Když mi bylo 14 let, tak jsem prvně letěl letadlem do Bulharska, vedle mě seděl pán a kouřil. Bylo mi strašně špatně a dodnes nevím, jestli to bylo z toho letu nebo z toho pána. Jezdil jsem na tréninky čtyřikrát týdně do Prahy a trenér mi nevěřil, že nekouřím, protože z autobusu, kde buď cestující kouřila, pokud ne cestující, tak řidič, tak jsem byl tak načichlý, že jsem měl co dělat, abych se ubránil tohoto podezření.

Kouřilo se prakticky všude, pamatuji si, že se kouřilo ve škole, v kabinetech, v ředitelně, ve sborovně.

Kouřilo se v nemocnicích, v čekárnách, ve sportovních halách, na nádražích atd.

Dneska tomu tak není, i když nevím, jestli ten zákaz úplně přesně na všechny tyto prostory platí, ale prostě tomu tak není. Přiznejme si, že to nikomu nepřijde zvláštní. Přijde nám to normální, je to tak správné.

Já také chodím do jedné hospůdky u nás ve Vlašimi. V posledních měsících tam samozřejmě každou chvíli rozvineme debatu na zákaz kouření. Proti mým argumentům se většinou ti lidé staví tak, že mi řeknou: Tak sem nechoď, když se ti to nelíbí, když v tomto prostředí nechceš být, tak sem nechoď. A člověk si najednou uvědomí, že se dostal do situace, kde proti sobě stojí dvě skupiny. Skupina lidí, která svému okolí neškodí, která tam přijde, dá si pivo, buřta s cibulí nebo tlačenku, a skupina lidí, která to prostředí zamořuje. My jsme v situaci, kdy jedné z těch skupin máme dát přednost. Máme dát přednost té skupině, která to prostředí zamořuje, která škodí, nejenom nekuřákům, ale škodí i sobě. Já si myslím, že je to jasné. Jeden můj kamarád dával takový příklad, myslím si, že z mého pohledu trošku nadnesený, říkal: Představ si, kdyby bylo veřejné koupaliště a tam chodili infekčně nakažení lidé s nějakými přenosnými nemocemi, nám se to nelíbilo a oni by nám říkali: Tak sem na to koupaliště nechoďte, když se vám to nelíbí, se bojíte, že budete nakaženi. Je to příklad nadnesený, není z mé hlavy, ale možná trošičku s tím souvisí.

Lidé dělají spoustu škodlivých věcí. Kouření je jedno z nich. Pití alkoholu, drogy, špatné stravování atd. Ale, prosím vás, je tady potřeba rozlišit, zdali tímto svým konáním škodí pouze sobě, nebo zdali škodí i svému okolí. Tady, v tomto případě, je to samozřejmě jasné.

Pan senátor Kubera tady kdysi uváděl takový příklad, že domácí kutilové stojí naše zdravotnictví mnohem víc než kuřáci. Já nevím, jestli to je pravda, ale každopádně jsme zase u toho. Pokud si doma někdo provrtá domu, tak mně tím neškodí, je to jeho chyba, jeho vina, jde o jeho zdraví.

Já jsem vždycky říkal, že se mi nelíbí moc tedy ten název, který se zobecnil, protikuřácký zákon. On to, prosím vás, není protikuřácký zákon, on je to zákon na ochranu zdraví. To je strašný rozdíl. Tady nikdo nezakazuje nikomu, nebo nepřikazuje, aby přestal kouřit. Vždyť ať si každý doma vykouří sto cigaret, mně je to jedno. Ale tady jde o to, že to je činnost, která škodí svému okolí. My tady říkáme, že každý hospodský by měl mít právo na určení toho, jak to tam bude. Ale vždyť každý hospodský je už dnes regulován přesně v těch oblastech, které by mohly ohrozit zdraví. Ať už je to hygiena, ať už je to stravování atd. Tam ty regulace prostě musí být. Jinak bychom asi dopadli špatně. Přiznejme si, že restaurace jsou dneska opravdu poslední baštou, kde ve veřejně přístupném, uzavřeném prostoru mají přednost kuřáci. A myslím si, že to je špatně, logický a správný rozum nám velí, abychom tento zákon podpořili.