňme hovořit o sociálním státu „ansicht“, řekněme konkrétně, co máme na mysli, a já ze svého hlediska doporučuji nevymýšlet si žádné vlastní specifické cesty, ale převzít to, co se dlouhodobě osvědčilo.