Za mírného klení pečlivě třídím životopisy na 3 hromádky. Promoce v minulém století, v současném a bez promoce. Ještě před 10 lety jsem tvořil hromádky 2. Státnice, diplom a titul bylo určité vodítko. Nastavení "Co Čech, to vysokoškolák" však změnilo naprosto vše a člověk aby absolventa, co něco umí, složitou procedurou dnes pohledal. Přes nic neříkající tituly to jednoduše nejde. Kdo za to může?
Je mi jedno, kdo za to může. Zda je to demokracie, kdy si každý, bez ohledu na přínos, může studovat, co se mu zlíbí, nebo zisku chtiví podnikatelé provozující soukromé VŠ. Dle webu Ministerstva školství máme dnes 26 státních a 44 soukromých vysokých škol. Způsob financování státem je u obou různý.
Každopádně už na první pohled je selským rozumem jasné, že provozování soukromé školy je pravděpodobně dobrý byznys.
Když jsem se chtěl krátce po revoluci stát učitelem matematiky středních škol, musel jsem si nejdříve zjistit, kolik lidí přijímají a zhodnotit si svoje šance. Státní plánování bylo tak precizní, že bylo jasné, kolik učitelů půjde v příštích letech do důchodu a kolik je tedy třeba přijmout studentů. Na přijímačky jsem se připravoval půl roku a byl to vcelku nervák. Na můj obor brali pouze 5 lidí. Dnes? Bez problému i bez inteligenčního potenciálu. Prostě co student, to nějaký ten statní příspěvek či dotace. Situace je příšerná. Stát chrlí desetitisíce nějakých vysokoškoláků, které nikdo nechce. Za nic neříkajícími názvy oborů se skrývá ještě více nic neříkající znalosti a schopnosti. "Naše vnučka měla teď promoci v těch černých kabátech z Ameriky, akorát nevíme, co budě dělat," slyším babku v kostele. Představím si Harryho Pottera s černou deskou včetně splachovadla na hlavě.
Ok, co s tím budeme dělat? Jaké je řešení, jak dlouho to bude trvat a kdo má to nastavení začít měnit? Jednoduše sebrat akreditaci nic neříkajících oborům a školám v praxi asi hned tak nepůjde. Přestože by se tím samozřejmě snížil max. možný počet studujících a tím by si školy mohly opět studenty vybírat.
Bohužel lobby majitelů škol by bylo zdrcující podobně jako v současnosti lobby rakouských firem provozující herní automaty a obratem 90 miliard.
Když máme jednotné maturity, co se zamyslet nad tím, mít jednotné výstupní testy z univerzit? Např. srovnatelných oborů a škol. Zaměstnavatelé by měli alespoň malé vodítko, zda daný absolvent splnil za jedna nebo za čtyři. Bylo by jasné, že nejpodstatnější není školu pouze studovat a dokončit, ale také CO studoval, JAK to studoval, JAK ji dokončil a CO vlastně umí. Studují dnes studenti proto, aby studovali, nebo proto, aby něco uměli? A to co umějí, je k něčemu? Možná by se potom studenti i rodiče více zamysleli nad tím, zda jít za každou cenu na vysokou a skončit bez práce nebo se naučit něco smysluplného a mít ze své práce prostě radost. Samozřejmě u tohoto řešení vidím ten demonstrující dav pouze titulu chtivých studentů.
Ideální by bylo, kdyby to vzešlo ze strany zaměstnavatelů. Vytvořit pracovní skupinu na MŠMT, která by kontaktovala naše stěžejní zaměstnavatele z průmyslu, ze stavebnictví, zdravotnictví, školství atd. a připravila několik návrhů na řešení této situace třeba v následujících 5 letech.
Dalším řešením by mohla být stimulace a velká podpora podnikatelů, kteří se rozhodnou zakládat soukromá učiliště. Zároveň postupně omezovat státní finanční podporu a dotace soukromým vysokým školám. Podniky i menší firmy by následně mohly učilištím nějakou dobu platit za dobře vyučené-vyškolené absolventy. Vyjde to určitě levněji než zaměstnávat lemply nebo vysokoškoláky, kteří neumí z oboru nic.
Řešení je určitě více. Vhodné jsou i kombinace více řešení včetně zavedení školného. Je potřeba některá začít promýšlet do detailu a začít dávat do praxe.
Asi nejpodstatnější je však zastavit co nejspíše současný trend a stav, do kterého jsme se dostali odhadem za posledních 15 let. Udělat v tom pro všechny přínosný systém bude trvat obdobnou dobu. Je prostě zapotřebí začít myslet.
Jiří Stareček, Lídr za hnutí ANO ve Stěpánkovicích
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ANO
