Analytici a sociologové výsledek hodnotí jako reakci na zhoršenou bezpečnostní situaci, zejména na události na východní Ukrajině a také, zejména u starších spoluobčanů, jako snahu o zavedení jistého režimu pro mladé muže, u kterých postrádají připravenost na život, fyzickou kondici či hygienické návyky. Tento výzkum se snaží i komentovat různí populisté, kteří apelují na národní cítění a zodpovědnost za obranu země. Dokonce neváhají zpochybňovat kolektivní obranu NATO podle článku 5 Washingtonské smlouvy či společnou bezpečnostní politiku Evropské unie.

Nejprve chci zdůraznit, že diskuse o podobě naší armády se již odehrála v devadesátých letech a po vstupu ČR do Severoatlantické aliance. Chci připomenout, že ještě v roce 1993 měli ozbrojené síly 107 000 příslušníků. V roce 2003 byla spuštěna koncepce výstavby profesionální armády, aby byla k 1.1.2005 zrušena základní vojenská služba (poslední branci nastupovali na jaře 2004). Tehdy měla naše armáda 22 000 profesionálních vojáků.

Vlastní reforma armády má zahrnovat v cílovém stavu 35 000 osob, z toho 26 200 vojáků z povolání a 8 800 občanských zaměstnanců. Bylo sice dosaženo počátečních operačních schopností, ale pak vlivem neustálého poklesu rozpočtu, se reforma nejen zastavila, ale došlo k výrazným změnám, jak v počtu vojáků, tak v množství i kvalitě technického vybavení.

Při vstupu ČR do NATO 12.3.1999 slíbili naši představitelé udržet výdaje na zbrojení ve výši 2% HDP. Dnes dosahuje toliko 1,08%, což odpovídá 3,53% celkových výdajů ze státního rozpočtu. Namísto plánovaného počtu vojáků schází v tabulkových místech 5 500 osob a aby se v průběhu let dosáhlo na počet podle reformy, muselo by se každoročně nabírat 2000 nových vojáků a stálo by to navíc 1,2 miliardy korun. Podle Bílé knihy o obraně dosahuje investiční deficit 100 miliard korun. Armádě schází munice, výstroj i potřebná technika. Takže pokud někdo uvažuje o znovuzavedení vojenské základní služby, je naprosto mimo mísu, a to zejména z pohledu rozpočtu kapitoly 307, která se dnes pohybuje kolem 43 miliard Kč. Přitom podle koncepce rozvoje armády měla dosahovat téměř dvojnásobku této hodnoty.

Pokud vyjdeme z mírového stavu, pak opravdu stačí pro plnění si úkolů daných Bezpečnostní strategií ČR a Vojenskou strategií ČR 26 200 vojáků z povolání. Nicméně v okamžiku stavu ohrožení státu dochází k částečné mobilizaci, kdy mobilizační potřeba zahrnuje 42 000 osob. Při válečném stavu dojde k všeobecné mobilizaci, protože se zapomíná, že branná povinnost všech občanů od 18 do 60 let stále trvá a zrušena nebyla. A opět připomínám, že personální náklady jsou klíčové. A to nehovořím o doplnění výstroje a výzbroje pro tyto jednotky.

Vláda na základě kritického stavu v resortu ministerstva obrany rozhodla o postupném navyšování rozpočtu na 1,4% HDP, což odpovídá hodnotě 66 miliard korun. Tato částka je dostačující pro dokončení reformy i pro nutné modernizační programy na obnovu techniky.

Armáda se potýká s řadou problémů, které byly způsobeny zastavením náborů a propouštěním profesionálních vojáků. Nenaplněnost AČR je 75%, hodnostní ani věková struktura neodpovídá původním požadavkům reformy, dlouhodobě bylo podceněno budování aktivních záloh, schází finance na generální opravy, munici či potřebná technická vybavení. Problémem je také tzv.afghanizace armády, kdy výcvik a vybavení se podřizovalo operaci ISAF. MO se delší dobu snaží prosadit změny v branné legislativě, aby povolání vojáka se stalo atraktivní a konkurenceschopné. Nicméně se přitom vlivem krácení rozpočtu zapomnělo na doplňování sboru a tím došlo k paradoxní situaci, že nedostatek vojáků na útvarech mají postupně nahrazovat právě aktivní zálohy. To je dle mého názoru špatný a nerealistický postup.

Základem musí být stabilita rozpočtu a jeho postupné navyšování. Vůbec není potřeba skokové navýšení, jak navrhuje pravice či Lidovci, protože AČR je schopno absorbovat cca 2 miliardové navýšení ročně. Důvodem je neschopnost resortu plnit střednědobý plán a zejména stále schází transparentní a efektivní akviziční systém. Prvořadým cílem je udržet poměr osobních výdajů pod 50% (dnes 59%), ostatní provozní výdaje pod 30% (to se díky odsouvaným opravám a údržbě techniky a nemovitostí daří plnit) a investiční výdaje mají být vyšší než 20% (nyní méně než 11%). Dále je nutno okamžitě rozjet nábory nových vojáků tak, aby počet vojáků dosáhl ne tabulkových, ale skutečných počtů dle koncepce z roku 2003. K tomu je důležitá změna v hodnostní struktuře, kde máme vysoký počet důstojníků a špatný poměr mezi rotmistry a praporčíky. To znamená nastavit a spustit funkční kariérní řád.

Znovuzavedení základní vojenské služby je dnes mimo realitu. Stačí si spočítat náklady na její znovuobnovení, včetně vybavení, ošacení a výstroje. Na stranu druhou je nutno učinit kroky, aby se zlepšila připravenost občanů na možnost válečného stavu a obranu země. Podle mého názoru by školské osnovy měly zavést prvky dřívější branné výchovy, střední a vysoké školy by měly spolupracovat na přípravě osob a na vytvoření jednotek aktivních záloh. Odmítám současné strašení Ruskem a možností třetí světové války. Nicméně je odpovědností politiků a vedení armády, aby zajistili takové podmínky, které umožní plnění úkolů daných strategickými dokumenty České republiky. O plnění si mezinárodních závazků ani nemluvě.

Nejde pouze o peníze, ale zejména o zavedení systému, který v budoucnu umožní snadnější a rychlejší přechod z mírového stavu do stavu ohrožení státu. Pro ty, kteří preferují neutralitu a vystoupení z NATO dodávám, že obranný rozpočet těchto neutrálních zemí přesahuje současné možnosti naší země. Kolektivní obrana je totiž daleko efektivnější, protože spočívá na specializaci. Na druhou stranu si země, včetně ČR musí uvědomit, že kromě článku 5 Washingtonské smlouvy existuje i článek 3, který zavazuje členské země budovat své schopnosti nejen k obraně vlastního teritoria, ale i k obraně ostatních aliančních partnerů.

Ptám se, proč se populistické výkřiky některých politiků ozývají až dnes, když ti samí politici hlasovali opakovaně pro razantní snižování obranných výdajů.