Na 61. výročním zasedání Parlamentního shromáždění NATO se projednávala výše uvedená tematická agenda, která bude patrně ovlivňovat mezinárodní bezpečnostní situaci nejen v blízké budoucnosti, ale možná po celé 21.století. Stěžejním bodem jednání byla migrační krize a situace na Blízkém východě a v severní Africe. Přestože tato témata spolu bezesporu úzce souvisí, je velmi důležité si uvědomit, že mohou mít zcela odlišná řešení.
Parlamentní shromáždění v jedné z rezolucí vyjádřilo své hluboké znepokojení nad brutalitou režimu Bashara al-Assada a teroristickými organizacemi. Naléhá tak na členské vlády a parlamenty států NATO, mezinárodní organizace, vlády Blízkého východu a severní Afriky, aby pokračovaly v mezinárodní spolupráci, která by vedla k potlačení extremistických skupin. Je zdůrazněna potřeba zvýšit finanční a humanitární pomoc běžencům, jak ve smyslu zrychlení a zkvalitnění azylových zařízení, tak pomoc při komplikovaném přesídlování obrovských mas lidí. Parlamentní delegace států prostřednictvím rezoluce také vyzývají syrskou vládu, aby ukončila násilí páchající na obyvatelích Sýrie, řídila se principy humanitárního práva a začala smysluplně komunikovat se všemi účinkujícími v syrské opozici, což by ve svém důsledku mohlo vést k politickému kompromisu.
Rezoluce také povzbuzuje snahu vlád Blízkého východu a severní Afriky porazit a zbavit se nejen extremistických skupin, ale také extremistických ideologií. Podporuje také, aby vlády jednotně využily svého politického vlivu v Sýrii a Iráku. Plenárního zasedání PS NATO se účastnil také generální tajemník NATO, který k tomuto tématu prohlásil: „NATO jako Aliance nemá v plánu zasahovat do konfliktu v Sýrii. Dělají to spojenci v rámci koalice pod velením USA."
Lze tedy říci, že Rusko je sice jediným aktérem, kterému je dle mezinárodního práva povoleno užít vojenské síly na území Sýrie. Mezinárodní právo totiž připouští legitimní použití síly na území cizího státu na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, v případě sebeobrany nebo na žádost dané země. Třetí jmenovaná možnost je případem Ruska. Nicméně dle mého názoru pravé důvody ruské vojenské angažovanosti nemají příliš mnoho společného s cílem poražení Islámského státu a ukončení občanské války v Sýrii. Pokud by tomu tak bylo, musela by Moskva postupovat koordinovaně s ostatními zainteresovanými aktéry, což tak nečiní. Moskva vojenskou operací sleduje svoje vlastní zájmy, především pak geopolitického charakteru za účelem udržení ruského vlivu v regionu. O napasování ruského prezidenta do role „ odvážného záchrance“ v očích domácích občanů a ruské propagandě nemluvě.
Psali jsme:
autor: PV
