Někteří z Vás si možná vzpomenou na projekt Internet do škol, což byla v resortu školství mimořádně velká investiční akce koncem devadesátých let. Osobně si na to vzpomínám velmi dobře, protože jsem byl tou dobou na druhém stupni a velmi se zajímal o počítače. V prvních okamžicích celý projekt provázelo nadšení. Většina škol neměla valné počítačové vybavení, natož připojení k Internetu. Když došlo na realizaci, nadšení rychle opadlo. Projekt se protáhl na několik let, počítače byly předražené a v okamžiku, kdy dorazily do škol, byly už dávno zastaralé.
Člověka, který chápe, jak funguje stát, to ani nemůže překvapovat. Co však na celém projektu bylo nejhorší, po zavedení Internetu a počítačového vybavení do škol nedošlo k žádnému posunu k lepšímu. Výuka nezačala probíhat efektivněji, žáci a studenti nezačali dosahovat výrazně lepších výsledků. Projekt „Tablet každému prvňáčkovi“ skončí úplně stejně. Nemám teď na mysli, že dojde k nakoupení předražených tabletů, které tou dobou nebudou schopné konkurovat ani mobilům, které ti prvňáci budou nosit v kapsách. To se totiž stane tak jako tak. Mluvím teď o tom, že to nebude mít pražádný vliv na úspěšnost českého školství.
Příčina je prostá. Podstata vzdělávání je někde úplně jinde – je právě v tom, co technologie samy o sobě dát nedokážou. Nechci, aby to vyznělo, že jakkoliv shazuji přínos počítačů, Internetu nebo právě tabletů. Právě naopak. Jsou to geniální technologie, které nám umožňují dříve nepředstavitelné věci. Jsou to všechny knihovny světa v jednom zařízení, neuvěřitelný výpočetní výkon, nekonečný zdroj informací. Moderní technologie mohou být úžasným usnadněním při procesu učení se. Mohou nám pomoci vyhledat informace, které bychom v knihách hledali hodiny. Ale aby zvýšili efektivitu našeho učení, musí se napřed změnit samotný způsob vzdělávání.
Jak tedy změnit školství
Proces vzdělávání se minimálně za několik desítek, možná i stovek let, nezměnil. Od doby, kdy byl učitel jedinou osobou na kilometry daleko, která měla vzácné vědomosti, a jehož prací bylo tyto vědomosti předat, se toho hodně změnilo. Dnes jsou informace dostupnější, než kdy dřív a není tak žádnou samonosnou výsadou si informace pamatovat. Podstatou vzdělávání nemá být výklad látky, ale pomoc s jejím pochopením, kritickým zhodnocením a dalším využitím. Právě mentorství by se mělo stát úlohou učitelů.
Na prvním místě je změna přístupu k žákovi i jeho rodičům. Dokud bude přetrvávat přístup, že má škola nalít žákovi do hlavy to, co moudrý stát považuje za potřebné, výsledky se nikdy nezlepší. Tak jako obchodník nebude úspěšný, pokud nebude prodávat to, co zákazníci poptávají, ani studenti nebudou nadšeni ze studia toho, co je nezajímá a pro co objektivně nemají vlohy. Stejně tak, jako se k obchodníkovi budou zákazníci vracet, pokud se jeho zboží osvědčí, i studenti si začnou vzdělání vážit, pokud jim bude něco dávat, zvýší jejich vyhlídky na platové ohodnocení, budou mít pocit, že jim studium jde a bude je bavit.
Každý psycholog vám řekne, že pokud chcete s člověkem pohnout, musí v první řadě sám chtít. A u dětí to platí dvojnásob. Dnes se školství omezuje především na negativní motivaci: „když to nebudeš umět, ztrapním tě před třídou a dám ti blbou známku, za kterou doma dostaneš nařezáno.“ Vždycky ale platí, že pozitivní motivace funguje mnohem lépe. Zejména když chceme po mozku, aby pracoval a něco se naučil. Měli bychom se přestat tvářit, že existují jen jedny kvality, které bychom měli studentům vštípit: pamatovat si přesné roky každé bitvy a narození každého vládce od starověku po současnost a umět vypočítat matematické příklady na úrovni 6x převyšující praktické využití v reálném životě a to ideálně bez vazby na reálné situace. Základní látky by mělo být minimum a mnohem více bychom se měli zaměřit na obecné principy, kritické myšlení a volitelné předměty v tom, co komu skutečně jde a v čem je opravdu dobrý.
Nejsem však psycholog, abych rozvíjel změny školství do detailu. Ostatně, není ani rolí politika, aby vymýšlel, jakým způsobem mají školy své studenty učit. Alternativních úspěšných vzdělávacích modelů je na světě celá řada. Některé k výuce elektroniku využívají více, jiné méně. Jejich filosofie však na nich nestojí. Úlohou státu je, aby všem alternativním vzdělávacím modelům umožnil rovnocenné výchozí podmínky a státním školám by měl umožnit, aby se mohly těmi nejúspěšnějšími úplně volně inspirovat. Pokud to bude znamenat nákup tabletů, to nechme na ředitelích jednotlivých škol.
Za jednorázové vyčerpání několika miliard na nákup tabletů z evropských fondů se mohou úředníci ministerstva školství plácat po ramenou, jak chtějí; s úspěšností vzdělávání to nijak nehne. Za pár měsíců se ukáže, že je učitelé nechtějí používat, výukový software je nevyhovující a zařízení vypadají tak, jako vypadají každá erární po několika měsících. To, co české školství skutečně potřebuje, je, aby se přestaly věci dělat tak, jak se dělají, jen proto, že se tak dělají odjakživa. Školství také potřebuje návrat k původnímu smyslu vzdělávání: dodat zákazníkovi službu, kterou skutečně potřebuje a kterou si nedokáže ani v dnešní době opatřit na Internetu během pěti minut sám.
Radim Smetka
místopředseda Svobodných
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
