Dobře, možná se nám podařilo udržet alespoň zásadní část našeho strojírenského exportu do Ruska (byť jistě to ještě říct nemůžeme). Ještě jsem ale od nikoho neslyšel o zásadním problému, který naše exportéry nevyhnutelně čeká. Snad se shodneme, že jakýkoliv byznys je pro výrobce zajímavý pouze za předpokladu, že za své zboží dostane zaplaceno. A právě to může být dost zásadní problém.

Žijeme ve světě, kde se veškeré finanční transakce odehrávají prostřednictvím bank, které koneckonců právě za tímto účelem kdysi vznikly. Jenže právě ve finančnictví bylo Rusko postiženo nejvíce, se zdůvodněním, aby sankce pocítili Putinovi blízcí oligarchové. Ruské banky jsou velmi omezeny ve svých transakcích se Západem.

Nejběžnějším instrumentem pro platby v mezinárodním obchodě je tzv. akreditiv. Při jeho použití banka na žádost příkazce poskytne beneficientovi požadované plnění. Jenže to se dost těžko může podařit, když západní banky, které mají plnění za své klienty přijímat, mají sankcemi zakázáno přijímat akreditivy od ruských ústavů. Tím ovšem kolabuje celý mezinárodní obchod. A pokud se sankce budou prodlužovat, budou samozřejmě důsledky čím dál horší. Dostane nás to o mnoho let zpátky, do doby, kdy bankovnictví bylo ještě mnohem méně rozvinuté, než dnes.

Možná si vzpomenete na devadesátá léta, pionýrský věk naší tržní ekonomiky, která byla kromě mnoha jiných svérázů charakteristická i velkými pytli s bankovkami, které se používaly k zaplacení velkých částek. Tehdy to byl důsledek nevyspělosti našeho bankovního systému. Teď nám hrozí, že se kvůli totální krátkozrakosti vrátíme do těchto časů a budeme si místo doposud běžných bezhotovostních transakcí předávat balíky pětitisícovek.

Jenže tohle se týká lidí, kteří skutečně něco vyrábějí a prodávají. Jakoby ti, kteří sankce uvalovali, už úplně zapomněli, že právě těmto lidem mají pomáhat, protože právě oni jsou solí země.