Na příkladu migrační vlny se totiž dá názorně ukázat, proč je kritika Realistů vůči starému stylu vládnutí oprávněná a jak by měla vypadat skutečná alternativa. K zastaralému vládnutí patří to, že politici na výzvy reagují opožděně a používají polovičatá opatření. Nejpřímější a nejúčelnější řešení zvolí, až když není vyhnutí.
A proto Itálie od vypuknutí migrační krize v létě 2015 neplnila svou povinnost hraniční země unie. Řím se místo na kontrolu vnější hranice EU soustředil na posílání ekonomických migrantů z Afriky a Blízkého Východu nejkratší cestou na Sever. Italská vláda se tím vyhýbala nepohodlným rozhodnutím. Přesně totéž dělala i německá kancléřka. Angela Merkelová odůvodnila otevření hranic tím, že by prý německá veřejnost nesnesla ošklivé scény spojené s uzavřenou hranicí. Ve skutečnosti se ona sama bála, že nemá dost síly provést a ustát tvrdé, ale pro blaho země nezbytné politické rozhodnutí; že prostě ohrozí svou vlastní moc.
Italská vláda chránila svoje „dolce far niente“ (sladkou nečinnost) tím, že ekonomické migranty posílala do Německa a Merkelová chránila svou moc, tím, že hodila generacím Němců na krk statisíce přistěhovalců z civilizačně nesourodého kulturního okruhu.
Přes dva roky to fungovalo. Ale v roce spolkových voleb ohrožují moc Merkelové negativní důsledky migrační vlny, které na Německo dopadají. Proto se již kancléřka neodváží přijímat ekonomické migranty s dosavadní lehkomyslností.
S odstupem nejdůležitější roli pro změnu italské politiky však hráli obyčejní lidé ze zemí Visegrádské čtyřky, kteří rozhodně odmítli přijímat ekonomické migranty z nesourodých civilizačních okruhů. Výčitky a vydírání ze strany západoevropských zemí jejich postoj nezměnily a stále větší množství migrantů zůstávalo v Itálii. Tak nastal bod zlomu.
Jakmile římská vláda pochopila, že pohodlnou pozici průjezdní země ztrácí a že musí konečně jednat účelně a účinně, šlo všechno najednou ráz na ráz. Během 24 hodin se 2. srpna 2017 rozhodl jak italský parlament, tak i senát povolit vojenské operace v libyjských vodách. O podporu italského válečného námořnictva prý požádala sama Libye a Řím žádosti vyhověl. Můžete si tipnout, kolik Italové za tuto „žádost“ zaplatili. Je totiž vice než jisté, že povolení Libye pro italské vojenské operace si Řím mohl koupit již mnohem dříve. Ale jak jsem řekl úvodem. Liknaví a ustrašení politici uhýbali a zkoušeli pro sebe snazší cesty.
Nebývalá rozhodnost italské vlády se projevila i v tom, že Řím donutil šest z devíti nevládních organizací podepsat kodex chování omezující jejich operační možnosti při záchraně migrantů. Nejdůležitější bod je to, že již nesmějí nabírat migranty přímo z lodí pašeráků u libyjského pobřeží. Jedné z neziskových organizací, která kodex chování nepodepsala, byla jejich loď zadržena v přístavu.
Co bude dál? Buď dojde k dramatickému poklesu počtu ekonomických migrantů směřujících přes Itálii do Evropy velmi brzy, anebo se tak stane po té, co některá italská vojenská loď použije proti pašerákům lidí své zbraně.
Masová migrace do Evropy tak odeznívá s dvouletým zpožděním. Kdyby v Evropě vládli odpovědní a energičtí politici, tak vůbec nemusela začít.
Petr Robejšek, zakladatel a mentor
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
