Historie ukazuje, že toto zakódování bylo u vyspělých civilizací vždy, počínaje řeckými městskými státy a římskou republikou. Ale nemusíme chodit do historie tak daleko, stačí se podívat na předválečný vývoj Německa, rozpad Jugoslávie a SSSR. Ona totiž demokracie chrání, a to je dobře, lidská práva, přitom povinnosti dokáže vymáhat stěží. Zároveň stále se rozvíjející globalizace světa je schopna přenášet ekonomické i jiné problémy velmi rychle ze státu na stát a ze světadílu na světadíl. Zároveň v období hospodářských krizí, bezpečnostní nestability či politických kotrmelců se rozvírají pomyslné nůžky mezi velmi bohatou úzkou skupinou lidí a velkou většinou lidí chudých. A také je zde propastný rozdíl mezi bohatým severem a velmi chudým jihem.
Evropská unie založená na svobodě slova, volném pohybu osob, zboží a služeb se stále potýká s některými problémy, které by měla společně, v rámci tolik proklamované solidarity řešit. Otázka prostupnosti schengenského prostoru, jednotné imigrační politiky a hlubší spolupráce zpravodajských služeb, institucí zajišťujících vnitřní a vnější bezpečnost a zejména koordinace smysluplné a neideologické zahraniční politiky, hájící nikoliv pouze národní zájmy jednotlivých členských zemí, ale zájmy celé Evropské unie. To jsou otázky dneška, které se plně odrážejí ve strachu občanů z rostoucího vlivu islámu a z bezpečnostní obavy z rozšíření ISIS (hnutí Islámský stát). Řešení těchto problémů musí ovšem vycházet z důsledné analýzy příčin a pochopení jejich podstaty. Dokonce se ukazuje, že takzvaná pozitivní diskriminace minorit ve společnosti selhává a naopak prohlubuje sociální problémy.
Souhlasím s názorem, že radikalizace v zemích západní Evropy, a to nemyslím pouze vyznavačů islámu, je zakořeněna v pocitu nespravedlnosti v té které společnosti. Tato nespravedlnost pramení nejen z třídních a sociálních rozdílů, z vysoké chudoby či nemožnosti uplatnění na trhu práce, ale také z nespravedlivého rozdělování národního bohatství. Jasnou ukázkou diktátu nadnárodních korporací a mezinárodních organizací je Řecko, ke kterému se dnes upírají zraky předních evropských politiků. Nejde ani tak o to, že v předčasných parlamentních volbách vyhraje silně populistická levicová Syriza, ale existují obavy z cesty nepodobné cestě Islanďanů ve vztahu k diktátu zahraničních bank a finančních korporací. Takováto hnutí rostou v evropských zemích postižených vysokou nezaměstnaností a škrty ve veřejných výdajích jako houby po dešti. Stačí připomenout Podemos ze Španělska, hnutí Pěti hvězd v Itálii či dnes již ukotvenou Levici v Německu. Také v naší zemi se ukazuje, že důvěra ve stávající politický systém je po letech vlády pravice ta tam. Populistické a nacionalisticky zaměřené hnutí Úsvit přímé demokracie, bezprogramové a populistické hnutí ANO 2011 ukazují cestu, kam zřejmě bude Evropa v blízké budoucnosti směřovat.
Problém je hlavně v tom, že současné vládnoucí politické strany, ať již na pravici či na levici, prosazují ve své většině liberální či neo liberální postupy řešení současných problémů. Přitom tato politika selhává a spíše prohlubuje problémy či přináší s sebou další. Například znovuožilý nacionalismus, xenofobii či rasismus. Silná Národní fronta ve Francii, Pegila v Německu či Britská národní strana již nastolují populární témata, na které populace slyší. Tyto strany a hnutí totiž předkládají veřejnosti zdánlivě jednoduchá řešení a namísto odklonu od dávno vyčpělého liberalismu ukazuje prstem na viníky současných ekonomických problémů a vysoké nezaměstnanosti. Tu na Rómy a zahraniční pracovníky, tu na imigranty z východní Evropy, tu na islamisty, které pojí s radikálními islámskými teroristy pouze základ jejich náboženství. A právě ve světle stoupající popularity těchto stran a hnutí začínají některé evropské vládnoucí strany přejímat rétoriku populismu a témata, které propagandisticky ovládají a zejména ovlivňují širokou veřejnost.
Je zřejmé, že si současné politické strany nevystačí se svým volebním programem, protože některá hnutí raději program ani veřejnosti nepředkládají. Zřejmě zjišťují, že je lepší se veřejnosti nezpovídat a také, že stačí několik populistických hesel k dobrému volebnímu výsledku. Přitom si snad ani neuvědomují, že tím samy přispívají k omezování demokracie a ke zpochybňování občanské společnosti, která by měla participovat na rozhodovacích procesech, a to na všech úrovních. Evropská unie by se měla vrátit ke svým principům na kterých vznikla, měla by být více solidární, spravedlivá a méně byrokratická. Evropě by neměly vládnout nikým nevolené orgány, které nejsou sto řešit současné problémy většiny obyvatel. Proč stále existují daňové ráje a diskriminační opatření vůči některým zemím, proč neexistuje jednotná celní politika vůči třetím zemím a proč nejsou zajištěna základní pravidla k přerozdělování národního bohatství k těm chudším. Problémem národních politiků je také snaha zbavovat se svých provinění, když raději prstem ukazují na EU, jako na viníka všeho zlého. Namísto toho, aby přijali svůj díl spoluodpovědnosti za rozhodování této evropské organizace. Jako bychom zapomínali na historické reminiscence, kdy drtivá většina problémů šla ruku v ruce s problémy sociálními. Prostě historie se pouze opakuje. Sice ve vývojové spirále, ale opakuje.
Přes všechny problémy i přes rozdílný pohled koaličních partnerů se vláda ČR pokouší napravit křivdy, které na naší populaci zanechaly pravicové vlády M.Topolánka a P.Nečase. A to zejména prosazováním reforem, které šly směrem k rozvírání nůžek ve společnosti. Tato řešení také umožnila nástup novým hnutím, a to nejen na parlamentní úrovni. Možná, že je pro budoucí demokratický vývoj v naší zemi dobře, když se ukáže, kdo to vlastně s občany této země myslí dobře a kdo nikoli. Pravdou však je, když se člověk zaposlouchá do debat v poslanecké sněmovně, že zřejmě někteří politici ztratili paměť nebo lidé museli doteďka žít v jiné zemi. On si totiž populismus nachází své místo i u klasických politických stran. K tomu postačí neustále a demagogicky opakovat lež a spoléhat na to, že se po sté stane v očích voličů pravdou. Já osobně v tuto politiku nevěřím, protože věřím, že většina občanů používá zdravý selský rozum. Uznávám, že někdy jsme všichni omámeni mediokracií a účelovou propagandou čišících na nás ze všech stran. Nicméně to co je důležité je položit si základní otázku: Komu ku prospěchu. A dodávám, že je nutno si na ni také umět odpovědět. Pak by mělo být každému občanu nejen České republiky jasné, kdo hájí jaké a čí zájmy.
Psali jsme:
Ing. Antonín Seďa
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Antonín Seďa - profil
%20-%20Kopie_profil_top.jpg)
