Ze zpráv o vývoji nezaměstnanosti je zřejmé, že se nezaměstnanost v ČR v roce 2016 snížila, ale zároveň tyto údaje poukazují na problém, na který KSČM dlouhodobě upozorňuje, a to je nesoulad struktury vzdělávacích oborů a potřeb pracovního trhu.

Na jedné straně české školství produkuje absolventy, kteří nenacházejí uplatnění, a na straně druhé chybí řemeslníci a techničtí pracovníci, po nichž firmy už několik let volají. Poté, co se rozvolnil vzdělávací systém a dal se prostor pro působení soukromých a církevních škol s řadou módních oborů, došlo nejen k výraznému převýšení nabídky nad poptávkou (i vzhledem k demografickému vývoji), ale také k prudkému snížení kvality vzdělávání. Honba za maturitním vysvědčením a vysokoškolským diplomem a degradace odborného a učňovského školství, umocněné politickou a mediální masáží, že musíme dohonit v počtu „vysokoškoláků“ západ a především USA, dnes rodí své trpké plody. K této situaci negativně přispívá i financování škol na žáka, což vede k boji o každého uchazeče bez jakýchkoli studijních předpokladů a zájem o obor. Není proto divu, že do pěti let od ukončení studia se až 50 % středoškoláků vydává na jinou profesní dráhu, než jakou zvolili při vstupu na střední školu (zdroj NÚV). Veřejné peníze směřují do oborů, jejichž absolventi nenacházejí odpovídající uplatnění, další nemalé částky se vzápětí po studiu vynakládají na jejich rekvalifikaci. Čím dál víc vysokoškoláků vykonává práci na úrovni středoškoláků a firmy si zakládají vlastní školy, aby si připravily potřebné pracovníky. Co na to české školství?