Česko je – co do počtu prognostiků na milión duší - světový premiant. Na jejich proroctví – ten opruz trvá už čtvrt století - nedošlo ani jednou. Chazin si na Sibylu nehraje. Světovou ekonomickou krizi však avizoval už pět let před krachem Lehman Bros. (M. Chazin, A. Kobjakov: Zakat imperii dollara i konec „Pax Americana“, Moskva 2003). Už tehdy jí viděl pod kůži stokrát víc, než pomazané hlavy mainstreamu letos v červnu.
Dnes se Chazin – na svém portálu www.worldcriris.ru - zamýšlí nad hlavolamy Bílého domu:
„Obama, na rozdíl od většiny svých kritiků, rozměr problémů, s nimiž se USA střetávají, chápe (přinejmenším částečně). Pro pořádek připomenu, že americké domácnosti utrácejí o 3 tisíce miliard dolarů ročně víc, než kolik vydělávají (což představuje kolem 20 % oficiálního a více než 25 % reálného HDP USA). Rozdíl je vykrýván poklesem úspor (což není v podmínkách krize žádná maličkost!), rostoucí zadlužeností domácností a jejich podporou z veřejných rozpočtů.“
„Možnosti posledního z těchto zdrojů jsou však prakticky vyčerpány, růst soukromého dluhu je rovněž limitován, úspory tíhnou v podmínkách krize k růstu, a nikoli poklesu (a do poptávky se tak promítají negativně).“ Takže „tendence ke snižování poptávky vede zákonitě k vážnému propadu HDP země i závažnému propadu životní úrovně obyvatelstva. Se vším, co to má za následek.“
„Samo vedení Federálního rezervního fondu má za to, že ´čas Č´, tedy moment, do nějž lze ekonomickou lavinu před pádem udržet, nastane nejpozději koncem roku 2015. Příčiny jsou srozumitelné: stimulace poptávky dnes není možná bez emise, končící hlavně ve fiskálu.“ Peníze, napumpované do ekonomiky, se „soustřeďují ve finančních bublinách (na trzích cenných papírů, nemovitostí a surovin), které dřív či později prasknou“.
„Vedení FRS předpokládá, že koncem roku 2015 úrokové sazby vzrostou, a zvýší se tak i úrokové břemeno domácností – což nutně povede ke krizi o rozměrech roku 2008.“ Fed tím nevzkazuje o nic méně, než že „tyto bubliny do podzimu 2015 prasknou“ - a „aby nedošlo k pádivé inflaci, úrokové sazby bude třeba zvedat“.
„Za této situace si Obama prudké pohyby nemůže dovolit. Program ´reindustrializace´ ekonomiky USA, který zahájil, běží hlemýždím tempem, jen ale kdesi na samé hranici rentability. Může ho zbořit i nevelký růst úrokových sazeb – a urychlit krizi si Obama nemůže dovolit ani náhodou.“
„Banky si tvrdě hlídají nikoli celkovou rentabilitu nových projektů (zjevně přesahující plánovací horizont), nýbrž rentabilitu operativní, momentální.“ Pro tu se ovšem „může stát kritickým i zvýšení úrokové sazby o 1,5 – 2 %“.
„Z místa se ne a ne hnout ani dva hlavní ekonomické projekty USA ve světě. První - ovládnutí trhů Evropské unie prostřednictvím smlouvy o zóně volného obchodu s EU – očividně brzdí aktivity britských a kontinentálních evropských elit i odpor Číny. Svůj podíl na tom má i Rusko.“
„Druhým je převod zemí EU z levného ruského na drahý americký plyn. Tady se postavila na zadní dokonce veřejnost zemí západní Evropy (což nachází výraz i ve značné podpoře úsilí Ruska o ukončení občanské války).“
„Obamovy reálné možnosti jsou tak krajně limitované. Jeho původní programy (typu reformy zdravotního pojištění) se už v jakžtakž kompletní podobě realizovat nemohou (a to i nezávisle na rezistenci jejich odpůrců), hlavně však – nejenže prostě mohou, ale téměř s jistotou zkolabují i jeho základní ekonomické výsledky (program reindustrializace a rozpočtové podpory poptávky domácností).“
Obama si tak „nemůže dovolit nejen prudší, ale dokonce ani jakkoli zásadnější kroky. A zabývat se dlouhodobými plány prostě nemá smysl. Už jenom proto, že všichni jeho odpůrci, spolupracovníci, ba prostě všichni experti jsou, pokud jde o rozsah blížící se ekonomické katastrofy, totálně vedle.“
A „za této situace ti samí jeho odpůrci, kteří rozsah blížící se ekonomické katastrofy nechápou, stupňují na Obamu i nadále tlak“. To sice „plně to odpovídá stylu americké politiky“, v „daném případě je to však krajně destruktivní“.
„Republikáni se z jedné strany snaží stůj co stůj vyhrát ´mezivolby´ v roce 2014 i prezidentské volby v roce 2016.“ Také „´skupina Hillary Clintonové´ však prahne po revanši za rok 2012“ – i „šanci zabojovat o post prezidenta v témže roce 2016.“ I ta proto Obamovi „neustále hází klacky pod nohy“ (navíc na „veřejném prostranství“).
Mít všichni ti, kdo ho blokují, o „rozměru nadcházející krize a problémů, které USA přinesou, ponětí, možná by se kolem Obamy sjednotili. Nebo by aspoň nebyli tak agresívní. Problém je ovšem v tom, že politické elity v USA se samostatně rozebírat ve ´speciálních´ otázkách nemají ve zvyku (dokonce ani ekonomických).“ A „´specialisté´, včetně těch z předních ekonomických center, si už několikrát usekli parádní ostudu“ – a „babrat se ve vlastních fiascích je to rozhodně netáhne“. A tak raději „i nadále trucovitě razí své totálně zkompromitované liberální recepty“.
Spojené státy jsou tak napadeny „vážnou autodestrukcí vlastní imunity“: „Mechanismy interní kontroly špiček, jež bývaly docela efektivní i za mnohem menších krizí či krizí vnějších, jsou v podmínkách závažné krize domácí ekonomiky totálně destruktivní. Akce Obamových odpůrců s cílem zkomplikovat jeho plány v okolním světě podkopávají právě ty jeho ekonomické programy, jež drží ekonomiku USA nad vodou.“ A „neustálé ataky v médiích (a to i pod záminkou bankrotů v zahraniční politice, způsobených samotnými americkými elitami) srážejí spotřebitelský optimismus, bez nějž se ekonomika udržet nedá“.
„Navzájem se už zřejmě nedomluví. Příčinou je právě naprosté nepochopení rozměru nadcházející ekonomické katastrofy.“ Obama, jemuž „bezpochyby dochází minimálně zčásti“ – „byť už jen proto, že stojí u ´kormidla´ celého ´plavidla USA´“ – „svůj pohled odpůrcům není s to vysvětlit“. Ti „jeho interpretaci vnímají jako politickou chytristiku“, „neodpovídající názorům většiny autoritativních ´expertů´.“
„Co má Obama v takové situaci dělat, nevím. Ani zda se ještě vůbec něco dělat dá. Jasná je pouze jedna věc – elity USA nejsou, dost možná vůbec poprvé v historii, připraveny na ty ´výzvy´ (to slovo nemám rád, ony samy je však užívají do omrzení), s nimiž se země v nejbližších letech střetne.“
„Jsou to pochopitelně jejich problémy, ale nevyužít jich by byla hloupost.“
Právě ta však má - k naší děsivé škodě – zatím monopol i v Praze.
Psali jsme:
PhDr. Josef Skála, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: KSČM
