Bohuslav Sobotka spěchá, aby dal najevo svou loajalitu vůči Evropské komisi. Chce pondělnímu jednání vlády předložit tak zvaný fiskální pakt. Ten je předmětem sporu mezi českými politickými stranami, ostatně jako všude v Evropě. Oč jde?

Je to důsledek přijetí eura. Euro bylo nahlíženo dlouho jako úspěšný projekt. Od roku 1999 do roku 2010 se podíl eura v balíku rezervních měn zvýšil o 11%, zatímco dolar nějakých 9% ztratil. (Analýzy se samozřejmě liší, ale tendence je shodná.) Mělo dát Evropské unii ty výhody, které dává USA dolar. Tedy mít v našem prostředí světovou měnu, platidlo s širším využitím a zázemím, než jsou národní měny. Fakt, že s Lisabonskou smlouvou získala EU mezinárodně právní subjektivitu, dal Evropě možnost začít využívat evropské cenné papíry (eurobondy) jako dodatečný zdroj financování (například u infrastrukturních a vědeckovýzkumných projektů, jako je tomu v USA s federálními bondy). Tomu se ovšem v obavě před možným zneužitím eurobondů brání zejména Německo.

Já sám jsem při různých příležitostech od roku 2004 využití eurobondů prosazoval (například na slyšeních s místopředsedou EK a komisařem pro průmysl Güntherem Verheugenem), ale znemožňovala to prý neexistence mezinárodně právní subjektivity EU. Tu nyní, po Lisabonské smlouvě máme. Teď se vymlouvají na špatnou fiskální disciplínu zejména jižních zemí EU.

Ale klíčovým problémem eurozóny je fakt, že normální měna má dva pilíře své stability: monetární (tedy měnovou) politiku a fiskální politiku (tedy daňovou základnu). Euro se od samého počátku opírá jen o monetární politiku, protože daňová politika je (s výjimkou šesté směrnice o DPH) plně v kompetenci národních států. V EU máme systémy s převahou daňové progrese, tedy přímých daní, stejně jako země s převahou nepřímých daní (DPH a spotřební daně). Jen na okraj: DPH pro její správní (nákladovou) náročnost některé země odmítají, například USA nebo Austrálie. Nepřímé daně mají tu nepříjemnou stránku, že dopadají diskriminačně na nižší příjmové vrstvy (zejména spotřební daň) a vykonávají jistý inflační tlak, kterému se centrální banky zpravidla brání politikou „drahých peněz“ a ta podvazuje ekonomický růst. Jenže Evropská centrální banka byla nucena opustit politiku „drahých peněz“, protože od roku 2008 čelíme krizi a začala tedy peníze „zlevňovat“.