To nemluvím o tom, že státní tajemník Casaroli v osmdesátých letech v jednáních se svým protějškem Vladimírem Janků vyloučil majetkoprávní požadavky římskokatolické církve vůči československému státu. Ale časy se mění a církev nastolila salámovou taktu při sledování svých cílů. Pamatuji si též, že Federální shromáždění ČSFR schválilo „výčtový zákon, kterým se restituovaly majetky církví a náboženských společností“. Bylo to 1. srpna 1991. Kardinál František Tomášek, kterého jsme i my ateisté milovali pro jeho lidskost, tehdy ocenil vstřícnost státu a řekl, že to je poslední nárok, který církev vznesla. A nyní přišly takzvané restituce církevního majetku s přesunem valastnictví na někoho, kterému nikdy v plném slova smyslu nepatřil. A podle kanonického práva je ekonomicky církev spravována jednotně. Takže tento majetek bude vlastně spadat pod vatikánskou centrálu.
Co se bude dít dále, o tom asi ví nejvíce vedoucí správy majetku pražském arcibiskupství Karel Štícha, který je zároveň činný v realitních firmách Duplicatus Real 24. Půjde o miliardy, které se dají vydělat na operacích s pozemky a lesy. Kromě finančního odškodnění, které se vyšplhá s léty na řád přes 130 milard. Dal jsem si tu práci a zmapoval majetkové nároky církve,ale mých znalostí nikdy nevyužila ani má vlastní strana. Jakou hodnotu má tato údajná restituční tečka za letitými spory, ukazuje to, co dorazilo ze svatovítské kapituly na Správu Pražského hradu v srpnu 2013. Kapitula, údajně bez vědomí a souhlasu pražského primase Dominika Duky, požaduje devět objektu a deset pozemků na Pražském hradě.
Třeba má ale církev s takto nabytým majetkem ušlechtilé plány. Vzpomínám si na příběh jednoho svatého. Jmenoval se svatý Kryšpín a kradl usně, aby z nich vyráběl pro chudé boty. Co se získaným majetkem podnikne církev?
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
autor: Miloslav Ransdorf