Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové. Já děkuji paní ministryni, že mezi nás přijela, a pokusím se vyslovit některé pochybnosti, které se týkají toho návrhu zákona a zároveň i našeho soukromí, respektive nebezpečí toho, že některé citlivé údaje by díky tomuto zákonu mohly být známé širšímu okruhu osob a institucí, než je nezbytně nutné.
Na úvod připomenu, že paní ministryně říkala, že norma, kterou máme před sebou, je jednak transpozicí směrnice Rady DAC 5 a zároveň, že je ještě také normou, která zavádí do našeho právního řádu další oprávnění pro správce daně, která mají sloužit k využití pro vnitrosprávní, nebo vnitrostátní, pardon, správu daní.
Já tady řeknu k tomu dvě věci. Ta první – a předpokládám, že paní ministryně ještě v průběhu rozpravy odpoví, je, že ta transpoziční lhůta uplynula 31. 12. 2017. To znamená před 3,5 měsíci.
A protože paní ministryně, ať v roli ministryně nebo náměstkyně, má poměrně už delší historii svého působení na ministerstvu financí, tak se ptám, proč nyní, téměř 4 měsíce po uplynutí transpoziční lhůty, tady předkládá návrh zákona, který tu transpozici naplňuje. A zároveň, jak je špatným zvykem většiny ministerstev přidávat další věcí, aby nebylo jasné, co je transpozicí a co transpozicí není.
Znovu opakuji – a je to často i požadavek kolegyň a kolegů – že by bylo správné a férové, pokud bychom transpozici směrnic dělali jako čisté transpozice. To znamená, abychom k tomu nepřidávali další věci, které chceme v zákonu změnit, neboť by to velmi zpřehlednilo náš právní řád a zpřehlednilo možnost projednávat transparentně ten návrh zákona tak, aby bylo zřejmé, že plníme skutečně jenom to, co jsme povinni naplnit z hlediska přijetí té směrnice.
Tady se tak evidentně nestalo. A má to ty důsledky, že např. byla živá debata s přijetím jednoho pozměňovacího návrhu v Poslanecké sněmovně a začala debata v Senátu. Takže ten můj první dotaz je, proč zase čtyřměsíční zpoždění, když jste to, lidově řečeno, paní ministryně, bývalá náměstkyně, celou dobu měly v rukách.
Miloš Vystrčil
Teď k té věci, která se děje a která nějakým způsobem byla popsána. To je ta druhá věc. Já jsem tu směrnici možná nečetl dostatečně pozorně, ale já jsem v ní nikde nenalezl, že by ta směrnice vyzývala příslušný stát, který bude tu směrnici transponovat k tomu, aby ještě provedl nějakou další vnitrostátní úpravu správy daní, ve smyslu zjišťování nějakých dalších dodatečných podmínek, respektive zajištění nějakých dalších oprávnění.
Čili ten můj druhý dotaz je, jestli ve směrnici existuje, nebo neexistuje nějaké takové doporučení, které vyzývá národní státy, aby v rámci svých národních kompetencí, ještě v kontextu toho, co jim doporučuje ta směrnice na té mezinárodní úrovni, provedly obdobná opatření na té vnitrostátní úrovni. To znamená, zda doporučení tohoto smyslu, tohoto stylu a v této podobě v té směrnici existuje, anebo zda si to vyvodilo Ministerstvo financí samo, poté, co bylo inspirováno tou směrnicí.
A teď k těm dopadům a k tomu, co říká ta směrnice a co je tam navíc. Ta směrnice, jak jsem to já pochopil, říká jedinou věc - a to je, že je potřeba bojovat proti praní špinavých peněz a bojovat proti financování terorismu. A proto by bylo dobré, kdyby správci daní z jiného státu se mohli přes Generální finanční ředitelství zeptat dotčených takzvaných povinných osob na to, co jim připadá podezřelé a co by mohlo souviset s financováním terorismu, anebo případně s praním špinavých peněz.
A to já považuji za logické. A pokud by takto vypadal ten návrh zákona a byla takhle provedena transpozice, tak bych pro to hlasoval. Zároveň ale v tom původním návrhu zákona bylo toho zákona využito k tomu, že došlo k úpravě vnitrostátní správy těch daní. A to tím způsobem, že tam byla dána možnost správcům daně, aby se nějakým způsobem dotazovali i profesních komor atd. na některé informace, což potom bylo v pozměňovacím návrhem v Poslanecké sněmovně správně upraveno do podoby, která nám může připadat přijatelná. Ale jak tady říkal už pan kolega zpravodaj Jiří Burian, nestalo se tak v případě peněžních ústavů, bank, pojišťoven, záložen apod. Kde to je dneska tak, že kterýkoliv správce daně – a správcem daně je každý subjekt, který vymáhá nějaký příjem, který jde do veřejného rozpočtu, např. malá obec Horní Dolní, potom může požadovat na té povinné osobě, což je banka, nebo záložna, nebo pojišťovna, údaje o tom člověku, který dle jeho názoru při těch daních a při tom plnění té své povinnosti postupuje nějakým způsobem podezřele.
Nikoliv prosím podezřelé v tom smyslu, že by se muselo jednat jenom o možnost financování terorismu nebo praní špinavých peněz, ale obecně podezřele. Je to takto neurčitě v tom zákonu udělánu. Čili dovedeno ad absurdum – a říkám znovu, že si uvědomuji, že to dovádím ad absurdum, ale pro to přiblížení si myslím, že je dobré uvést extrémní příklad – by se mohlo stát, že malá obec, budu říkat Horní Dolní, se bude ptát na údaje nějaké banky o statkáři, který se nachází v té obci, a bude zjišťovat, jaké vlastní akcie, jaké dělá obchody, kolik má na účtu. A důvodem bude to, že nezaplatil poplatek za psy.
A to je věc, kterou já nemůžu přijmout a považuji ji za naprosto fatální nabourání práva na soukromí a informace o osobách, které nemají být ostatním dostupné. A vzniká tady obrovské nebezpečí zneužívání těchto informací typu, kdy se tady rozjíždí nějaký Facebook B, kdy někdo v nějakém okamžiku bude moci na základě toho, že je správce daně, se ptát na věci, na které se jemu vůbec ptát nepřísluší.
To, co s tím udělal náš ústavněprávní výbor, je sice chvályhodné, pro mě nedostačující – já to potom vyjádřím na konci svého vystoupení – a to je, že alespoň navrhuje ve svém pozměňovacím návrhu, a je jedno, jestli teď bereme pozměňovací návrh, který přijal ústavněprávní výbor, nebo ten pozměňovací návrh, který následně ještě předložil Miroslav Nenutil – ty se liší jenom tím, jak jsou precizně zpracovány. Řekněme, že řekl, že správce daně se může vnitrostátně ptát toho svého poplatníka, té povinné osoby na toho svého poplatníka jedině prostřednictvím Generálního ředitelství.
To znamená, že se musí říct, proč se chce zeptat atd. A tam by mělo dojít k tomu, že Generální finanční ředitelství bude natolik svéprávné, že ty zbytečné dotazy odpálí nazpátek a tím pádem k tomu prolamování té dostupnosti soukromých údajů nebude docházet. To znamená, já se ptám paní ministryně, co vedlo Ministerstvo financí k tomu, že do tohoto zákona zapracovalo proces, který umožňuje v některých okamžicích správci daně, jako je např. malá obec nebo kdokoliv jiný, se ptát na takové věci, které jsem tady jmenoval. A to oprávnění se na to zeptat může spočívat pouze v tom, že někdo nezaplatil poplatek za psa nebo poplatek za popelnici. To opravdu nechápu a nerozumím tomu.
Takovým vedlejším produktem tohoto oprávnění, který není tak nebezpečný, ale také je docela zajímavý, by mohlo být to, že banky, pojišťovny a záložny budou zcela zahlceny dotazy na různé osoby, na různé poplatníky a na údaje o nich, protože se na to budou moci všichni zeptat a všichni toho budou rádi využívat. Nebo i za účelem, aby získali nějaká data, která se potom dají výhodně prodat.
V tomhle případě já vzhledem k tomu, že Ministerstvo financí nějak s tou transpozicí nespěchalo a předkládá to tady se čtyřměsíčním zpožděním – a já z toho tudíž vyvozuji, že nejsme ničím tlačeni a tudíž by se klidně mohl přijímat ten zákon i s devítiměsíčním zpožděním – navrhuji zamítnutí tohoto zákona. A to z toho důvodu, aby ministerstvo skutečně připravilo čistou transpozici, předložilo to, co já velmi podporuji, a to, co je obsaženo v té směrnici jako její hlavní důvod. A abychom v tuto chvíli zákon neprojednávali a zamítli ho.
Psali jsme:
autor: PV
