Skutečností je, že zavedení směrnice 2009/81/ES do vojenských akvizic a nepříliš vyvedená novela zákona ač.137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, způsobily prodloužení akvizičních lhůt a v mnoha případech znemožnily uskutečnění nákupů. To alespoň konstatovala ředitelka Národního úřadu pro vyzbrojování v rámci jejího vystoupení.
Nicméně problematika akvizic je daleko složitější, zejména proto, že naše země nikdy neměla kvalitně fungující Národní úřad pro vyzbrojování, který by pracoval v podobné režii jako úřady v jiných zemích NATO. Nutno uvést, že neustálé snižování zdrojového rámce kapitoly 307 a její dlouhodobá nestabilita, neumožnila dlouhodobě plánovat modernizaci Armády ČR či zajistit cíle střednědobého plánování. Ale na druhou stranu nelze vše svádět na redukci obranného rozpočtu. Vždyť ad hoc nákupy mají řešit jen okamžité a nepředvídatelné potřeby armády.
Nedává smysl dotovat národní výrobu vojenského materiálu, aniž by bylo nemožné tyto výrobky přímo nakupovat. Ono totiž podle článku 346 Smkovy o fungování EU lze nakupovat mimo výše zmíněnou směrnici, protože existuje právo na soběstačnou obranyschopnost státu. Z tohoto pohledu lze, aby ministerstvo obrany podporovalo české výrobce, zejména ty, sdružené v AOBP.
Je iluzí se domnívat, že žádná země NATO či EU si nechrání svůj obranný průmysl. Opak je pravdou. A není to pouze z důvodu zachování zaměstnanosti a udržení si schopností, ale důvodem je především zajištění si bezpečnosti dodávek. Protože domácí výrobce může dodávat potřebné výrobky nejen v míru, ale i v případě zhoršené bezpečnostní mezinárodní situace. A bezpečnost dodávek by měla být brána v úvahu. Nehledě na nutnost potřebných inovací a vývoje pro zvýšení konkurenceschopnosti a také s ohledem na exportní možnosti průmyslu. Vždyť bez uplatnění v našich ozbrojených silách a v bezpečnostních sborech budou mít čeští výrobci obrovské problémy prodat své výrobky v zahraničí. Prostě reference jsou velmi potřebné a vítané. A je jedno, zda se jedná o vojenský či nevojenský materiál.
Národní úřad pro vyzbrojování musí změnit styl práce tak, aby technické specifikace k nákupu odpovídaly nejen původnímu zadání a potřebám, ale i nejnovějším trendům. Je nutno se opřít o dlouhodobý plán modernizace AČR a již v předstihu umožnit českých firmám a nejen jim, aby měly odpovídající zadání pro nutné inovace či vývoj. V rámci střednědobého plánu pak vypisovat veřejná řízení nebo zajišťovat přímé nákupy v souladu s evropskou a českou legislativou, s možností využít výjimek v případě nákupů strategické techniky, IT technologií apod. Chce to i více transparentnosti a kontrolních mechanismů, které by uměly odlišit potřebné nákupy od těch méně potřebných či dokonce nepotřebných. Měřítkem musí být posílení obranyschopnosti země a zvýšení schopností naší armády a také efektivita vynakládaných peněz daňových poplatníků.
Nicméně problematika akvizic je daleko složitější, zejména proto, že naše země nikdy neměla kvalitně fungující Národní úřad pro vyzbrojování, který by pracoval v podobné režii jako úřady v jiných zemích NATO. Nutno uvést, že neustálé snižování zdrojového rámce kapitoly 307 a její dlouhodobá nestabilita, neumožnila dlouhodobě plánovat modernizaci Armády ČR či zajistit cíle střednědobého plánování. Ale na druhou stranu nelze vše svádět na redukci obranného rozpočtu. Vždyť ad hoc nákupy mají řešit jen okamžité a nepředvídatelné potřeby armády.
Nedává smysl dotovat národní výrobu vojenského materiálu, aniž by bylo nemožné tyto výrobky přímo nakupovat. Ono totiž podle článku 346 Smkovy o fungování EU lze nakupovat mimo výše zmíněnou směrnici, protože existuje právo na soběstačnou obranyschopnost státu. Z tohoto pohledu lze, aby ministerstvo obrany podporovalo české výrobce, zejména ty, sdružené v AOBP.
Je iluzí se domnívat, že žádná země NATO či EU si nechrání svůj obranný průmysl. Opak je pravdou. A není to pouze z důvodu zachování zaměstnanosti a udržení si schopností, ale důvodem je především zajištění si bezpečnosti dodávek. Protože domácí výrobce může dodávat potřebné výrobky nejen v míru, ale i v případě zhoršené bezpečnostní mezinárodní situace. A bezpečnost dodávek by měla být brána v úvahu. Nehledě na nutnost potřebných inovací a vývoje pro zvýšení konkurenceschopnosti a také s ohledem na exportní možnosti průmyslu. Vždyť bez uplatnění v našich ozbrojených silách a v bezpečnostních sborech budou mít čeští výrobci obrovské problémy prodat své výrobky v zahraničí. Prostě reference jsou velmi potřebné a vítané. A je jedno, zda se jedná o vojenský či nevojenský materiál.
Národní úřad pro vyzbrojování musí změnit styl práce tak, aby technické specifikace k nákupu odpovídaly nejen původnímu zadání a potřebám, ale i nejnovějším trendům. Je nutno se opřít o dlouhodobý plán modernizace AČR a již v předstihu umožnit českých firmám a nejen jim, aby měly odpovídající zadání pro nutné inovace či vývoj. V rámci střednědobého plánu pak vypisovat veřejná řízení nebo zajišťovat přímé nákupy v souladu s evropskou a českou legislativou, s možností využít výjimek v případě nákupů strategické techniky, IT technologií apod. Chce to i více transparentnosti a kontrolních mechanismů, které by uměly odlišit potřebné nákupy od těch méně potřebných či dokonce nepotřebných. Měřítkem musí být posílení obranyschopnosti země a zvýšení schopností naší armády a také efektivita vynakládaných peněz daňových poplatníků.
Psali jsme:
Ing. Antonín Seďa
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ČSSD
