Přijmeme-li je, zachráníme mnohým z nich život, neboť tak nám přikazuje humanita. Ale současně tím postupně zničíme svou vlastní evropskou identitu. Je příští konec tisíce let staré křesťansko-židovské Evropy a její kultury adekvátní cenou?
Otázkou ovšem je, kdo by měl vlastně zachraňovat tyto imigranty, proudící po statisících z krizových oblastí do Evropy? Solidární schengenské státy, nebo ti, kteří krize v oblastech, odkud imigranti přicházejí, zažehli?
Ti, kdo podpořili britsko-americkou intervenci v Iráku v roce 2003 kvůli imaginárním chemickým zbraním Saddáma Husajna?
Nebo strůjci britsko-francouzské intervence v Libyi, při které došlo, v zájmu demokracie a ropných kontraktů, k odstranění Muammara Kaddáfího? Výsledkem jejich počínání je totální chaos, vládnoucí od pádu diktátora v této severoafrické zemi. O moc zde bojují 2 znepřátelené vlády, v zemi vznikly milice hlásící se k Islámskému státu. A rozvrat země hraje do karet pašerákům lidí, jejichž lodě kotví v libyjských přístavech. Neboť násilí, chaos a zvůle vyhání miliony lidí z jejich domovů.
A stejné je to v Sýrii, kdysi kvetoucí a jediné sekulární arabské zemi, kde za roky občanské války zemřely statisíce obětí a odkud do okolních států před sektářským násilím musely utéct čtyři miliony Syřanů.
Kloním se k názoru, že o uprchlíky by se měly postarat především vlády těch států, které se na destabilizaci jejich zemí i zničení jejich domovů podílely.
Souhlasím s premiérem Bohuslavem Sobotkou, když na Bruselském summitu opakovaně odmítl podepsat bianko šek na povinné přijímání imigrantů v zemích Evropské unie a trval na tom, že to musí být rozhodnutí jednotlivých národních vlád. Není pravdou, že by Česká republika nebyla solidární. A není ani výjimečně rasistická nebo xenofobní. Žije u nás přece početná vietnamská i ukrajinská komunita.
Ale uprchlíci ze Sýrie či Libye jsou nám natolik kulturně vzdáleni, že by jejich masový příliv mohl opravdu problémy v naší většinové společnosti způsobit. A otázkou je, zda by vůbec měli zájem žít tu spolu s námi a podřizovat se se našim normám a zákonům. Kromě toho, z definice má azylová politika chránit před bezprostředním nebezpečím a poskytovat pomoc těm, kteří jsou pronásledováni. Mnozí z těch, kteří se do EU nyní snaží dostat , jsou však často vedeni především ekonomickými důvody. Česká vláda je připravena pomoci uprchlíkům v zemích původu a vyčlenila na tuto pomoc finanční prostředky.
Na summitu v Bruselu premiér přislíbil na boj proti organizátorům nelegální migrace technické prostředky a odborníky našich ozbrojených složek.
Nejsem si však zdaleka jistý, že kroky dohodnuté v Bruselu budou stačit.
Nelze tolerovat ilegální vstup imigrantů do schengenského prostoru a následně jim dokonce umožnit v EU dlouhodobě žít. Na začátku jejich nového života v Evropě přece nemůže být porušení zákona. V opačném případě se stane pro imigranty standardem jejich budoucího jednání.
Imigranti by měli být také předem informováni o tom , že se Evropa za léta změnila. Je jiná, než byla v 60. a 70. letech minulého století. Dnes zde jen těžko najdou práci uprchlíci, kteří neumějí jazyk anebo nemají slušnou kvalifikaci. A určitě je proto v Evropě nečeká ráj na zemi, který zde mnozí očekávají.
Měli bychom si možná vzít příklad z Austrálie. Ta má k azylu a migraci zcela jiný přístup než Evropa a ilegální imigranty absolutně netoleruje. Internuje je na ostrovech v Pacifiku, posílá do Kambodži nebo je vrací do jejich mateřských zemí.
Nesouhlasím s publikovanými názory, které požadují, abychom se připravili na budoucí imigranty, kteří nebudou mluvit česky a často ani žádným světovým jazykem. Prý se jim musíme přizpůsobit. Naopak, to oni se musí přizpůsobit nám!
A my si musíme zachovat právo rozhodovat o tom, koho pozveme, aby s námi v naší zemi žil, a koho ne. A musíme nekompromisně požadovat, aby tito noví spoluobčané ctili naše zákony, naše zvyky a náš způsob života. V opačném případě se totiž dočkáme hořících měst a střelby v ulicích nebo obchodech, jak jsme toho svědky již dnes ve Francii, Belgii, Holandsku a jinde v západní Evropě.
A to přece nechceme!
Psali jsme:
autor: Milan Šarapatka - profil
