Druhý stupeň domácího vzdělávání si dovedu představit, ale jen při splnění předem stanovených podmínek, které zajistí dětem stejně náročnou výuku, jako ve škole. Mělo by jít spíše o výjimky, které budou zdůvodněné potřebami dítěte.
Výchova a vzdělávání je důležité pro rozvoj každého dítěte. Většina rodičů ráda předá odpovědnost za vzdělávání škole a očekává dobré výsledky. Učit dítě je povolání, má to svá pravidla a nároky, proto se učitelé minimálně 5 let připravují a také dál vzdělávají.
To, že se někteří rodiče snaží dítě vzdělávat doma, je spíše výjimečné, protože většina rodičů se na to necítí a také rozumí tomu, že děti potřebují být mezi svými vrstevníky a učit se jeden od druhého, společně něco prožívat a získávat samostatnost.
V roce 2003 jsem hlasovala pro uzákonění domácího vzdělávání na 1. stupni. V zákoně má tato forma poněkud zavádějící název “individuální vzdělávání“.
Bohužel jsem své kolegy nepřesvědčila, že není důvod „individuální vzdělávání“ spojovat pouze s výukou doma.
Dal se očekávat zájem pokračovat v tomto vzdělávání u takto vzdělávaných dětí i ve vyšším věku. Proto se několik roků ověřovala možnost vzdělávat doma děti i v ročnících druhého stupně. Výsledky nejsou špatné. Dětem se vede dobře a rodiče plní povinnosti, které jim zákon i pravidla ověřování stanovila. Jakby ne, jedná se o velmi úzkou skupinu 102 žáků, jejichž rodiče se jim maximálně věnují a vše probíhá pod pravidelnou kontrolou škol i ministerstva. Je dobré si uvědomit i to, že co může fungovat v této úzké, výjimečné skupině dětí a rodičů, nemusí fungovat dobře ve větším rozsahu.
Umožnění domácího vzdělávání na druhém stupni je možné, ale musí být spojeno s vyššími nároky na podmínky výuky. Druhý stupeň základní školy má vyšší nároky nejen na dítě, ale také na kvalifikaci učitele a jeho pedagogické dovednosti. Podmínkou pro povolení domácího vzdělávání by mělo být magisterské vzdělání rodičů, včetně znalosti cizího jazyka, který je vyučován, nejspíše angličtiny, která je doporučená jako první cizí jazyk. Nezbytné by mělo být doporučení poradenského zařízení a prostorové a technické zabezpečení podmínek pro výuku. V každém případě by rodiče měli mít povinnost úzce spolupracovat se školou, ve které je dítě zapsané a umožňovat dítěti zapojování do společných aktivit s ostatními dětmi. Takto vyjmenované podmínky vypadají dost náročně, ale jsou to běžné školní podmínky, které pro výuku děti potřebují. Pokud chceme naplnit právo dítěte na vzdělání, nemůžeme laťku snižovat.
S rozšířením domácího vzdělávání na druhém stupni souhlasím, ale jen pro výjimečné situace, zejména pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Jsem si vědoma toho, že jsou zde rodiče, kteří dokáží s dětmi mimořádně pracovat. Těchto rodičů si vážím a věřím, že pokud chtějí pro své děti to nejlepší, pak nesleví z nároků a budou schopni poskytnout dětem vzdělávání na vysoké odborné úrovni. Otázkou je, jak se jim podaří to, aby si děti osvojily schopnost spolupracovat v týmu a vzájemně se od sebe učit.
Mrzí mne, že naše škola ztrácí prestiž, že rodiče, kterým záleží na budoucnosti svých dětí, zvažují, zda není lépe své děti učit doma. Domácí vzdělávání má své přednosti pro výjimečné případy, ale obecně má pro děti spíše mnoho rizik. Proto bych doporučila v nezbytných případech raději využívat možnost individuálního vzdělávacího plánu, který zákon již dnes umožňuje a neexperimentovat na dětech domácím vzděláváním. V každém případě mne diskuse o domácím vzdělávání vždy vede k zamyšlení, že je třeba zvyšovat důvěru rodičů ke škole a zajistit kvalitní výuku pro všechny děti. Rodiče bychom měli přesvědčovat spíše pozitivní nabídkou, než zákazem.
Michaela Šojdrová
kandidátka KDU-ČSL do Evropského parlamentu
Psali jsme:
Ing. Michaela Šojdrová
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kdu.cz
