Šarapatka: Pomoci uprchlíkům a zároveň zničit vlastní identitu? Dilema

Současná vlna imigrantů staví Evropu před těžké, možná osudové dilema. Přijmeme-li je, zachráníme mnohým z nich život, neboť tak nám přikazuje humanita. Ale současně tím postupně zničíme svou vlastní evropskou identitu. Je příští konec tisíce let staré křesťansko-židovské Evropy a její kultury adekvátní cenou?

Otázkou je i to, kdo by měl vlastně tyto imigranty, proudící po desetisících z krizových oblastí do Evropy, zachraňovat? Solidární schengenské státy, nebo ti, kteří krize v oblastech, odkud imigranti přicházejí, zažehli? Ti, kdo podpořili britsko-americkou intervenci v Iráku v roce 2003 kvůli imaginárním chemickým zbraním Saddáma Husajna? Nebo strůjci britsko-francouzské intervence v Libyi. Nebo ti, kteří vyzbrojili protiasadovskou opozici v Sýrii, kdysi kvetoucí a jediné sekulární arabské zemi? Kloním se k názoru, že o uprchlíky by se měly postarat především vlády těch států, které se na destabilizaci jejich zemí i zničení jejich domovů podílely.

Česká republika kromě toho není na přijetí většího množství imigrantů absolutně připravena, neboť nemá zpracovanou, dlouho slibovanou, koncepci imigrační politiky ani zákonodárství přizpůsobené na masovou imigraci. Nemáme v rozpočtu vyčleněný dostatek finančních prostředků na tuto agendu, nemáme dostatek kapacit na ubytování většího množství imigrantů, nemáme zajištěné školy pro jejich děti ani nemáme pro imigranty zajištěnou práci atd. Ale především, samotná naše společnost není na soužití s množstvím imigrantů ani zdaleka připravena. Češi dosud neměli ve větší míře možnost se naučit žít dlouhodobě s občany ze vzdálených zemí (s výjimkou Vietnamců), neboť nemáme ani koloniální minulost ani jsme nebyli účastníky evropského hospodářského zázraku z 60. let. Nemáme tedy se soužitím s imigranty žádnou zkušenost.

Jednoznačná chyba z naší strany se stala již v době přijetí Lisabonské smlouvy, v roce 2007. V té jsme se, kromě jiného vzdali pravomocí v oblasti imigrační politiky, která byla převedena na Brusel. A to přesto, že státy jako Velká Británie, Irsko nebo Dánsko s tím nesouhlasily a dokázaly si vyjednat pro tuto oblast výjimku. Není proto divu, že se nyní někteří naši, tehdy aktivní, politici vehementně přidávají na stranu západoevropských států proti konzervativnímu přístupu naší současné vlády. Zastírají tím totiž svoje tehdejší selhání!

Česká republika se nicméně možná opravdu dříve nebo později stane cílovou zemí pro masovější imigraci. Neměli bychom tomu za každou cenu bránit. Dle některých názorů nám imigrace v budoucnosti může pomoci zastavit negativní demografický vývoj v naší zemi a zajistit přísun „nové krve“, pracovní síly, daňových poplatníků, ale i spořádaných a zodpovědných občanů, přispívajících k rozvoji naší země.
Jde tedy o to, abychom se na tuto budoucí vlnu imigrace dobře připravili a také, aby imigrace do ČR byla řízená podle striktních pravidel. Jen tak se vyhneme katastrofickému scénáři, který se již nyní odehrává v některých západoevropských zemích. Namátkou jmenuji Velkou Británii, Francie nebo Švédsko. Imigrační politika, zejména integrace imigrantů, v těchto zemích zjevně zvládnutá nebyla, a nás by to v každém případě mělo varovat.

Nelze ignorovat ani bezpečnostní rizika. Mezi případnými přistěhovalci mohou do naší republiky přicházet nejen lidé, kteří u nás budou hledat nový domov, ale i takoví, jejichž cílem bude zničení našich hodnot a našeho způsobu života.

Řešením musí být nahrazení dosavadní pasivní imigrační politiky, při které jen čekáme, kdo k nám z problematických regionů dorazí, politikou aktivní. Měli bychom do republiky začít sami zvát ze zahraničí lidi, kteří pro nás budou přínosem a budou vyznávat stejné životní hodnoty jako my. Místo odevzdaného čekání, koho že nám imigrační vlny přinesou nebo Brusel přidělí, bychom se měli sami porozhlédnout, například v zemích na východ od nás.

Pokud máme začít problém uprchlíků na celoevropské úrovni seriózně řešit, není možné jen hasit nastalé požáry, ale především se zamyslet, jaké jsou příčiny toho, že desetitisíce lidí touží po novém začátku na našem kontinentě. Musíme se zajímat o důvody, které vedou lidi k útěku, případně proč nehledají azyl tam, kam se dostanou, aniž by riskovali své životy na rozbouřeném moři. Už z pouhého výčtu oblastí, odkud uprchlíci směřují, je zřejmé, že mezi nejpodstatnější důvody patří válečné konflikty ve světě. Těžko můžeme někomu vyčítat, že se snaží uprchnout z míst, kde se střílí a bombarduje, a opustí svůj domov, aby si zachránil život. Takovým lidem bychom samozřejmě pomoc odpírat neměli, pokud se nechceme zpronevěřit úplně všemu, na čem naše civilizace stojí.

K vážné úvaze by nás ale měl přimět fakt, že se tato ohniska horkých či latentních válečných konfliktů čím dál více blíží k Evropě. Zásadní je především konflikt v Libyi, který trvá již několik let a způsobil de facto rozpad tamních státních struktur. Stačí se podívat na mapu, abychom si udělali představu, jak rozsáhlé území se malý kousek od Evropy propadlo do chaosu a bezvládí.

Řešení tohoto problému je samozřejmě náročné. Výhod jednotného evropského prostoru je třeba využít k zabránění imigrace, ne pouze k rovnoměrnějšímu rozprostření imigrantů. Především je třeba zásadně a reálně pomoci obětem konfliktů v zemích jejich původu. Nejde o nic menšího, než vytvořit takové podmínky, aby lidé ze své domoviny nemuseli dále utíkat. Obnáší to zajištění potravinové pomoci, zdravotního zabezpečení, a především bezpečí. Je to tak velký cíl, že jej nemůže dosáhnout nikdo jiný, než sjednocená Evropská unie. Pokud chce uplatňovat v mezinárodních vztazích svou velikost a sílu, měla by to činit právě takto.

Na druhou stranu je třeba, aby lidé v těchto zemích věděli, že cesta do Evropy znamená i extrémně velká rizika, a měli možnost dopředu dobře zvážit, zda jim stojí za to je podstupovat. Včetně vědomí, že Evropa je dnes skutečně nečeká s otevřenou náručí. Toho nelze dosáhnout jinak než osvětou a také tvrdými zásahy proti pašerákům lidí.

Pokud jde o tvorbu evropské imigrační politiky, je velmi důležité, aby se při jejím sjednocování nestaly země střední a východní Evropy rukojmím představ západoevropských zemí. Je třeba, aby si všichni v Evropě byli vědomi, že různé země mají různý vztah k imigraci, a z něj by se mělo vycházet. Zde rozhodně není prostor na experimenty a sociální inženýrství.

Stejně tak nelze beztrestně tolerovat ilegální vstup imigrantů do schengenského prostoru a následně jim dokonce umožnit v EU dlouhodobě žít. Na začátku jejich nového života v Evropě přece nemůže být porušení zákona. V opačném případě se stane pro imigranty standardem jejich budoucího jednání.

Nechci ani domýšlet, jaké důsledky by desítky či stovky tisíc imigrantů měly v zemích, které minula éra kolonialismu, stejně jako vlna gastarbeiterů šedesátých a sedmdesátých let. Týká se to nás, stejně jako třeba sousedních Poláků. Zdejší lidé s etniky, které se dnes vyloďují u italských břehů, nemají prakticky žádné zkušenosti.

Proto důrazně varuji před jednoduchým řešením v podobě vypsání kvót, na základě kterých budou posléze imigranti rozdělováni do jednotlivých členských zemí. Už proto, že bohužel máme zkušenost, že podobná jednoduchá řešení s následnými nedozírnými následky Brusel občas volí velmi rád.