Druhá světová válka byla svědkem vítězství „spojeneckých mocností“ nad „mocnostmi osy“, jak se (snad ještě) učí už na základních školách. Je to pravda, ale důležité je uvědomit si, jaké byly mezi státy osy významné rozdíly. Stejně tak i mezi státy spojenců. Například Francie a Jugoslávie byly součástí bloku spojeneckých mocností. Jenže čí režim v nich byl legitimní? Pétainův, nebo de Gaullův? Paveličův, Titův či Michailovičův? Ostré rozdíly mezi těmito entitami nemá smysl zastírat. Nelze přehlížet ani rozpory a odlišné zájmy Sovětského svazu, Britského impéria a USA. A co Pétain, Hitler a Hirohito? Byli to spojenci, o tom nemůže být pochyb, ale sbližovali je jen vnější nepřátelé. Vnitřní struktura oněch zemí byla odlišná. To platí i o Hitlerových fašistických spojencích v Evropě: byl tu Mussolini, ale také Franco, Pétain a Pavelič.
Zatímco Hitler a Mussolini byli svým způsobem ateisté (a dokonce fanatičtí anti-klerikalisté), Franco, Pétain a Pavelič byli oddanými římskými katolíky. Papežství se nikdy nestavělo úplně pozitivně k sekularistickým nacionalistickým a socialisticky se tvářícím idejím Hitlera nebo Mussoliniho, ale plně podporovalo Franca, Paveliče a Pétaina (o španělském a portugalském fašismu jsem napsal studii Průměrní lidé v roli diktátorů, Sborník Muzea dělnického hnutí II, Praha 2009). Hitler a Mussolini měli masovou oporu u malé buržoazie a pracující třídy, zatímco Franco, Pavelič a Pétain mohli počítat se souzněním se zájmy finanční elity a šlechty a Hitlera k moci přivedly silné kapitálové kruhy. Ve Francii mělo pétainistické hnutí vždy velmi silný, téměř monarchistický étos a bylo proti republikánským a revolučním tradicím roku 1789. V hloubi duše se samozřejmě ateisticko-populistické a papežsko-monarchistické skupiny nezbožňovaly. Ale sjednotila je společná nenávist k židům, bolševikům, Rusům a ortodoxním křesťanům obecně, spolu se silně reakční ideologií.
(K nedávné šarvátce v naší Poslanecké sněmovně o vztahu fašismu a katolické církve je možné říci, že Dominik Duka se právem chopil dokumentu Pia XII. Mit brennender Sorge /1937/. Pochybuji ale, že by rozhodně a upřímně odsoudil i fašismus Francisca Franca Bahamonde, když Franco měl v úmyslu vybudovat katolický organický společenský řád. Řekl bych, že tady žádná horlivost od Duky nehrozí).
Drang nach Osten není jen věcí nacistů
Jak „ateisticko“-populistická, tak papežsko-monarchistická frakce měly společné velmi silné nutkání k tahu na východ, „Drang nach Osten“. Obě se považovaly za nositele kultury “divokým barbarům“ v rozlehlých prostorách Východu. Hitler se nechal unášet i tím, že v Sovětském svazu byl velmi vysoký počet židů v bolševické straně, ve státním aparátu i v armádě (a proto mluvil o žido-bolševismu), zatímco papeženci nenáviděli židy, ateisty a ortodoxní křesťany prakticky stejně (Franco rád mluvil o „conspiración judeo-masonica pagada con el oro de Moscú“, čili „žido-zednářském spiknutí, placeném zlatem z Moskvy“).
Hitler se díval na východ, aby poskytl půdu a otroky své panské rase, panskému národu (Herrenvolk), ale militantní stoupenci papežství viděli fantastickou příležitost, jak konečně podrobit „fótiovské schizmatiky“ Římu (schizma v 9. století je spojeno s učeným patriarchou Fótiem). Již v předvečer první světové války papež Pius X. (který byl svatořečen v r. 1954) pronesl: „Rusko je největším nepřítelem (římské) církve“ a „pokud Rusko zvítězí, pak zvítězí schisma“ (nezapomínejte, že podle římské doktríny jsou tito lidé neomylní, když mluví z biskupského stolce /ex cathedra/ ve jménu církve a v záležitostech víry). Takže tato dvě původně velmi odlišná hnutí spojila síly a sjednotila se proti arcinepříteli Rusku (ať již ateistickému, židovskému, bolševickému nebo ortodoxnímu – to jim bylo jedno).
V prostředí na východ od Polska se tento pestrý koktejl předsudků a nenávisti ujal mezi ukrajinskými nacionalisty, zejména pak na západní Ukrajině. Jeho ztělesněním se stal muž zvaný Bandera.
Stepan Andrijovič Bandera se narodil v obci Staryj Uhriniv 1. ledna 1909 v Haliči a byl zavražděn 15. října 1959 v Mnichově. Byl jedním z šesti dětí řeckokatolického kněze. Když mu bylo třináct let, jeho matka zemřela a rozhodující vliv na jeho formování měl nacionalistický otec. Od roku 1919 studoval Bandera na ukrajinském gymnáziu ve Stryji. Dokončil ho roku 1927. Už jako mladý člověk se politicky angažoval a roku 1929 se stal členem Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), která si dala za cíl ukrajinskou samostatnost, a byl posléze jejím dlouholetým předsedou. Bandera působil na území, které patřilo Polsku, a jako velitel prosazoval i teroristické akce a atentáty na polské činitele. V roce 1934 se podílel na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého. To mu vyneslo trest smrti, který byl o něco později změněn na doživotní trest odnětí svobody. O podvratné činnosti banderovců na Podkarpatské Rusi v letech 1938-1939 by mohli vyprávět i naši historici (z území, které si nárokovali ukrajinští nacionalisté, mělo Československo 2%, Rumunsko asi 3%, Polsko asi 20% a Sovětský svaz asi 75%). Část bojovníků z banderovských řad se cvičila na území Slovenského štátu pod dozorem instruktorů SS s cílem, aby pronikli na polskou Ukrajinu a tam pomáhali porážce Polska.
Z vězení se Bandera dostal až po porážce Polska díky Němcům. V tomto roce se OUN rozdělila na dvě části. OUN-B, vedená Banderou, byla daleko radikálnější, pokud jde o používané prostředky, a Němce viděla jen jako podmínečného partnera v případech, kdy se jí to bude hodit. OUN-M, vedená Andrijem Melnykem, sledovala linii diktovanou Němci a vnímala Německo jako svého strategického partnera. Po napadení Sovětského svazu Německem Bandera využil situace a 30. 6. 1941 vyhlásil ve Lvově samostatný ukrajinský stát. Jeho premiérem měl být Jaroslav Steck (historikové tvrdí, že jeho antisemitské postoje jsou dobře doložitelné). Bandera se dohodl s Melnykem, který učinil prohlášení samostatnosti v jiné části Ukrajiny. Po dvanácti dnech Němci ukrajinské předáky zatkli, odvezli je do Berlína, donutili je deklaraci nezávislosti odvolat a poslali je do koncentračních táborů. Banderu do Sachsenhausenu (jiné zdroje uvádějí i Osvětim). Na podzim 1944 ho propustili a zagitovali ke spolupráci. Bandera pak řídil Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), která byla aktivní na západě Ukrajiny až do začátku padesátých let 20. století. Bandera řídil UPA i ze svého mnichovského exilu. Na vrcholu své činnosti měla UPA asi 35 000 mužů a mezi její oběti se řadí například sovětský armádní velitel v čele 1. ukrajinského frontu N. F. Vatutin.
Bandera věřil ve Třetí světovou válku, kterou měli proti Sovětskému svazu vyhrát Američané. Podle polských historiků UPA (vytvořená na jaře v létě 1943) zlikvidovala fyzicky 100 tisíc Poláků, Židů a Čechů v oblasti Volyně. Půl milionu Poláků bylo nuceno kvůli tomuto násilí z regionu uprchnout, jak před časem připomněl i polský prezident Komorowski (iDnes, 24. 7. 2013). Stepan Bandera tento teror nikdy neodsuzoval, nýbrž ho výslovně schvaloval. Ozbrojeným silám SSSR, Polska a Československa se podařilo potlačit oddíly UPA v roce 1947. Některé hloučky banderovců v horách vydržely až do poloviny padesátých let. Části banderovců se podařilo dostat přes Československo do americké okupační zóny. O bojích s banderovci na československém území a o jejich síti viz Václav Slavík, Pravá tvář banderovců, Orbis, Praha 1948. Na našem území se ještě v roce 1948 vyskytovaly jednotky banderovců na 120 místech (od 1. 5. do 20. 9. 1948). Slavík dokumentuje i fakt, že existovala součinnost jednotek SS, hlinkovců a banderovců.
Násilí plodí násilí, a tak 15. 10. 1959 Stepana Banderu stihla smrt před jeho domem v Kreitmayerstraβe. Jeho vrahem byl agent KGB Bohdan Stašynskyj.
K Banderově odkazu se ukrajinští nacionalisté hlásí dodnes. I ukrajinský státní znak je blízký „trojzubci“ banderovců, což jsou stylizovaná písmena V U V (na stranách V, uprostřed U a má to být zkratka Ukrajina Vladimíra Velikého). Ukrajina Vladimíra Velikého je vyjádřením snu o teritoriálním rozšíření Ukrajiny.
Viktor Juščenko byl oslavován jako muž demokracie a pamatuji si, jak řada lidí na znamení podpory takzvané oranžové revoluce při jeho projevu v Evropském parlamentu ve Štrasburku měla na krku oranžové šály. Tento Juščenko udělil 22. ledna 2010 Banderovi titul Hrdina Ukrajiny „za obranu národní ideje a boj za nezávislý ukrajinský stát“. Vysoké ocenění převzal z rukou Juščenka vnuk Stepana Bandery. Juščenkův akt kritizovalo nejen Rusko, ale i antifašistické a odbojové organizace, mimo jiné i na Slovensku, kde banderovci také zanechali krvavou stopu. Zato předsedkyně české Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová demonstrovala svůj rozhled tím, že Juščenkův čin komentovala slovy „zaplaťpánbůh za to, že učinil ten krok“. Za Janukovyče pak Banderovi titul Hrdina Ukrajiny odebral v lednu 2011 oblastní soud v Doněcku. Banderovci byli zhusta podporováni řeckokatolickou církví, z níž pocházel i sám Bandera. Proto byla v SSSR zakázána a znovu povolena až za Gorbačova. U nás byla obnovena v době Pražského jara.
Na stránkách Parlamentních listů jsem se dotkl i „ukrajinské“ divize SS Galizien (u příležitosti nedávných oslav této divize ve Lvově). Podotýkám, že v rámci Druhé světové války patřila k nejkrutějším a nejzavilejším. Někteří autoři soudí, že nejodpornější zvěrstva druhé světové války nebyla spáchána Hitlerovými silami, dokonce ne ani SS, ale těmi, kteří byli podníceni a inspirováni Vatikánem: chorvatskými Ustašovci Ante Paveliče (viz třeba tábor Jasenovac) a ukrajinskými nacionalisty (velmi silné je vylíčení poměrů v táboře Treblinka, které podal Richard Glazar, Treblinka: slovo jak z dětské říkanky, GplusG, Praha 2012; dozorci v tomto táboře byli právě ukrajinští fašisté). Roman Šuchevyč, oslavovaný v květnu ve Lvově při pochodu na oslavu SS divize Galizien, udělal se svými jednotkami z východní Haliče a Volyně peklo, kde bojoval nakonec každý s každým. Ustašovci a Banderovci byli posléze poraženi. Poměrně dost jejich členů přežilo válku a v klidu žilo v západních zemích, většinou v USA a v Kanadě. Tamější moc je držela mimo skutečnou politiku v době studené války, ale bylo možno je kdykoli v případě potřeby aktivizovat. A opravdu, po skončení studené války přišla jejich příležitost: jak při rozkládání Jugoslávie, tak při proměně ukrajinského prostoru. Banderovci založili v roce 1972 v Kanadě nakladatelství Litopys UPA a dnes, v nových podmínkách, toto nakladatelství šíří oslavné publikace o Banderovi a bojích UPA. Od roku 2000 existuje v místě Banderova narození o jeho muzeum (ředitel Stepan Lesiv).
Pro dnešek skončíme. Brzo v PL najdete závěr článku s kapitolami Kam kráčí Ukrajina?, Je násilí neodvratné? Co chce Rusko? a Co chce Západ?. Zatím děkuji za pozornost.
Psali jsme:
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Miloslav Ransdorf
