Po listopadu 1989 se otevřely pomyslné dveře demokracie a politika se měla stát svobodnou. Ale již v té době se ukázal pozůstatek totalitního vládnutí jedné komunistické strany, sice zabalené obalem Národní fronty, ale zřetelně omezující svobodnou vůli rozhodování. Proto se po něžné revoluci otevřela možnost vzniku a poté i zániku rozličných politických stran. Přesto tento demokratizační proces byl dlouhodobě ovlivněn předvolebním heslem tehdejšího Občanského fóra: Strany jsou pro straníky, OF pro všechny. A je třeba si přiznat, že toto pojetí nepolitické politiky přetrvává ve společnosti i dnes, kdy se politika bere jako jakýsi cizí a nevážený element a tím se oslabuje český politický systém i celá demokratickou a občanská společnost.

Naposledy jsem si tuto skutečnost uvědomil v diskusním pořadu V. Moravce, kde za hlavní viníky rozdělení dnešní společnosti byli označeni politici a politické strany. Přitom Ústava České republiky v Čl.5 říká: Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. To, že zákony, vycházející z ústavy nerespektují toto ustanovení a povolují rozličná politická hnutí či uskupení je věc jiná. Nicméně jsem si nevšiml, že se hovoří o nepoliticích, kteří mají zastupovat občany a rozhodovat o legislativě naší země.

Rozdělení společnosti je přece logická věc v každé demokratické zemi. Prostě proto, že je svoboda slova a projevu, svoboda sdružování a pohybu. Pouze v totalitních režimech jsou tyto svobody potlačeny a je prosazován ten jedině správný názor. Proto mě zaráží názory, že vlastně politiky a politiku nepotřebujeme, že stačí chytří jedinci, kteří vlastně nejlépe vědí, co je nejlepší. Přitom každodenní konfrontace názorové plurality poskytuje možnost kontroly většinovému názoru vzešlého z voleb. A pokud někdo stále věří v osvícenost panovníka, pak ať si vzpomene na ty, jejichž politikou bylo vyvražďování a fyzická likvidace těch, kteří měli odlišný názor na svět.

Možná frustrace ze slibů politiků po listopadu 1989, kdy drtivá většina občanů věřila ve spravedlnost a v nápravu rozličných křivd, zabarvuje naši politickou scénu obrazem něčeho špinavého a nečestného. Přitom si málo kdo uvědomuje, že politika a politici jsou pouze obrazem společnosti, ve které žijí a pracují. A když se podíváme na podporu a potřebu vzniku nových politických stran a hnutí ze strany voličů, pak tento proces dokládá, že nepolitická politika je stále mezi námi a řada občanů hledá nějakého mesiáše, který problémy společnosti vyřeší pomyslným mávnutím kouzelným proutkem. Přitom zkušenosti z aktivit Věcí veřejných či dnes zástupců ANO 2011 ukazují na neřešení těchto problémů a na vznik problémů nových. A co je nejdůležitější, postupně dochází ke stále větší nedůvěře vůči politice a politikům.

Řešením není posilování a podpora nepolitické politiky či málo konkrétní kritika politiků, ale řešením je větší zapojení aktivních občanů do činnosti dnes již zavedených politických stran. Ty totiž trpí stále dětskými nemocemi, jako je limitovaná demokratičnost rozhodování, nízká členská základna i struktura organizací. A to, co je nejdůležitější, je změněný pohled na politiku ze strany široké veřejnosti, kdy se namísto programových priorit a soutěže programů, vnímá politická strana na základě jejích personálních zástupců. Ano, i představitelé politické strany výrazně ovlivňují důvěryhodnost politiky, nicméně daleko důležitější jsou ideje a cíle té které politické strany, které hájí zájmy rozličných skupin obyvatel země. A právě tento rozdílný pohled na svět pozitivně dělí společnost a přispívá k tolik potřebné pluralitě názorů. A na soutěži těchto názorů a politik stojí každá demokratická společnost. Oklešťování těchto rozdílů je cesta zpět k totalitě.