Neznám člověka, který by zůstal lhostejný k tématu církevních restitucí. Drtivá většina občanů s nimi sice nesouhlasí, ale jejich názor vrcholní politici přehlížejí. O referendu si můžeme nechat jen zdát. Ostatně, když se občané nesměli vyjádřit dokonce ani k rozpadu své vlastní republiky, proč by jim mělo být dovoleno kafrat do (kolikátého už) přesunu státního majetku.         Svůj minulý článek na téma restitucí jsem skončil slibem, že napíšu stručný přehled vzniku a historie církevního majetku (ZDE). Tady je a jsem přesvědčen, že přemýšlivého čtenáře zaujme.

Římskokatolické církvi dělal a dělá problém dědictví prvotní církve a prvních křesťanských staletí. První křesťané žili v představě, že Ježíš obnovil jednotu lidstva jako rodu, že lidé tvoří rodovou jednotu a z toho vyplývá společenství statků. Pro rané křesťanské myslitele byl majetek (zejména ten soukromý) porušením přirozeného práva.

To změnil až ve 13. století Tomáš Akvinský, který z majetku učinil dodatek k přirozenému právu. Dobový spor o to, zda byl Ježíš chudý, byl především sporem o to, zda má mít církev majetek. Ozvěny těchto rozepří znají čtenáři a filmoví diváci z Ecova Jména růže. Biskup Richard Fitz Ralph přišel s teorií správcovství- podle něj církev může pouze spravovat statky, které patří chudým.

Od kodifikace římského práva v 6. století se nakonec ustálilo pojetí, že vlastnictví v plném a pravém smyslu má čtyři atributy, z nichž církev splňovala jen jeden- držbu. Proto církev nemohla majetek, který spravovala, zastavovat ani prodávat. To mohl pouze panovník.

V rovině teorie měla církev s majetkem problémy, v rovině praxe ne. Před husitskou revolucí církevní subjekty vlastnily podle některých analýz nejméně třetinu pozemkového majetku v českém státě. Po revoluci to bylo už slabší. Výrazně si polepšila až v během pobělohorských majetkových přesunů a konfiskací.

V pobělohorské době na sebe byly trůn a oltář úzce navázány, což se projevilo např. v tom, že církev dostala od panovníka nesmírně lukrativní solný monopol (do roku 1767). Za poplatky z něj si mohla kupovat pole a nemovitosti, ovšem i k těm měla pouze právo držby. Ani po Bílé hoře nebyly statky (pole a nemovitosti) v pozemkových knihách napsány na církev jako na instituci, nýbrž na jednotlivé subjekty- fary, děkanáty, kostely, biskupství, řády.  Římskokatolická církev dále měla příjem i z poplatků za veškeré náboženské úkony, což v praxi znamenalo třeba to, že když Žid nechal obřezat syna, musel jí za to zaplatit.

Josef II. a jeho ministr Kounic, kteří se snažili podřídit církev státu v materiální rovině i ve vnitřním životě, moc úspěšní nebyli. To nic nemění na faktu, že právo platné v habsburské říši považovalo církevní statky za něco, co náleží státu, resp. monarchii. Církev nadále nemohla svobodně nakládat s majetkem, pronajímat jej nebo prodávat.   

Pohled na církevní vlastnictví jako neplnohodnotné převzala i rakousko- uherská správa 18. a 19. století. Tak vyznívají i rakouské zákony z roku 1874, kdy habsburská říše už měla parlamentní systém. Římskokatolické církvi to zjevně nepřekáželo, protože si k habsburské monarchii uchovávala stále těsný vztah, který jí vydržel i během 1. světové války.