Kde jsou slavné časy průkopníka politických selfies Zdeňka Škromacha či videí Tomia Okamury. To je evidentní. Dnes o publicitu bojuje každý s každým.
Respektuji tento ztřeštěný souboj ale přece jen by nemělo uniknout, který politik zná hranice možného, vhodného, bezpečného a který nikoliv. Kdo si uvědomuje důsledky svých slov a je připraven nést odpovědnost. Předpokládal bych, že ústavní činitelé, pokud se sami v této oblasti neorientují, mají své poradce, odborníky, rozsáhlý aparát, se kterými svá vyjádření konzultují. Zdá se ale, že většina z nich tyto hranice nezná a dává přednost titulkům novin. Očekával jsem, že alespoň v činnosti správy tohoto státu, práci politiků především pro práci zpravodajských služeb existují bariéry, které prostořekost politiků regulují. Zdá se, že jsem bláhový. Obava z toho, že pokud zveřejním utajovanou skutečnost, mohu se dopustit až trestného činu, očividně nefunguje.
Nerespektováním pravidel politici vytvářejí mnohdy falešný obraz funkce institucí, kterým se také, ne náhodou, říká „tajné služby“. Politici se zvolením či jmenováním do exekutivních funkcí ze zákona stávají osobami s plnou důvěrou v jejich bezpečnostní spolehlivost (zatímco státní úředník musí absolvovat složitý systém bezpečnostní prověrky Národním bezpečnostním úřadem, oni jsou, bohužel, složitého řízení ušetřeni).. Tento „vteřinový přerod“ z laika na osobu důvěryhodnou se mnohdy děje bez jakékoliv osvěty vůči těm, kterých se tento proces týká.
Třeba spoléhají na to, jakým způsobem se politici vypořádali s podobnými situacemi v minulosti. Za únik tzv. Kubuceho zprávy, kterou v přestávce utajeného jednání výboru nechali někteří poslanci na stole, se odbylo směšnou finanční pokutou, jinak se nic nestalo. A autor této blamáže, plk. Kubice byl ODS „za odměnu“ jmenován ministrem vnitra. Tak čeho se obávat?
Dnešní situace je ale jiná. Prostořekostí, vytvářením pocitů jak stát ochotně platí za unesené osoby, ohrožují politici nejen dotčené osoby, vyjednavače, zpravodajce, ale i mnohé občany, které v rizikových zemích pobývají, mnohdy nikoliv jako turisté, ale jako pracovníci v různých misích či diplomatických službách.
Politici se tak dopouští chování velice kontroverzního. Ne všichni, ale mnozí říkají víc než by měli. Je rozdíl v právu na informace pro veřejnost. Každý rozumný člověk tuto hranici pochopí a věčné kverulanty stejně nikdo nepřesvědčí, že nežijí v říši zla.
Mě děsí něco jiného. To neexistují analýzy a prognózy vývoje různých procesů, například všudypřítomného problému uprchlictví a migrace? Vždyť nesporně přinášejí mnohá rizika, od překonání hranice schopnosti zemí EU poskytnout uprchlíkům na svém území přijatelné podmínky po neuvážlivé přehlížení volného pohybu ekonomických migrantů a nelegálů, otálení s realizací opatření k navrácení migrantům do zemí odkud přišli.
Teprve jakoby za pochodu, v průběhu posledního roku, přikládáme význam mezinárodním úmluvám, diskutujeme, jak má fungovat Schengenská úmluva, jak mají být realizovány Dublinské úmluvy, jak je nezbytné registrovat příchozí, proč nefungují hotspoty, vnější ochrana hranice. Evropská komise organizuje různá setkání, od Valletty po Bruselská jednání rady. Je mnohdy žalostné, jak se chová Evropská komise a vytváří nefunkční modely různých pokusů o relokaci, jak se zapomnělo, jaká pravidla rozhodování přinesla Lisabonská smlouva, jaká má být a jaké je role FRONTEXu, jak zřídit Evropskou pohraniční stráž. Vlak nám ujíždí. Hádáme se, zda podat žalobu na relokace jako Slovensko, ale rozhodnutí lze očekávat až v roce 2017. Co dodat.
Přitom svatý otec František navštívil například ostrov Lampeduza již 7. 7. 2013, tedy téměř před třemi roky. Již tehdy byla migrace a ztráty mnoha lidských životů mementem, které však nikoho příliš nezajímalo. Uprchlictví a migrace zde klíčila nejméně pět let a že se její vývoj a počet osob urychluje a násobí lze predikovat nejméně roky dva. EU, zahlcena řešením Řecké krize oslepla k jiným problémům a nyní jen stěží své opoždění dohání. Žádnou prognózu jsem nečetl, ani jaký vliv bude mít tato situace na možnou radikalizaci různých skupin obyvatel.
V této rozjitřené situaci válečných konfliktů na blízkém východě, což přináší mnohá rizika, třeba terorizmu ale tam přece patří i únosy občanů bych očekával, že se politici i moc výkonná shodne na obrysech možných řešení. Že bude korigovat kyvadlové efekty od hranice intolerance až xenofobie k nedomyšlené nereálné otevřenosti stylu „dvoře jsou dokořán, všichni jste vítáni“. A že budou poučeni o již zmíněných informačních bariérách.
Nějak se to ale nedaří. Složitá doba zvyšuje zájem médií odhalovat stále nová a nová rizika doby. S nadšením média komentují vlomení se podivných skupin do soukromé pošty premiéra, ač bublina splaskla, když zjistila, že nic „pikantního“ natož utajeného neobsahuje.
Médiím nelze mnoho vyčítat. Některé informace vedou k procitnutí, že harmonická doba absolutního bezpečí je jen klam či útlum. V kontextu teroristických ataků média odhalují nejen pozadí pařížských útoků ale i skutečnost, že „hlavní město EU Brusel“ má tak hloupou právní úpravu prevence terorizmu, že nesmí mezi 22 hodinou večerní a pátou hodinou ranní konat vlastně nic, ani domovní prohlídky. Odhalují též fakt, že koncentrace migrantů, kteří neznají naše prostředí, vede až ke kriminálním činům a sexuálnímu obtěžování, ať to bylo tím, že vypili tři panáky kořalky nebo jinou příčinou.
Po tvrdé kritice některých zemí ze strany Evropské komise a některých zemích na adresu nových východoevropských členů EU se najednou situace mění. Mnohé otevřené, migranty vítající země se uzavírají, například Německo, Švédsko, Dánsko, Británie. Všichni se modlí k Turecku, ač tuší, že modlitba nebude vyslyšena. Nábožensky a etnicky počátkem dvacátého století rozoraný blízký východ není schopen sám od sebe v umělých útvarech nalézat řešení a světové velmoci se hádají, jaké cíle na letecké střelnici mají ničit a zapomínají, že těsně vedle jejich cílů jsou, jak kdysi řekl Švejk, „obyčejný lidi“.
Na skepsi není čas. Poslední události řešení výměny rukojmí za špiony či informace o výši vyplaceného výkupného za dvě unesené ženy a jejich přímý přenos do médií je ale již za hranicí rozumného. Zklamal mě pan prezident, který nechápe, že byť již byla v médiích zveřejněná je přece jen rozdíl, když ji pan prezident v přímém přenosu cituje a vlastně potvrdí.
Mnozí působí dojmem, že zatímco mnozí ministři se snaží jednat uměřeně a o záležitostech zbytečně nemluví víc než je třeba (Zaorálek, Chovanec), další prozradí vše (Stropnický) a třetí považuje za nutné oznámit svůj verdikt na tiskové konferenci, ač by třířádková tisková zpráva postačila (Pelikán). Do toho pan prezident prozradí, že již dávno dostal dopisy od únosců, ke cti mu slouží, že si byl vědom nutnosti informaci utajit. Zaplať Bůh, že premiér je ve svých vyjádřeních zdrženlivý a uměřený a nehrne se k senzačním odhalením. Prostě cestou Úřadu vlády požádal o prověření a zjištění zdroje případného úniku utajovaných skutečností. A podle výsledku se rozhodne, co dál. Ale dík této uměřenosti je naopak kritizován za to, že se do divokých rejů nezapojuje. Zaplať Bůh že alespoň premiér neztrácí soudnost.
Homo sapiens politicus je zvláštní druh zasluhující ochranu a toleranci. Tak jaký je vlastně smysl této mé úvahy?
Mám obavy, že jediným efektem, kromě koaliční krize, kdy KDU ČSL ústy svého předsedy žádá hlavu ministra Stropnického, opozice sbírá hlasy pro (předem marnou?) ústavní žalobu na prezidenta pro vlastizradu, se vše svede na někoho třetího.. A aby alespoň něco politici změnili, svedou vše na neschopnost policie, zpravodajských služeb, zamíchají jimi personálně, změní jejich kompetence, nenechají kámen na kameni a tak vlastně celý systém oslabí. Mám osobní zkušenosti z práce ve státní správě, včetně práce s utajovanými skutečnostmi. Zajímalo by mě, zda a jak byli poučení členové bezpečnostní rady státu, jak funguje příslušný výbor na Úřadu vlády. Vzpomínám, jak na zasedání vlády v době krátkého premiérování Stanislava Grosse kdosi navrhoval, aby ta která (v podstatě ekonomická) informace byla utajena. Premiér řekl: „Nesouhlasím. Sotva ji utajíme, tak ji někdo sdělí médiím.“ Tedy nic nového pod sluncem?
To je bláhové. Bohužel řešení konfliktů ve světě nebude otázkou několika let. Kombinace válečných střetů, následné migrace a uprchlictví a bohužel i rizika únosů by si zasloužila také změnu přístupu některých členů vlády, politiků, senátorů. A rozum médií. Ale to po všech zmíněných asi chceme moc. Kancelář prezidenta ignoruje, že ji vede člověk bez bezpečnostní prověrky. Zpravodajci plnili úkoly šéfky premiérova sekretariátu. Zpravodajec si naběhne advokátovi, který za úplatu nabídne pět osob k únosu, ať úmyslně nebo svoji naivitou. Chce to studenou sprchu, vystřízlivět a uvědomit si, že politické soupeření má své bariéry. A že je třeba umět řemeslo.
Psali jsme:
JUDr. Ivan Přikryl
autor: PV
