Přiznám se, že osobně jako rodič nemohu schvalovat takovýto čin, protože se dovedu vžít do pocitů jeho rodičů, po tak pro ně tragické události. A také se sám sebe ptám, jak je možné a jaké důvody vedli tohoto nadějného a mladého člověka k tak strašnému činu. Ano, četl jsem několik historických statí, různých komentářů a viděl jsem i nedávno natočený film o životě Ja na Palacha, ale přesto ve mně stále vězí pocit jisté beznaděje, která v tehdejší době musela zasáhnout mnoho českých studentů a nejen jich.

Den památky Jana Palacha není pro mne pouze připomínka jisté historické události, která se stala reakcí na osud našeho národa v následujících desetiletích.Já osobně v ní cítím jistou obžalobu těch, kteří po okupaci zkřivili své charaktery a morálku a přidali se na stranu toho silnějšího a mocnějšího. Přitom Pražské jaro je právem považováno za to lepší, co nás v naší historii potkalo a na co můžeme být hrdí. Přesto jistá pachuť z pozdější nečinnosti ba přímo kolaborace našeho národa v nás všech zůstala. A možná také oprávněně.

Dnes naše děti, studenti i mladí spoluobčané vlastně ani nevědí, proč je třeba si připomínat památku Jana Palacha a dalších statečných lidí, kteří položili své životy v době okupace a normalizace. Nešlo totiž pouze o jejich odpor proti nespravedlnosti, kterou cítili. Šlo jim o to, vyprovokovat většinu veřejnosti k aktivitě ve prospěch demokracie a svobody. A ten odkaz jde s těmi prožitými 46 lety dál. Jelikož také dnes, přesto, že si to neuvědomujeme, jde o to, jakou demokracii budujeme, jakou ji vlastně chceme a zda vůbec jdeme tou správnou cestou. To jsou otázky, které mi napadají při vzpomínce na tragickou oběť Jana Palacha.