Historie ukazuje, že toto zakódování bylo u vyspělých civilizací vždy, počínaje řeckými městskými státy a římskou republikou. Ale nemusíme chodit do historie tak daleko, stačí se podívat na předválečný vývoj Německa, rozpad Jugoslávie a SSSR. Ona totiž demokracie chrání, a to je dobře, lidská práva, přitom povinnosti dokáže vymáhat stěží. Zároveň stále se rozvíjející globalizace světa je schopna přenášet ekonomické i jiné problémy velmi rychle ze státu na stát a ze světadílu na světadíl. Zároveň v období hospodářských krizí, bezpečnostní nestability či politických kotrmelců se rozvírají pomyslné nůžky mezi velmi bohatou úzkou skupinou lidí a velkou většinou lidí chudých. A také je zde propastný rozdíl mezi bohatým severem a velmi chudým jihem.

Evropská unie založená na svobodě slova, volném pohybu osob, zboží a služeb se stále potýká s některými problémy, které by měla společně, v rámci tolik proklamované solidarity řešit. Otázka prostupnosti schengenského prostoru, jednotné imigrační politiky a hlubší spolupráce zpravodajských služeb, institucí zajišťujících vnitřní a vnější bezpečnost a zejména koordinace smysluplné a neideologické zahraniční politiky, hájící nikoliv pouze národní zájmy jednotlivých členských zemí, ale zájmy celé Evropské unie. To jsou otázky dneška, které se plně odrážejí ve strachu občanů z rostoucího vlivu islámu a z bezpečnostní obavy z rozšíření ISIS (hnutí Islámský stát). Řešení těchto problémů musí ovšem vycházet z důsledné analýzy příčin a pochopení jejich podstaty. Dokonce se ukazuje, že takzvaná pozitivní diskriminace minorit ve společnosti selhává a naopak prohlubuje sociální problémy.

Souhlasím s názorem, že radikalizace v zemích západní Evropy, a to nemyslím pouze vyznavačů islámu, je zakořeněna v pocitu nespravedlnosti v té které společnosti. Tato nespravedlnost pramení nejen z třídních a sociálních rozdílů, z vysoké chudoby či nemožnosti uplatnění na trhu práce, ale také z nespravedlivého rozdělování národního bohatství. Jasnou ukázkou diktátu nadnárodních korporací a mezinárodních organizací je Řecko, ke kterému se dnes upírají zraky předních evropských politiků. Nejde ani tak o to, že v předčasných parlamentních volbách vyhraje silně populistická levicová Syriza, ale existují obavy z cesty nepodobné cestě Islanďanů ve vztahu k diktátu zahraničních bank a finančních korporací. Takováto hnutí rostou v evropských zemích postižených vysokou nezaměstnaností a škrty ve veřejných výdajích jako houby po dešti. Stačí připomenout Podemos ze Španělska, hnutí Pěti hvězd v Itálii či dnes již ukotvenou Levici v Německu. Také v naší zemi se ukazuje, že důvěra ve stávající politický systém je po letech vlády pravice ta tam. Populistické a nacionalisticky zaměřené hnutí Úsvit přímé demokracie, bezprogramové a populistické hnutí ANO 2011 ukazují cestu, kam zřejmě bude Evropa v blízké budoucnosti směřovat.