Samozřejmě je Recep Tayyip Erdogan nebezpečný. Směřuje k systému, který již nebude ani prezidentskou republikou a kde význam parlamentu klesne blízko k nule a vláda bude mít v podstatě charakter převodové skříně prezidentových přání. V takovém systému je představa udržení demokracie absurdní. Ale to je – popravdě – spíše věc Turků. Jaké si to udělají, takové to budou mít. A zatím se zdá, že radostně směřují do diktatury. A je třeba se ptát, co to bude znamenat pro Evropu, blízkovýchodní region a samozřejmě také pro NATO. To všechno je třeba posoudit opravdu s chladnou hlavou a také s ohledem na obchodní výměnu a budoucí vztahy.
Což samozřejmě není vůbec jednoduché. Nicméně je skvělé, že Nizozemci, Němci i Rakušané a další evropské národy odmítly prostřednictvím svých vlád vcelku jednoznačně představu, že by po jejich území jezdili turečtí politici a dělali kampaň týkající se Turecka. Fascinující je přitom drzost oné samozřejmosti, s jakou to turecký prezident Erdogan požadoval.
Slovní ekvilibristika znějící z Ankary pochopitelně ve skutečnosti nemíří do hlavních měst evropských zemí, ta je nasměrována k domácímu tureckému publiku a do jisté míry odezní, až Erdogan zvítězí ve svém s velkou pravděpodobností zmanipulovaném referendu. Ostatně zmanipulovaný byl zřejmě i onen „zbabraný“ vojenský převrat. Podstatné je, co se bude dít potom.
Ankara se pokusí jednat s Evropskou unií jako rovný s rovným, což je vzhledem k síle tureckého hospodářství trochu směšné, ale jenom na první pohled. Ekonomická situace Turecka se nezačne zlepšovat, spíše naopak. A proto bude Erdogan pokračovat v tom, co se nyní ukázalo jako zajímavá nátlaková zbraň proti evropským demokraciím – totiž ve využívání turecké menšiny způsobem, který lze směle nazvat „pátou kolonou“. Pak dojde na lámání chleba.
Nebude to žádný měkký bochník, ale pěkně ztvrdlý kus těsta. V Německu žijí možná až 4 miliony etnických Turků, z nichž mnoho má dokonce občanství obou zemí a kolem 1,6 milionu jsou občané Turecka. V Bulharsku je jich asi 750 tisíc, ve Francii půl milionu, v Nizozemsku 400 tisíc, v Rakousku 250 tisíc a tak dále. Nejsou to žádné ohromné počty, ale zároveň je to skutečně hodně lidí. Hodně lidí, o jejichž loajalitě „k Evropě“ lze pochybovat.
Tento problém není možné „nechat být“. Turecko bude chtít další hospodářské bonusy a bude si je vynucovat. Přijde s velmi asertivní zahraniční politikou, která zcela jistě bude obsahovat přímo nevyřčené, ale jasné požadavky, reminiscence na Osmanskou říši a posilování představy jakéhosi „Velkého Turecka“. Erdogan potřebuje posílit image Vůdce. Pak přijde chvíle, kdy Evropa bude nucena udělat to, co evropská diplomacie živelně nesnáší, totiž zaujmout jasný a nezpochybnitelný postoj. Včetně tak nepopulárních a problematických opatření, jako vyhoštění Erdoganových aktivistů a vyslovení toho, co se některým Evropanům příčí: Pokud nejste loajální k zemi, ve které žijete, odejděte zpět do své vlasti. Především je třeba zastavit financování některých náboženských a ideologických aktivit na území EU ze strany Turecka.
Turecký problém je třeba vyřešit dříve, než skutečně vypukne. Z naší strany by tam měl být jasný signál směrem k EU, že cokoliv, co by připomínalo pokračování rozhovorů v rámci asociační dohody, z hlediska ČR naprosto nepřichází do úvahy. Je třeba jasně říci, že další rozvíjení obchodních vztahů není samozřejmost a že EU je připravena v této oblasti udělat i kroky zpět. Je třeba jasně říci, že Evropa má zájem na stabilním Turecku, ale určitě nikoliv na rozpínavém Turecku jako hlasateli islámu. Je nutné dát Erdoganovu Turecku jasné hranice tolerance. Neplést se do jeho vnitřních věcí, ale také seknout ihned, jakmile tyto vnitřní věci „přelezou“ tureckou hranici. A znovu – dokud to půjde, držet hospodářské vztahy. Ale také se je nebát obětovat.
A samozřejmě je tu problém s NATO. Těžko si představit, že Turci s Erdoganem v čele budou nadále plnohodnotným členem Aliance. Je tu problém s obrovskou zásobárnou uprchlíků na tureckém území, což bude možná vyžadovat nasazení nemalých sil na zemi i na moři nutných k tomu, aby se tyto masy nedaly do pohybu. Erdogan má karty, se kterými může Evropu vydírat, ale vydíraný se nemusí nechat vydírat.
Vztah a postoj k Turecku bude v příštích měsících klíčový pro to, zda evropská zahraniční politika (pokud cosi takového vůbec funguje) získá po předchozích neustálých neúspěších alespoň nějaký statut „existujícího pojmu“, nebo zda i nadále půjde spíše o hadr na podlahu. A tentokrát by byl neúspěch velmi vážný, protože nyní je problém skutečně u bran EU – nikoliv stovky nebo tisíce kilometrů daleko.
Luboš Smrčka, místopředseda SPO Praha a ekonomický expert SPO
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
