Skopeček (ODS): Dokument hlavních představitelů EU? Typická bruselština

Dokument postrádá datum své publikace a není z něj zřejmé, pro koho byl primárně publikován, ani jak a kým bude projednáván. Dokument ale stojí za to pečlivě studovat a to z mnoha důvodů.

Čtenáře jistě zarazí nehezká „bruselština“, kterou je dokument psán, ale mnohem více upoutá neschopnost jakékoliv reflexe dosavadního fungování eurozóny ze strany evropské politické elity. Naopak tradičně ambiciózní plány na ještě hlubší integraci nepřekvapí.

O neschopnosti realistického zhodnocení dosavadního fungování společné evropské měny svědčí už úvodní odstavec z první kapitoly dokumentu: „Euro je úspěšná a stabilní měna. Je společnou měnou 19 členských států EU a více než 330 milionů občanů. Poskytuje svým členům cenovou stabilitu a chraní je před vnější nestabilitou.“ Míra takové zaslepenosti a neschopnosti přijmout realitu je jen těžko uvěřitelná. Eurozóna za celou dobu svého trvání nenaplnila – a kvůli strukturálním ekonomickým rozdílům svých členů ani nemohla naplnit – očekávání svých tvůrců, tedy přinést Evropě vysoký hospodářský růst a přispět ke sbližování ekonomické úrovně svých jednotlivých členů. Namísto toho se v průměru ekonomická výkonnost členských zemí v posledních letech s eurem snižovala a k žádnému sblížení (konvergenci) ekonomik nedošlo. Pod centrálně vytvářenou jednotnou měnovou politikou pro všechny členské státy se ještě více obnažily strukturální rozdíly jednotlivých ekonomik, zejména tzv. severního a jižního křídla eurozóny. Jakou – autory zmiňovanou – stabilitu přineslo euro například Řecku, jsme mohli a můžeme pozorovat v přímém přenosu poměrně dlouhou dobu.

Neschopnost reflexe fungování eurozóny nahrazují autoři dokumentu dalšími a dalšími návrhy a nápady, jak její fungování do budoucna vylepšit. K lépe fungující eurozóně ale v souladu s jimi zastávanou ideologií europeismu existuje vždy jen jedna cesta, a to cesta větší harmonizace, hlubší koordinace hospodářských politik a dalšího přesunu suverenity z národní úrovně na úroveň evropskou. Tedy cesta, kterou postupuje Evropská unie dostatečně dlouho na to, abychom mohli říci, že to byla cesta do slepé uličky. Autoři dokumentu však rozhodně tuto cestu opustit nechtějí. Píší, že „Euro je víc než jen měna. Jde o politický a hospodářský projekt.

Všichni členové se jednou provždy vzdali dřívější národní měny a trvale sdílejí svrchovanost v měnových záležitostech s ostatními zeměmi eurozóny.“ Dostatečně jasně nám tím říkají, že nehodlají opustit základní imperativ ideologie europeismu, a sice že v evropské integraci existuje pouze jeden jediný směr a jakákoliv cesta zpět není možná. To ostatně vidíme i při řešení tzv. řecké krize, kde nejlogičtější – a pro Řecko jediný nadějný – krok, tedy opuštění eurozóny, nebyl evropskými politickými elitami vůbec připuštěn. Jedno se ale musí autorům textu v této souvislosti přičíst k dobru. Alespoň otevřeně a explicitně říkají, že má eurozóna prostřednictvím hospodářské unie, finanční a fiskální unie směřovat k unii politické, neboli k evropskému superstátu. Politická unie byla samozřejmě cílem všech evropeistů, ale otevřeně se to donedávna leckteří báli říkat nahlas.

Evropskou hospodářskou a měnovou unii připodobňují autoři dokumentu k domu, který se stavěl po celá desetiletí, ale není úplně dokončen. Když zasáhla bouře, musely se prý rychle zabezpečit zdi a střecha. Nyní je nejvyšší čas posílit jeho základy, tzn. udělat HMU takovou, jaká má být. A jak má Hospodářská a měnová unie podle evropských politických elit vypadat? „HMU má být prostorem prosperity založeným na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, konkurenceschopném sociálně tržním hospodářstvím směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku.“ Společenského pokroku u nás chtěli v dobách komunismu dosahovat prostřednictvím pětiletek i naši soudruzi. Je příznačné, že novodobí evropští plánovači narýsovali cestu k dokončení evropské hospodářské a měnové unii do třech fází. Jen plánují, na rozdíl od našich někdejších soudruhů, deset let dopředu.

Za poznámku stojí použití termínu sociálně tržní hospodářství, což v praktické rovině znamená, že si evropský mainstream nepřeje v EU čisté tržní hospodářství. Již stávající evropský ekonomický a sociální model je velmi vzdálen tomu, co se standardně chápe pod pojmem tržní ekonomika. Bobtnající evropské sociální systémy, neflexibilní trhy práce, regulace všeho možného i nemožného, schodkové veřejné finance kumulující vysoké státní dluhy, to je realita dnešních evropských ekonomik, která je rozhodně vzdálená modelu tržní ekonomiky. Pokud se autorům dokumentu podaří své návrhy k dokončení evropské hospodářské a měnové unie prosadit, od modelu tržní ekonomiky nás vzdálí ještě více.

Nedůvěra ve schopnost tržní ekonomiky generovat ekonomický růst se u autorů projevuje nejen tím, že není v dokumentu zmíněno ani slovo o potřebě deregulace evropských ekonomik, omezení státních intervencí a veřejných výdajů, ale zejména tím, že k dosažení růstu a zaměstnanosti zcela vážně navrhují vytvoření systému orgánů pro konkurenceschopnost nebo silnější koordinaci hospodářských politik. Jinými slovy ještě více byrokracie a ještě více centralizace má pomoci dnešní přecentralizované a přebyrokratizované EU k růstu. Protože evropské politické elitě překážejí v jejich cestě za evropským superstátem dosavadní zbytky národních, autonomních politik, navrhuje se v dokumentu, aby orgány pro konkurenceschopnost vytvářené všemi členskými státy byly nezávislými subjekty. To patrně znamená, že by neměly podléhat vůli národních politiků, tedy v konečném důsledku občanům. Vzdálenost občana od rozhodování se tím opět jen zvětší a již tak obrovský demokratický deficit EU prohloubí.

Snaha o větší centralizaci, harmonizaci a nárokování si dalšího přesunu suverenity z národní na evropskou úroveň se prolíná celým dokumentem. Autoři dokumentu doslova uvádějí: „aby se z eurozóny postupně stala skutečná hospodářská a měnová unie, je zapotřebí upustit od systému pravidel a pokynů určených pro tvorbu vnitrostátních hospodářských politik a vytvořit systém většího sdílení svrchovanosti v rámci společných institucí, z nichž většina již existuje a může tento úkol začít postupně plnit. V praxi to bude vyžadovat, aby členské státy souhlasily se stále častějším společným rozhodováním o jednotlivých částech svých vnitrostátních rozpočtů a hospodářských politik.“ To je naprosto jasný návod na demontáž zbytků suverenity národních států a likvidace instituce národního státu jako takového.

V dokumentu se objevují i návrhy dílčí, konkrétnější, nicméně z hlediska našich národních zájmů rovněž neakceptovatelné. Neměli bychom se přitom nechat uchlácholit autory textu, že jde primárně o opatření týkající se členů eurozóny. České republiky, jako členské země EU a člena Hospodářské a měnové unie s dočasnou výjimkou pro přijetí eura, se bude změna architektury hospodářské a měnové unie týkat velmi. Z dílčích návrhů ohrožujících zájmy ČR lze například zmínit společný základ daně z příjmů právnických osob, což je první krok k harmonizaci této daně na nadnárodní úrovni. Vzhledem k míře zdanění ve Francii a Německu, tedy v nejmocnějších státech EU, by to znamenalo růst daňového zatížení korporací podnikajících v ČR. Dalším pro ČR nebezpečným návrhem je dokončení jednotného bankovního dohledu a bankovní unie včetně zavedení společného systému pojištění vkladů a společného mechanismu řešení krizí. Náš bankovní dohled přitom nefunguje špatně a ztráta pravomocí regulovat „dcery“ zahraničních bank by mohla stabilitu našeho dnes zdravého bankovního systému ohrozit.

Společné pojištění vkladů pak není nic jiného, než ručení našich střadatelů za toxická aktiva bank v jiných zemích.

V dokumentu bychom našli další neakceptovatelné návrhy, které každého zastánce národních států, tržní ekonomiky a skutečné parlamentní demokratické politiky musejí děsit. Takto nastíněná a naplánovaná cesta k evropské politické unii, tedy k evropskému superstátu, není „pouhou“ politickou představou jednoho z proudů evropské politiky, který by v Evropě čelil stejně silnému konkurenčnímu proudu či politické opozici. Jde o pozici dnešních hlavních politických představitelů EU, kteří mají moc a prostředky tyto představy uvést v život. A také je aktivně v život uvádějí. Jde o politické představitele, kteří svoji legitimitu čerpají od mainstreamových evropských stran, levicových i kvazipravicových. Naši sociální demokraté, lidovci, TOP09 a ANO do tohoto evropského mainstreamu patří a na demontáži národních států se tak přímo podílejí.

Text publikován na stránkách IVK.

Ing. Jan Skopeček
ekonomický expert ODS

Zdroj: ods.cz