Z fakt vypreparoval příběh, uměl ho podat a zaostřit směrem k dnešku. Dokázal i přiznat, že se mýlil, jak se vyslovil o své knize, věnované Kosmově kronice. Jeho provokativní článek o konci národních dějin na Národní třídě kdysi vyvolal mezi intelektuály dost vášnivou reakci. Stejně jako jeho provokativní teze, že František Palacký vymyslel český národ.
Diskuse o těchto tezích je i diskusí o moderně a postmoderně. Postmoderní diskurs pracuje s představou, že všechny diskursy si jsou rovny. Že pravda je v podstatě konvence, dohoda vědců, že něco jako objektivní pravda neexistuje. Stejně tak postmoderna odepisuje myšlenku jakékoli zákonitosti v historickém procesu a také ideu pokroku. Epochy jsou centrované do sebe a vzájemně nesouměřitelné. Tento zhruba načrtnutý obraz v detailech má sice trhliny, ale to u zkratek bývá. Ale v zásadě je prý tady podle François Lyotarda konec velkých vyprávění.
Nikdy jsem se netajil tím, že podle mne postmoderna klade dobré otázky, ale její odpovědi jsou neadekvátní. Pokládal jsem a pokládám rozmývání identit za chybu a multikulturalismus za chybnou strategii. Naši dobu beru naopak jako značnou příležitost pro velká vyprávění. Pro nové aktivizující mýty. Pro něco, co Američané nazývají „pioneering spirit“. Průkopnický, pionýrský duch. Pro šaldovské pojetí kultury jako přesahování daného, jako neustálého posouvání hranic možného a třeba i troufalého vyzývání nemožného.
Palackého pojetí národních dějin je prý svazující. Palacký stýkání a potýká ní Čechů a Němců bral jako stýkání a potýkání principů svobody a řádu. Oba jsou oprávněné a podle Palackého směřují k smíření. Tedy žádný slepý šovinismus. Kdo tvrdí opak, ať nahlédne do dvou vynikajících monografií, které nyní o Palackém máme od Kořalky a Štaifa. Palacký mluvil sice o postupu „centralizace“ ve světových dějinách, ale také o tom, že tato tendence je vyrovnávána tendencí k „ozvláštnění“, individuaci a to je pole pro emancipaci národů. Palackého by ani dnešní globalizace nepřekvapila. Pracoval sice s dialektikou polaritních protikladů, v jeho horizontu nebyla hegelovská kategorie zprostředkování, ale intuitivně se tomuto klíčovému interpretačnímu nástroji moderní doby blíží. Byl to opravdu náš největší historik, jehož formátu zatím nikdo jiný nedorostl.
Co se stalo po roce 1989? Rozpadly se systémy, kde klíčovou integrační roli hrály universalistické ideologie. Vzniklo ideologické vakuum a do něj pronikají náhradní ideologie, zabarvené silně nábožensky nebo nacionálně. Paradoxně tak vzniká půda pro nový nacionalismus, jehož nebezpečí Západ včas nepostřehl a stává se občas při svých mocenských kalkulacích zajatcem lokálních nacionalismu (viz příklad Bosny a Kosova). Nejdůležitějších jevem dneška je ale globalizace. Je příznačné, že vůbec první člověk, který na toto téma myslel a psal, byl Karel Marx. Globalizace je v silovém poli jeho myšlení. Oskar Negt má pravdu, tvrdí-li, že kapitalismus, odpovídající logice a rámci Marxových analýz, je tu teprve nyní. Proto ani marxistická analýza historického procesu není odbytý příběh, jak by někteří chtěli.
Psali jsme:
Díky své profesi se téměř denně stýkám s mnoha lidmi z různých národních kultur. A mohu říci, že pro nikoho z nich není vlast nevětraným pelechem, jak jsme si v podivném kontextu zaznamenali od Václava Havla. Vlast je pospolitost specificky utvářené práce tak, jak to vyjádřil Vladislav Vančura. Ten soudí, že národnost není tak málo. Není to jen tklivé nebo hrdé vzpomínání, nýbrž i vědomí všeobecné pospolitosti, citový přízvuk, odlišný způsob práce. Jsem rád, že žiji v době, kdy se Evropa integruje. Právě v tomto kontextu mohu vnímat a také silně vnímám humanistické hodnoty naší kultury a onen vančurovský „odlišný způsob práce“. V konfrontaci mezi Havlem a Vančurou dávám tedy jednoznačně přednost Vančurovi. Národní dějiny na Národní třídě rozhodně neskončily a má je tu nová šance pro velká vyprávění.
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf
